Strach

Strach je přirozená psychická funkce, jejímž účelem je ochrana života.

Tento i následující články byly součástí závěrečné práce autora příspěvku při studiu na ŠVR. Byly vybrány a zpracovány na základě studia odborných podkladů různých autorů názorově blízkých autorovi příspěvku (jejich seznam je součástí závěrečné práce) a ten si dovoluje touto formou s ními seznámit i širokou veřejnost jako jednu z možností příčin vzniku psychických i somatických potíží člověka z pohledu laika. Je na vás, zda přijmete a budete hledat hlubší poznání, nebo ne a půjdete cestou jinou.

Strach

Sebepozorování představuje pro mnohé lidi něco velice nesnadného. To, co v sobě můžeme totiž vidět, není vždy jen pozitivní a příjemné. Naopak! Když upřímně sledujeme své vnitřní pocity, narazíme v první řadě na strach. Z vlastní zkušenosti vím, že za většinou mých nepřiměřených jednání nebo reakcí byla nějaká forma strachu. Strach je totiž přirozená psychická funkce, jejímž účelem je ochrana života. Pocit strachu je důležitý prostředek sebezáchovy a sebeobrany, protože duše nás chce touto cestou upozornit na hrozící nebezpečí. Je však i v pozadí mnoha dějů, které v sobě pozorujeme (agrese, závist, chamtivost, nesplněná sexuální přání, hněv, vztek, frustrace, zranitelnost atd.), tzn. že se objevuje i tehdy, když něco není např. tak, jak jsme si přáli. Člověk také reaguje strachem nejen na situace, které ho fyzicky ohrožují, ale také na psychické těžkosti, jako je ztráta lásky, nedostatek něhy, negativní hodnocení pokáráním nebo hrozbou trestem atd. Existuje celá řada strachů od „prastrachu“ jako porodního traumatu, až po strach z outsiderství v současné společnosti, strach existenční spojený s autoritativními vztahy ve škole, v práci i v rodině atd. Strach nás varuje. Jeho výsledkem jsou opatrnost, zdrženlivost a ostražité zkoumání momentální situace.

Abychom odstranili strach a získali opět psychickou rovnováhu, vytváří naše ego tzv. psychické obranné mechanizmy, aby se tak vyhnulo strachu z psychických útrap. Mezi ně patří:

Deterministický obraz člověka vyhovuje řadě současných společenských systémů, protože jeho princip nechává jen málo místa pro svobodu a individualitu, vytváří hranice např. pro vzdělání, zaměstnání, příjmy atd., které vedou k „elitářství“ skupin, a proto způsobuje stísněnost a strach. Ten se časem stává chronickým a vede k vytváření obranných technik. Navíc, je - li někdo sám často ponižován a potlačován, bude tím víc oplácet ubližování, kdykoliv k tomu bude mít příležitost a často v mnohem větší míře nežli zažil sám. To je pozadí sadismu. Identifikace s autoritou podporuje vznik neuróz a výrazněji se projevuje v nižších společenských vrstvách.

Obranné mechanizmy jsou tedy metodami, kterými se překonává strach a které mohou, ale nemusí způsobit psychické poruchy. Záleží na míře a způsobu jejich nasazení při přemáhání strachu. V každém případě jsou však prvním stupněm chybného zvládání strachu, které vede ke způsobu života s „hroší kůží“ (což je většinou vizitka „úspěšných“ chladných kariéristů) a později k nemoci. Strach sám není duševní onemocnění, ale způsob, jakým se jej pokoušíme zvládnout vede postupně k onemocnění těla, ducha i duše. Vznik duševní nemoci je pozvolný, plíživý a může začínat již v dětství při nácviku obranných mechanizmů proti strachu. Když se však tyto obranné mechanizmy odstraní, strach se projeví znovu. Důležitý je proto především způsob, jakým se strachem zacházíme. V první řadě si musíme přiznat, že strach máme. V řadě případu je to velmi obtížné, především ze společenského hlediska, protože strach je ve společnosti většinou tabu. V druhé řadě je nutné se naučit strach pozorovat a pochopit, co jej způsobuje. Nezavírat oči před realitou, nepřikrášlovat si ji!

Druhým stupněm chybného zvládnutí strachu, vedle duševních symptomů a neurózy, jsou myšlenkové postoje, stanoviska a životní filozofie, které mají pomáhat tomu, aby život byl „úspěšně“ spojen s obrannými mechanizmy. Mají sloužit životnímu úspěchu, sebezáchově a úspěšnému prosazení. Odborníci je nazývají životními lžemi:

Životní lži podporují stávající společenské poměry. Ospravedlňují je i když podporují destruktivní vlastnosti lidí. Vyhovují především politikům a naprosté většině podnikatelů. Člověk je pro ně pouze nástrojem, který má stále více produkovat a konzumovat. Konečným výsledkem je tak neurotický člověk, který je na tom zdravotně stále hůře. Člověk proto musí především vědět z čeho onemocněl, a proč. Musí najít praktické cesty, jak se psychicky uzdravit. První z nich je odbourávání svých životních lží a obranných prostředků, aby dosáhl individuální svobody. Žít svůj vlastní život a následně se zbavit i svého neurotického a destruktivního okolí i když si tím způsobí nevýhody. Potom teprve může zvyšovat pozitivní tlak na změnu společenské struktury vedoucí ke společnosti přející životu, ne přežívání. Sociální jistoty mají smysl pouze tehdy, když zajištěnou existenci představuje i duševně zdravý život.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková