Alternativní terapie

Zimní slunovrat je určitě důvodem k radosti a oslavám. Možná si pomyslíte, že v dnešní době ale máme v období slunovratu „na práci“, něco úplně jiného - slavíme přece Vánoce - svátek, který se Sluncem nemá nic společného… Není to tak úplně pravda. Možná vás ale překvapí, že určité typické prvky, které si s oslavami Vánoc i v dnešní době spojujeme, pocházejí právě z těchto pradávných, předkřesťanských obřadů a rituálů… Křesťanská tradice zdobení stromu má své kořeny právě v těchto pohanských oslavách. Rodiny si do domů nosily živý strom, aby uchránily duchy dřeva před chladem drsných zimních měsíců. Drobné pochoutky se věšely na strom jako dary potravin pro duchy a na samý vrch se dávala pěticípá hvězda - pentagram, magický symbol pěti živlů. Již od pradávných dob je zvykem zdobit si příbytek jmelím – obzvláště jmelí z posvátného dubu mělo lidem zaručit štěstí po celý rok. Vánoce, druhý nejvýznamnější křesťanský svátek, jsou také oslavou zrození. V té době se údajně (25. prosince) narodil Ježíš Kristus. Alespoň to tak vypočítali křesťanští teologové, žijící ve 3. století. Všeobecně se ale Vánoce v křesťanské církvi slaví až od 7. století. A co se slavilo předtím, v dobách, kdy ještě křesťanská církev neměla takovou moc? Zrození Slunce!

Slunovraty jsou oslavovány po celém světě (u amerických indiánů, v Asii atd.) a ve všech kulturách jako začátek návratu slunce a vítězství světla nad tmou. Největší oslava zimního slunovratu v dnešních dobách se pravděpodobně odehrává u Stonehenge. Příznivci novopohanských rituálů se zde setkávají v tisících a čekají celou noc na východ slunce. Tento astronomický jev sledovali naši předkové odpradávna. Různé kultury si tyto cykly vysvětlovaly jako přízeň bohů. Staří Řekové slavili např. zrození boha Slunce Hélia, Římané měli Saturnálie – svátek původně zasvěcený etruskému otci bohů, Saturnovi. V roce 274 římský císař Aurelián stanovil jako datum oslav zimního slunovratu 25. prosinec - den natalis solis invicti – den Zrození nepřemožitelného Slunce atd.

Také Slované měli ve svém panteonu sluneční bohy: Svaroga, Dažboga a Svarožice. A také v jejich „kalendáři oslav“ měly slunovraty významné místo. Bohužel, neexistuje dnes mnoho pramenů, ze kterých by bylo možné průběh těchto oslav spolehlivě zrekonstruovat. Zdrojem informací jsou až středověké církevní zákazy a etnografický materiál nasbíraný od 19. století. Ze zmiňovaných církevních zákazů je možné průběh oslav rekonstruovat alespoň částečně. Zcela jistě souvisely s uctíváním nejvyššího a nejstaršího slovanského boha – Svaroga, boha nebeského světla, přemožitele tmy a chaosu. Ten měl syna Dažboga, boha Slunce. Ten se o zimním slunovratu jako dítě rodí, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, až o zimním slunovratu umírá.

Co se ale děje mezi jeho úmrtím a narozením Dažboga, v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy na světě nastává chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se k nám dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti, v noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete potkat i duše svých zemřelých předků.  V období zimního slunovratu se na náš svět však nedostávají pouze duše zesnulých příbuzných, kteří jsou nám obvykle příznivě nakloněni, ale také různí podsvětní duchové, kteří mohou být lidem nebezpeční. Podle starých legend právě v tento den, kdy je síla životodárného Slunce nejslabší, dosahují spojené síly temna vrcholu svého působení na Zemi a hranice mezi naším světem a silami podsvětí mizí. A jak tomuto chaosu zabránit? Nejspolehlivější ochranou byla blízkost posvátného ohně a jeho boha Svarožice, hojně byl rovněž využíván ochranný účinek česneku.

Také si neumíte představit Vánoce bez zapálených svíček? Jejich mihotavé plápolající světlo dnes sotva nahradí elektrické žárovičky, i kdybyste jimi měli omotaný celý dům od střechy až po základy. Element ohně byl nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou. Zapaloval se při západu Slunce (do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbogovy síly) a musel hořet celou noc. Nebyl to žádný malý ohýnek, rozdělávala se pořádná „vatra“, u které se sešla celá vesnice. Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně. To bylo později trnem v oku církvi, takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu. Odtud zvyk zapalování svíček…

Po zapálení svátečního ohně začala slavnostní večeře. Během slavnostního přípitku k ní byly pozvány i duše zemřelých předků. U Slovanů bylo proto při večeři zvykem prostírat i zemřelým členům rodiny, jež bývají před večeří pozváni a na jejichž počest pak bývá připíjeno. Předkové se za zimního slunovratu mohou objevit i v podobě neznámých příchozích, proto každý i neznámý příchozí musí být řádně pohoštěn. Na stůl bylo sneseno co nejvíce postních (nemasitých) jídel – lišila se podle krajových zvyklostí. Nesměla ale chybět jablka (symbolizující zdraví), ořechy (symbol hojnosti) a česnek (s ochrannými účinky). Hlavní roli mělo pečivo – podávalo se hned po přípitku a rozděloval ho hospodář. Nejčastěji se jednalo o chléb, později ho nahradila vánočka (calta, húska) nebo speciální kulatá oplatka či koláč – ve tvaru slunečního disku. Bývaly zdobené svastikou nebo křížem v kruhu. Pečivo se dělilo na tolik částí, kolik bylo členů domácnosti, včetně předků. Dalším prvkem, společným pro celý staroslovanský svět, je motiv slámy. Dávala se na podlahu nebo na stůl, kde byla urovnána do tvaru kříže. V Rusku se na stůl sypalo obilí do tvaru kruhu.

Nejdelší noc v roce ale měla i svou další stránku – byla kouzelná. Země se otvírala a vydávala své poklady, skály pukaly, kapradí rozkvétalo, pod sněhem kvetly louky a stromy plodily ovoce, divoká zvířata se budila ze zimního spánku a ta domácí mluvila lidskou řečí. Ze studny jste si mohli nabrat medovinu nebo víno, koryty řek proudilo zlato a stříbro. A aby těch zázraků nebylo málo – člověk mohl nahlédnout do budoucnosti. Takže se věštilo – a to jak při večeři samotné, tak po ní. Louskaly se ořechy, zdravé jádro znamenalo zdraví a hojnost, poškozené nebo vysušené nemoc, bídu či dokonce smrt, krájelo se jablko apod. Svobodné dívky mohly ve studni uvidět obraz svého budoucího ženicha ...

První sluneční paprsky následujícího dne a kokrhání kohouta oznamovalo znovuzrození Dažboga (či Božice). Prvním rituálním pokrmem toho dne byla snídaně, která měla prý symbolizovat plenku nově narozeného boha. K obědu se peklo starobylé posvátné zvíře – prase. Odtud pravděpodobně pochází rčení o nutnosti se na Štědrý den postít, aby pak uviděl „zlaté prasátko“. „Kulaté“ prasátko navíc symbolizuje zářivé slunce – Dažboga – který opět šplhá na oblohu. Ze slavnostního oběda nepřišlo nic nazbyt. Kosti z tohoto prasete byly totiž také obdařeny kouzelnou mocí, prý když se jimi chlapec dotkl vyvoleného děvčete, zaručeně uspěl.

Co se děje mezi úmrtím a narozením Dažboga, v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy na světě nastává chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se k nám dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete potkat i duše svých zemřelých předků. Proto k nejstarším zvykům patřilo také koledování. Jeho smyslem bylo zahnat běsy a démony a ochránit před nimi ostatní lidi. Zvyk vznikl tak, že se mladí muži přestrojili za zvířata, nebo si navlékli různé jiné strašidelné masky na obličej, vyrobené z kůry, dřeva nebo kůže. Někdy se převlékali za ženy, aby je strašidla nepoznala. Ve skupinách obcházeli domy, zpívali koledy, hráli různé scénky a přáli domácnostem úrodu a štěstí. Od hospodyně za to dostali dary (jídlo a pití, popř. peníze). Koledovalo se od Štědrého dne až do Tří králů (6.ledna), protože chaos v přírodě mohl trvat až do té doby. Po celou tuto dobu byl zakázán sexuální styk a také domácí, ženské práce - Boží matka se musela zotavit po porodu. Poté se vrátil do světa pořádek a na dveře domů se malovaly ochranné kříže.

A nakonec otázka: 

V den zimního slunovratu tento týden se má svět přinejmenším změnit. Přijde konec světa, změna k lepšímu, nebo se nestane nic? Co čekáte vy?