Hipoterapie je složenina slov, kde hipo reprezentuje koně a terapie činnost, kterou provozujeme za účelem zlepšení zdravotního stavu. Oba pojmy lze bezesporu definovat podstatně přesněji, ale pro objasnění významu tohoto složeného slova tento výklad postačí. Daleko podstatnější charakteristiku nelze shrnout do jedné holé věty, věnujme jí proto pár řádků, hipoterapie si to zaslouží:

Můžeme začít obligátním historickým úvodem formulí: „Již staří Římané...“. Společenství člověka a koně se však datuje od dob ještě vzdálenějších, než Řím vzplál požárem, který svedli na Nera, protože tyran si to zasloužil, ale možná to bylo jinak. Zřejmě už tehdy, když kůň přestal vypadat jako ošklivá neforemná liška a po zemské kouli začala běhat vzpřímená stvoření po dvou, o sobě tyto dva druhy věděly. Zpočátku dvounožec přišel na to, že nažene-li stádo koní nad útes a nechá pár mimořádně splašených jedinců zřítit dolů, bude dobrota. Potom se ale našla romantická a možná líná duše, kterou napadlo, že chodit po dvou je sice něco víc, ale jezdit na čtyřech bude pohodlnější a rychlejší. Není tedy divu, že za tak dlouhou dobu, kterou na sebe člověk a kůň měli, vědí jeden o druhém leccos. Toto vědomí v době nedávné, kdy moudří vládcové rozhodli, že plechový kůň je lepší a zdárně snížili stavy těch chlupatých na minimum, poněkud ochablo. Dnes jsme svědky extrému zcela opačného, neb koně má kdekdo, nicméně ochablé vědomí u některých přetrvává. Jen doufám, že to přejde a člověk si zase vzpomene a nebude mít koně jen jako prostředek vyjádření vlastní úspěšnosti v podnikání.

Ale zpět k hipoterapii. Za tu dlouhou dobu, co spolu člověk a kůň kamarádí, si leckdo všiml, že při jízdě se jeden pěkně nadře. Ono chvíli trvá, než si člověk zvykne a přizpůsobí se pohybům koně natolik, aby mohl cválat prérií půl dne a poté byl ještě k použití. Pokud to někdo zkusí jen tak, bez přípravy, věřte, že ho pak bolí celý člověk a některé partie i víc. Ale nemusíme hned cválat, abychom zjistili, že na koni se opravdu řádně rozhýbeme. Vždyť i TGM ve svých osmdesáti letech rád jezdil se svým Hektorem na poklidné vyjížďky a celou tuto činnost označil jako nejrychlejší tělocvik, kde se cvičí naráz celé tělo. Kdo si někdy sedl na koně, nejen, že zjistil, odkud že se to nejlíp kouká na svět, ale záhy přišel i na to, že chvíli trvá, než člověk vypadá na koni jako Popelka Libuška. A protože jsme individua, jsou mezi námi rozdíly. Někomu to trvá déle, někomu to jde hned a někdo radši dál zůstane na svých. Záleží na tom, jak jsme na tom s koordinací a schopností pohybu koně se nejen přizpůsobit, ale dokonce se s ním pohybově prolnout - jak praví Goethe:

„Člověk a kůň se prolnou v jednu pohybující se bytost a přestane být zřejmé, kdo koho ovlivňuje“.

A jsme u podstaty hipoterapie. Pokud chceme koně ovládat, přizpůsobujeme se vzájemně. Pokud se však necháme koněm pouze nést, působí na nás jeho pohyb, kterému se musíme poddat, jinak přistaneme poněkud tvrdě o trochu níž, než je koňský hřbet. Hipoterapie využívá toho, že pohyb člověka při chůzi je založen na stejném principu, jako chůze koně. Trochu se sice liší počet nohou, ale to vyřešíme. Kůň totiž používá přední nohy, které anatomicky odpovídají lidským rukám, jako podstavec, který jej nese, a zadní nohy jako motor. V zádi se generuje veškerý pohyb a přenáší se vlnivým pohybem hřbetu na předek - prostě, kůň má náhon vzadu.

Teď ještě pro nevěřící Tomáše k těm koňským rukám. Pokud kůň zvedne přední nohu, má ji ohnutou vpřed stejně, jako když dáma nastaví pánovi ručku k políbení. Ohnutý kloub je zápěstí, neboť kopyto je přeměněný nehet prostředníčku, čili prstu a kloub nad ním - spěnkový, patří tudíž ke kloubům ruky. Následuje zmíněné zápěstí, loket je u trupu a rameno s lopatkou je tam, co žokej poplácává koně v předklonu, když vyhráli dostih. No a vzadu je to jako u nohy. Kopyto je i tady z nehtu prostředníčku, spěnka nad ním odpovídá nártu, následuje kotník a pod trupem je koleno. Kyčel je zas tam, kde žokej pobízí koně bičíkem v cílové rovince.

Ale dosti anatomie. Pro hipoterapii je podstatný právě ten vlnící se hřbet mezi koňskou přídí a zádí. Není to totiž lecjaká vlna, ale trojrozměrný, čili prostorový pohyb, vzniklý ze zadních a tudíž dvou nohou. Koňská pánev, a následně i hřbet, se pohybují při chůzi stejně, jako pánev a páteř lidská. Má-li někdo s pohybem problém a my usadíme jeho pánev na koňský hřbet, navíc pochodující, začne mu kůň vrtět zadkem a tento pohyb se při správném tempu a rozsahu přenese na jezdcovu páteř a posléze celé tělo. A protože pohyb vzniká u zdravého koně, vrtí se i pohybově postižený člověk na koni zdravě. Neovlivňuje totiž pohyb koně, ale nechá se ovlivňovat jím.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Mgr. Šárka Smíšková, zdroj http://hiporehabilitace.cz a http://neurocentrum.cz,