Proč právě na přelomu října a listopadu?
V dobách ještě nedávno minulých lidé museli žít a počítat podle přírody a jejího řádu. Lidé byli s obživou do jisté míry odkázáni na svá domácí zvířata a ta musí samozřejmě něco také jíst. S příchodem jara se pastviny zazelenaly a zvěř vyrážela na pastvu. Stáda se mohla rozrůstat, obživa se našla i když pastviny byly “jen” přirozené, přírodní. Bylo na hospodáři, aby dal svá zvířata zabřeznout včas, ani ne pozdě, ale hlavně ne moc brzo - pomřela by mu hlady. Největší nárůst zelené píce je u nás začátkem léta; to byla optimální doba, do které se měla mláďata narodit. Ale také doba k tomu, aby i když teprve končilo jaro, hospodář již myslel na budoucí zimu a začal dělat zásoby sena. Jak míjely letní měsíce, mláďata dospívala, ale již tu byl říjen a s ním konec se zelenou pící. Stáda se musela vrátit z pastvin na svá zimoviště v osadách. Zásoby krmiva byly omezené, proto nebylo možné přes celou zimu udržet libovolný počet zvířat a bylo nutné je zredukovat na základní stádo skládající se z těch nejlepších samic a samců dávajících předpoklady pro zdravý a dobrý chov v příštím roce. Ostatní zvířata čekal nůž řezníka. Možnosti konzervace masa se omezovaly na vyuzení, případně sušení, movitější si mohli také dovolit ukládání do soli, která ovšem tehdy byla opravdu “nad zlato”. Není divu, že bylo zapotřebí spoustu masa sníst a také zapít nějakým tím pivem. Byl to přece důvod k oslavě. Konec období hojnosti, tepla a světla, začátek doby tmy, zimy a nejistoty - to je ideální okamžik k předělu celého roku. Není tedy divu, že se jím stal právě svátek slavený na konci října - Samhain.
Tradice a současnost
Vedle oslav a hodování byl ovšem také čas na duchovní složku svátku. Bylo zapotřebí obětovat bohům před nastávající temnou částí roku, aby se Slunce vrátilo, aby se člověk dožil nového jara, aby nebyl hladomor a vydržely zásoby přes zimu … těch strachů a obav bylo prostě moc. S koncem roku se také vzpomínalo na ty, jejichž život již skončil - na padlé a zemřelé. Samhain byl také svátkem říše mrtvých, světa duchů. Také jim bylo obětováno - obvykle prý první mládě z každého vrhu a nejstarší z každého potomstva. Křesťanská církev později keltský svátek “přemaskovala” dnem Památky zesnulých - Dušičkami. Hřbitovy nakrátko ožijí 
mimořádným množstvím, stovkami a tisíci svíček. Ale právě již Keltové místo svíček zapalovali malé ohníčky. Věří se, že v té době se duše předků nakrátko vracejí do našeho světa a ohníčky jim měly posloužit pro orientaci a pak také pro zahřátí. Říká se, že na svátek Památky zesnulých mohou mít mrtví jediný den v roce hmotné tělo; na Samhain tedy mizí hranice mezi světy a živí a mrtví mohou být nakrátko spolu. Je nutné však být ve střehu, neboť krajinou se mohou potulovat i zlé mocnosti z říše temnot. Také ty je zapotřebí se snažit obětmi usmířit. Magická noc končí úsvitem. Mrtví se vrací do svých příbytků, temná moc pozbývá sil. Začíná další rok. K Samhainu se váže ještě další zvyk, který se udržel v některých zemích s keltskou tradicí po staletí. Buď přímo o samhainské noci, nebo v některou z pěti následujících nocí se spalovaly figuríny ze starých hadrů a vycpané slámou. Měly symbolizovat všechno špatné, co se během uplynulého roku nahromadilo a čehož je třeba se rituálně pomocí plamenů zbavit a takto očištěni vstoupit do nového roku. Tradice Samhainu dnes ožívají také při oslavách Halloweenu (večer Všech svatých - All Hallows' Evening), jehož tradice se v současnosti udržují v některých zemích západní Evropy (začínají v poslední době i u nás) a přeneseně i USA.
Co stojí v pozadí Halloweenu?
Ještě před pár lety se nám zdálo, že svátek Halloween (31. říjen) je záležitostí čistě americkou. U nás by se přece něco takového nemohlo ujmout. A vida, stejně jako se k nám tlačí obtloustlý Santa Claus, pozvolna a nenápadně přichází i tento, doposud dosti exotický, svátek. Zatím se to, díky Bohu, projevuje jen prodejem nejrůznějších strašidelných rekvizit s halloweenskou tématikou, ale není vyloučené, že zejména pod vlivem amerických filmů a seriálů se slavení Halloweenu zanedlouho rozšíří i u nás. Na úvod musím poznamenat, že se ve svém článku zdržím vyjádření osobního názoru na přejímání těchto amerických zvyků. Nemám v úmyslu zde polemizovat o tom, zda jsou vhodné a vkusné a zaměřím se na jedinou věc:
V pozadí Halloweenu stojí totiž dávné rituály! Nemylte se, tento svátek nevznikl původně v Americe. Pochází od nás, z Evropy. Jeho zakladateli byli starodávní keltští kněží, zvaní druidové, o kterých je známo, že se dost intenzivně zabývali okultismem a čarodějnictvím. V lesích uctívali přírodu a duchy zemřelých. Z dochovaných hmotných i písemných pramenů je zřejmé, že Keltové vzhledem ke své víře dodržovali ve vztahu ke smrti a k pohřbu velmi přísná rituální pravidla a obřady. Jejich hlavním bohem byl Samhain, což lze přeložit jako Pán mrtvých. Právě 31. říjen byl hlavním svátkem uctívání Samhaina a bohyně Beltane („Velké matky Země“). Je to předvečer 1. listopadu, kterým začínala zimní polovina roku a zároveň keltský nový rok. V tento den ke cti zmíněných božstev zapalovali veliké ohně a věřili tomu, že se v tuto noc mrtví vydávají mezi živé. Hranice mezi reálným světem a zásvětím přestala na dvanáct hodin existovat. Druidové věřili, že zapálením obrovských hranic přilákají duchy lidí, kteří zemřeli v předchozím roce. Skrze zaklínadla a magické rituály se měli duchové přiblížit až k ohňům a být tam rozvázáni. Potom měli mít celou noc na to, aby se mohli volně potulovat po zemi a buď činit dobré skutky nebo se mstít svým nepřátelům. Ráno si je měl Samhain opět odvést do své říše. V zájmu „účinnosti“ těchto rituálů se druidové nezdráhali do ohně vhazovat živá zvířata a dokonce i lidi - duševně nebo tělesně postižené, zločince a válečné zajatce! V tento večer se k druidům přidávali i vesničané. Než odešli večer do lesů, uhasili oheň v krbu. Po skončení rituálů jim kněží dali uhlíky z obětního ohně, aby si jimi mohli své krby znovu zapálit a tak uklidnit zlé duchy, pokud by se zrovna nějací potulovali okolo.
Svatý večer a Památka zesnulých
Uplynula staletí a Římskokatolická církev, vedená snahou připomínat si zesnulé svaté z církevní historie, ustanovila svátek „All Hallows“ - Svátek Všech svatých. Původně se slavil v květnu (na památku zasvěcení římského Pantheonu Panně Marii a všem svatým mučedníkům), ale v 8. století ho papež Řehoř přesunul na 1. listopad. Z tohoto důvodu lidé někdy mylně spojují vznik svátku Halloween (předvečeru Všech svatých) s křesťanstvím. Jak jsme si ale ukázali, jeho kořeny leží někde zcela jinde. Celou řadu zvyků ze svátku Samhaina převzaly od pohanů dokonce i „křesťanské“ Vánoce. Patří mezi ně například rituální vyklízení příbytků, vylévání špinavé vody, ukládání posledního snopu z pole pod stůl, pojídání ořechů a červených jablek či různé formy předpovídání budoucnosti. Následující den po Všech svatých, tedy 2. listopadu, je Památka zesnulých, tzv. dušičky. Poprvé se tento den slavil v roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny, kde jej zavedl opat Odillo. Podle tradice je to vzpomínka na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni na vstup do Božího království a jsou teprve ve fázi očišťování. Učení o tomto očistci zastává dodnes Římskokatolická církev. V tento den lidé už odedávna navštěvují hřbitovy a hroby svých zemřelých, zdobí je květinami, věnci a svícemi a modlí se za mrtvé a za spásu jejich duší. Důvodem, proč tyto dva svátky následují bezprostředně po sobě, je údajně vnitřní spojení církve vítězné na nebi, církve trpící v očistci a církve bojující na zemi. Jak je vidět, keltský svátek mrtvých plynule přešel do „křesťanského“ svátku zesnulých. A dokonce se shoduje i doba, kdy se tyto svátky slaví.
Zvyky a tradice
Pohané věřili, že duchové zemřelých se vracejí, aby strašili a působili lidem zármutek. Proto se snažili všemožně duchy upokojit. Na 31. října tedy vždy připravili velkou hostinu, na které by se najedli jak živí, tak i mrtví. Potom si oblékali kostýmy, jež měly představovat duchy, a v průvodu odváděli skutečné duchy na okraj města, pryč od svých domovů. Tím vším chtěli předejít tragickým událostem, aby jim například nezemřel dobytek, mléko se nestalo jedovatým, nezkazilo se jídlo, nikdo jim neukradl j
ejich děti nebo aby nikdo z rodiny nezemřel. Další věcí, zvláště na vesnicích, bylo, že lidé
dávali na schody před své domy sladkosti a jiné dobroty k pohoštění duchů, aby ti vesničanům nijak neuškodili. Věřili, že pokud by to neudělali, duchové by na ně jistě připravili nějakou lest nebo podvod. V tento večer se vyprávěl příběh o muži jménem Hrozný Jack. Ten byl údajně tak zlý, že ho po smrti nechtěli ani v pekle. Jeho osudem se tedy stalo chodit o Halloweenu po zemi a hledat následovníky. Na cestu si prý svítíval vydlabanou dýní, ve které hořela svíčka. Tak vznikl původní anglický název pro tuto tradiční halloweenskou lucernu - „Jack-O-Lantern“ (Jackova lucerna). Dnes se jí ale říká jednoduše jen „pumpkin“ (dýně). Zvyky přetrvaly. I dnes si lidé v zemích, kde je tato tradice rozšířena, zdobí o Halloweenu svá obydlí motivy čarodějnic, černých koček, kostlivců a bludiček. Děti si chodí od domu k domu pro sladkosti a každému dají na výběr: „Trick or treat.“ (Lest nebo pohoštění). Je to vlastně stejný výběr, jaký měli lidé kdysi, když připravovali pohoštění pro duchy… Říká se, že v tento den je vše dovoleno. Oblíbený je i maškarní rej. Ale co je to za masky? Nejoblíbenější jsou duchové, příšery v krvavých hábitech a doktoři, kteří mají místo skalpelu obrovský papírový nůž. Zvukovou stránku obstarávají nejrůznější skřeky a celé se to samozřejmě nemůže obejít bez velikých zapálených ohňů. O kletby také nebývá nouze. To v případě, že v nějakém z domů k dětem nejsou dost štědří. A co na to Boží lid? V předchozích odstavcích jsem stručně charakterizoval kořeny, ze kterých Halloween vychází. Je vidět, že naprosto nic z těchto pohanských okultních obyčejů nemůže být pro nás tak lákavé, abychom kvůli tomu činili kompromis se svou vírou. Vždyť v knize Jozue čteme:
„Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Joz 24,15).