Alternativní terapie

Když se řekne Vánoce a duchovno, obvykle se nám automaticky vybaví křesťanství. To je ovšem chyba. Již dávno před příchodem tohoto náboženství tu existovaly prastaré pohanské oslavy slunovratu - toho výjímečného dne, kdy tma ztrácí vládu nad světlem a světlo opět vstupuje do našich životů. Ne nadarmo jsou dodnes jedním z hlavních symbolů Vánoc svíčky (Židé dokonce v tomto období slaví přímo svátek světel - Chanuku). Křesťané pak udělali jen to, že narození svého Mesiáše "naroubovali" na pohanský svátek, který se k tomu svou podstatou hodil nejlépe (po dlouhé době "temnoty" tak na svět právě v době slunovratu přišlo nové světlo - Mesiáš). Pro naše předky byl fakt, že se těžké zimní období plné mrazu a hladu láme a světla znovu přibývá, určitě důvodem k oslavě. Nás ovšem tento pouhý fakt jen těžko může naplnit nějakou podstatnou radostí - možná třeba máme raději jaro či léto a v době ústředního topení a celoročního dovozu potravin nás zima nijak na životě neohrožuje.

Možná vás také někdy napadlo proč právě k Vánocům se váže tolik různých zvyků, pověr a způsobů věštění budoucnosti, když přece křesťanství těmto věcem příliš nefandí. Důvod je opět jednoduchý: věštby a pověry nemají nic společného s křesťanstvím, je to opět pozůstatek z dávných pohanských dob. Naši předkové totiž věřili (a nejspíš to měli i staletími prověřené), že právě období kolem zimního slunovratuu je nejlepší pro předpovídání budoucnosti a hledání skrytých odpovědí a souvislostí. Důvod je jednoduchý - na konci prosince vládne světu tma a tudíž věci, které jsou našemu zraku a vědomí skryté, získávají navrch nad těmi zjevnými a vědomými. Díky tomu je doba okolo Vánoc ideální k návštěvě různých věštců či k vlastním pokusům o poodhalení roušky budoucnosti. A zdaleka to nemusí být jen pouštění lodiček, krájení jablka či lití olova. Nejenom, že by se nám různé obrazy a znamení měly vybavovat snáze v jiných ročních obdobích, ale také bychom jim měli lépe rozumět a chápat jejich souvislosti.

Dopřejte duši, co potřebuje

Je třeba objevit (nebo spíše znovuobjevit) skutečný smysl a podstatu Vánoc. A ta byla odjakživa především duchovního rázu. Naše tělo, mysl a duše totiž procházejí cykly, které kopírují rytmy přírody. Jaro a léto jsou obdobím zvýšené aktivity, růstu, dobrodružství a hledání podnětů mimo nás, v okolním světě. Jak ale na podzim a v zimě ubývá světla a tepla, vše v přírodě se zpomaluje, usíná a sbírá síly pro další období aktivity. Naši předkové tyto rytmy respektovali, my se jim, bohužel, vzdalujeme. V tomto období bychom také my měli zpomalit, odpočívat a nové podněty místo v okolí hledat v nás samých - obracet se do svého nitra, modlit se či meditovat, ptát se po smyslu a cíli naší cesty, zkrátka se orientovat na záležitosti duchovní. Měli bychom si udělat čas také na setkání s rodinou nebo přáteli, na něž nemáme během roku čas, navštítvit někoho, kdo zůstal sám, je třeba nemohoucí nebo nemocný a naše návštěva by ho určitě potěšila, udělat si čas na procházku v přírodě, vzít něco k snědku vyhladovělé zvěři.... Zapomeňte v této době alespoň na chvíli na staré spory a sváry a odpusťte těm, kteří vám ublížili. Dejte najevo svým blízkým, jak moc vám na nich záleží, odhoďte ješitnost a pýchu a snažte se vytvářet harmonii, pohodu a klid. Pohanská oslava příchodu světla může tak mít i svoji symbolickou podobu: také my v sobě můžeme nechat zemřít kousek temnoty (třeba v podobě závisti, zášti, sebelítosti či jiných negativních emocí) a nahradit jej světlem lásky a moudrosti.

Vzpomínáte si ještě na Vánoce svého dětství? Na ten posvátný údiv, když jste vstoupili do svátečně vyzdobeného pokoje, uviděli tam obrovský, nádherný stromeček plný mihotavých svíček a třpitivých ozdob a pod ním spoustu skvělých dárků, které tam prý přinesla tajemná bytost jménem Ježíšek...Podobný obraz v sobě nosíme skoro všichni a každý rok se mu zoufale snažíme přiblížit. Problém je v tom, že to není možné. Podobný posvátný dětský údiv se nám už totiž nikdy "vydolovat" nepodaří. Stromek už nám nikdy nebude připadat tak velký (tehdy jsme ho vnímali z perspektivy malého človíčka), ani tak nádherný (už jsme jich v životě viděli spousty, často mnohem hezčích), dárky nás také mohou příjemně (nebo nepříjemně) překvapit, už je ale nikdy nebudeme mít spojené s onou tajemnou bytostí, ale jen s tím příšerným návalem v obchodech. Svou roli tu hraje i fakt, že všichni máme ve svých vzpomínkách tendenci zdůrazňovat to hezké a to ostatní potlačovat. Proto si třeba už nevzpomeneme, že těsně před tím úžasným překvapením se naše přepracovaná matka neovládla a vylila si na nás svůj týdny střádaný vztek. Vánoce už zkrátka nikdy nebudou jako kdysi, ale přesto mohou být krásné. Jen je potřeba najít jejich nový rozměr. A jak na to?

Nenechte si vnutit představy druhých

Prvním krokem by mělo být oprostit se od všeobecné představy o tom, jak mají Vánoce vlastně vypadat. Jenže žádný univerzální návod ani předpis neexistuje, záleží jen na nás, jak tyto svátky oslavíme. A jak se na nás budou dívat ostatní, to nám může být úplně jedno. Skoro v každé rodině se například prosinec nese ve znamení velkého úklidu. Ano, občas se vygruntovat musí, ale proč vlastně na Vánoce, když je tolik jiných starostí? To je jednoduché - všichni jsme přesvědčeni, že na Vánoce by to mělo být doma hezké, že to patří k té správné atmosféře. Velký podíl na tom má ona snaha přiblížit se onomu ideálu z dětství. Jenže tehdy nám vyzdobený byt připadal o to krásnější, že to bylo něco nového, co jsme tak dobře neznali a navíc jsme na případné nedokonalosti dávno zapomněli. Obzvláště ženy mají snahu, aby se vzhled jejich domova alespoň trochu přiblížil fotkám z časopisů, což je ovšem cíl zcela nedosažitelný. Navíc dokonalý byt zdaleka není zárukou vánoční harmonie a naopak - kouzelná atmosféra se dá zažít i na smetišti. Záleží zkrátka na lidech, kteří ji vytvářejí.

To samé platí i o dárcích. Také vás drtí fakt, že za ně lidé utrácejí čím dál tím více peněz a někteří se dokonce za tím účelem zadlužují? Ale vždyť to vůbec nemusíte brát na vědomí. Říkat, že cena dárku nijak nevypovídá o našich citech k dotyčnému, už zní skoro jako fráze, přesto se však podle toho neřídíme. Nejedná se také vždycky o snahu udělat bližnímu radost bez následného sledování osudu našeho konání. V celé řadě případů dárce vyžaduje zpětné projevy díků a jakési zavázanosti, aby jeho dar byl užíván i když to třeba obdarovanému nevyhovuje, nebo aby se tak alespoň tvářil i když je to proti jeho přesvědčení. Často to pak v obdarovaném vyvolává pocit provinění, že dobře míněný dárek vnitřně odmítá a vyvolává to v něm stresovou situaci. Dárce si přitom vůbec neuvědomuje, že v takových případech vnucováním určitých postojů vlastně omezuje osobní svobodu druhého.

Ke zvláště negativním projevům spojeným s obdobím Vánoc je i soutěžení se svým okolím ve vnějších projevech zviditelňujících hmotné vlastnictví, v různých okázalostech umožňujících jedincům považovat se za něco více než ostatní a uspokojovat tak svůj pocit nadřazenosti a jedinečnosti. Navíc naše současná společnost, charakterizovaná intenzivním rozvojem techniky a s tím souvisejícími změnami životního stylu se rychle mění na ryze spotřební společnost. Jedním z důsledků tohoto vývoje je fakt, že do předvánočních i vánočních dnů se soustřeďuje stále více ruchu, neklidu, nepřirozených světelných i zvukových efektů a řada dalších negativních vlivů. Z původního období duchovního rozjímání, připomínání vzájemného porozumění a pozitivních vztahů mezi lidmi v nejbližším i vzdáleném okolí, z období všeobecného klidu a smíru se tak stále rychleji a úplněji stává období největšího stresu a vytrácí se původní, zcela odlišné poslání a smysl Vánoc odjakživa především duchovního rázu. Vždyť se přece stačí domluvit, že to letos uděláte jinak!

Ignorovat i obvyklou vánoční "šablonu" však nestačí. Naše tělo, mysl a duše totiž procházejí cykly, které kopírují rytmy přírody. Jaro a léto jsou obdobím zvýšené aktivity, růstu, dobrodružství a hledání podnětů mimo nás, v okolním světě. Jak ale na podzim a v zimě ubývá světla a tepla, vše v přírodě se zpomaluje, usíná a sbírá síly pro další období aktivity. V tomto období bychom také my měli zpomalit, odpočívat a nové podněty místo v okolí hledat v nás samých - obracet se do svého nitra, modlit se či meditovat, ptát se po smyslu a cíli naší cesty, zkrátka se orientovat na záležitosti duchovní. Naši předkové tyto rytmy respektovali, my se jim, bohužel, vzdalujeme. Pohanská oslava příchodu světla může však mít i svoji symbolickou podobu: také my v sobě můžeme nechat zemřít kousek temnoty (třeba v podobě závisti, zášti, sebelítosti či jiných negativních emocí) a nahradit jej světlem lásky a moudrosti (můžete zkusit třeba některý z malých rituálů a meditací postupně uváděných v Terapii meditací)). Nejlepším dárkem jsou ale celoroční dobré vztahy, aby z každého jedince vyzařovala kladná pohoda a vstřícnost k potřebám druhých např. tím, že drobné dárky motivované snahou projevit určitý pozitivní vztah, by měly být věnovány nikoliv "povinně" při formálně k tomu určených svátečních příležitostech či výročích, ale podle skutečné potřeby kdykoliv v průběhu roku.

Vánoce už zkrátka nikdy nebudou tak pohádkově kouzelné, jako za časů našeho dětství. Neznamená to ovšem, že nemohou být stejně krásné nebo dokonce ještě krásnější. Záleží totiž jen a jen na nás, jaké budou. Jestli je "zaplácneme uklízením", nakupováním, konzumací cukroví a sledováním televize, nebo je využijeme k hledání a vytváření harmonie v sobě i v našem okolí. Původní myšlenka "Pokoj lidem dobré vůle" se často stává spíše frází, protože pokud je pokoj spojován s činnostmi připravujícími člověka o příjem vitálních energií a současně vyvolávající jejich neúměrnou potřebu, pak se dokonce stává nesmyslným výsměchem. Člověk ve snaze oslavovat by tak rozhodně neměl škodit sobě, svým blízkým ani okolní fauně a flóře, ale naopak by měl projevovat lásku a porozumnění k přirozeným potřebám sebe samého, svých blízkých a ostatních živých tvorů.

Děkujte životu i Bohu, že jste se ve zdraví dožili dalších vánoc, že máte k životu vše, co potřebujete a pokud se domníváte, že máte méně než toužíte mít, možná jsou vaše nároky příliš velké a ztěžujete si jimi zbytečně život. Propadnete-li sebelítosti, pak si vzpomeňte na lidi z rozvojových zemí, kde řádí nemoci, hlad a bída, na lidi v zemích kde se válčí a nemilosrdně zabíjí, na lidi, kteří nemají kde hlavu složit nebo trpí nevyléčitelnými nemocemi...To jsou lidé, kteří si zaslouží skutečný soucit. Pokud vás však nic z toho nepotkalo, pak jste šťastní lidé a měli byste děkovat denodenně za vše, čeho se vám dostává.

"Ať jsou všichni lidé šťastní".

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková podle časopisu Phoenix