9079102
ENDEFRRU
Přihlášení Cookies

Alternativní terapie

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

Vánoční zvyky

Vánoční pečivo

Nejrůznější vánoční pečivo má svůj původ v pohanství. Pohané pekli na počest svých bohů rozmanité koláče v podobě pletenců (dnešních vánoček), slunečních kotoučů, měsíčních srpků a hvězd. Už Židé se ve starých dobách přizpůsobili zvykům svých pohanských sousedů a jednali dle jejich zvyků. bible o tom praví: „Což sám nevidíš, co činí v judských městech a na ulicích Jeruzaléma? Synové sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy zadělávají těsto na koláče pro královnu nebes („tvoru nebeskému“, kralický překlad) a přinášejí oběti bohům cizím a tak mě urážejí.“ (Jer. 7,17.18) Výraz „tvor nebeský“, tj. „královna nebes“, představuje buď měsíční božstvo, nebo Astartu či Ištar - babylónsko-asýrskou bohyni.

Štědrovečerní večeře

I pokud se ale soustředíme na časy pozdější, stále ještě nalezneme oproti současnosti množství podstatných rozdílů, a to nejen co se týče podoby vánočního stolu. Nejen nazdobený stůl a výborný kapr, ale i jistá pravidla patří ke štědrovečerní večeři. Při přípravě tabule nezapomeňte na to, že máte připravit o jeden talíř navíc, a to pro náhodného hosta. Pod talíř dejte penízek a šupinku, mělo by vám to přinést štěstí a budou se vás držet peníze. Od slavnostní večeře se nesmí vstát. Říká se, že ten kdo vstane do roka zemře (bohužel se to potvrdilo u mé manželky). V jižních zemích se dříve nejenže nevstávalo, ale neodnášelo se ani použité nádobí, a to až do konce svátků.

Štědrovečerní večeři mnohdy předcházel půst a rovněž v jejím průběhu se obvykle nepodávalo maso - pochopitelně s výjimkou ryb. Zato tabule byla poměrně bohatá a i v chudších rodinách si lidé pro tuto chvíli dopřávali několik chodů. Kapr, salát a ozdobený stromeček jsou zvyklostmi až poměrně moderními. Protože uchovávání čerstvého ovoce a zeleniny bylo ještě v minulém století problémem, převažovaly o vánočních svátcích pokrmy moučné, jako vánočky, štědrovky, koláče a bábovky. Oblíbené byly rovněž polévky. Součástí pokrmů byly zpravidla přísady pokládané za magické. V Erbenově Kytici se píše o tom, že Štědrý den přinese kohoutovi česneku a jeho družce hrachu. Pohanské pověry přitom připisovaly česneku ochrannou funkci, ještě z mnohem pozdější doby se doporučuje proti vlkodlakům a upírům. Hrách byl zase spojován s očistou vnitřní, hlavně od pýchy, závisti a dalších ne zrovna lichotivých vlastností. Ostatně, princezna z pohádky také ležela na hrášku a ne třeba na čočce nebo malém kamínku. Houby, rovněž tradiční součást štědrovečerní tabule, zase symbolizovaly bohatství a štěstí vůbec. Zatímco dnes je kapr se salátem pokrmem univerzálním, v minulosti existovaly výrazné krajové rozdíly. Ve středních Čechách vypadalo vánoční menu například takto:

  • Polévka (buď hrachová a nebo ze sušených hub, cibule a kmínu) Vánoční kuba
  • Zeleninová omáčka s žitným chlebem, od 19. století rovněž s bramborem 
  • Kuba s kroupami 
  • Vdolky 
  • Sušená i čerstvá jablka 
  • Vlašské ořechy, sušené švestky.

V Podkrkonoší se jedlo jinak:

  • oukrop (polévka z brambor, česneku, kmínu, sádla a soli)
  • kuba
  • medem slazená jáhlová kaše, v zámožnějších rodinách rovněž ryba na černo (kapr nebo štika)
Úprava ryb na černo s použitím hrozinek byla původně typická pro kuchyni českých Židů, kteří ovšem přirozeně Vánoce neslavili. Valašsko bylo v minulosti známé stravou téměř vegetariánskou (laktovegetariánskou, to jest se zvýšeným podílem mléčných výrobků). Na Vánoce si Valaši dávali nejprve šípkovou polévku, tzv. ščedračku, potom zelnou polévku se smetanou a brambory a na závěr několik druhů pařených sýrů a olomouckých tvarůžků. Zatímco na Štědrý den výběr pokrmů ovlivňovala pravidla postní, následující dny se již neobešly bez několika druhů masa. Zabijačky se konaly obvykle až v únoru, ale už na Boží hod a na Štěpána se lidé vepřovým i hovězím obvykle vysloveně přejídali. V těchto dnech byly oblíbené hlavně různé sekané, často i plněné vejci. V nejbohatší oblasti českých zemí, na Hané, jedli sedláci hovězí s omáčkou, dršťkovou polévku, vnitřnosti s kyselým zelím, hovězí na kmíně a vdolky s povidly. Od 19. století se k slazení těst používal řepný cukr a užití medu se udrželo víceméně jenom v perníkářství. Alkoholu nikdo příliš neholdoval, všichni, s výjimkou koledníků, seděli doma a šetřili se na Silvestra.

Ještě dodnes se částečně dochovaly i některé lidové zvyky, jako je lití olova, házení bot, věštění z jadřinců a nebo plovoucí svíčky. Vzhedem k tomu, že se jednalo především o snahu odhalit budoucnost, nebyly prováděné úkony žádnými pohádkami pro malé děti, jak by se dnes mohlo zdát. Právě naopak, tyto zvyklosti v sobě současně obsahovaly určitou morbidnost a hrůzu, jak je ostatně patrné i z obsahu už zmíněné Erbenovy básně. Vánoce tak měly do jisté míry dvojznačný charakter, na jedné straně křesťanské poselství, na druhé pak pověry a pohanské zvyky obsahu poněkud odlišného. Pokusy sejmout závoj halící před našima očima budoucnost jsou jednoznačně odsuzovány už ve Starém zákoně. Podobná je ovšem situace i v případě Velikonoc a dalších svátků v průběhu celého roku.

Už několikrát padla řeč o pokrmu jménem kuba a je načase uvést konečně i nějaký recept. Existuje mnoho možností přípravy kuby, ale jeho základem jsou vždy kroupy (lze nahradit lámanými krupkami, hrubou krupicí a dokonce i rýží, naproti tomu v případě užití krupičky dětské je výsledný pokrm zbytečně sladký) a sušené houby. Jeden z receptů na kubu:

  • Na pět porcí potřebujeme 500 g lámaných krupek, 1 l polotučného mléka, 12 g soli, 40 g sušených hub (v případě potřeby je možné použít větší množství čerstvých nebo sušených žampionů a přidat lžičku houbové omáčky), 1 vejce, 1 g mletého černého pepře, 40 g másla a další máslo a hrubou pšeničnou mouku na vymazání plechu. Sušené houby 5 minut povaříme ve vodě, vodu slijeme a houby nadrobno pokrájíme, pak je asi 10 minut smažíme na másle. Krupky vaříme s mlékem asi půl hodiny, často mícháme, aby se nám vytvořila hustá kaše a ne hrudky. Přidáme sůl a pepř, do směsi vmícháme syrové vejce i houby se šťávou a vše pečeme 45 minut v troubě na mírném plameni. Pokrm podáváme teplý.

V jiné variantě přípravy se do těsta ještě může vmíchat majoránka a česnek třený se solí. Houby je rovněž možné smažit na vepřovém i husím sádle, případně spolu s cibulkou. V případě užití česneku, cibule a majoránky už do pokrmu nepřidáváme pepř. Černý kuba obsahuje hodně bílkovin (z mléka i hub, takže celkem kryje přibližně čtvrtinu doporučené denní dávky), vápníku i vitamínů skupiny B a E. Protože není ani energeticky příliš bohatý, vcelku odpovídá současným výživovým doporučením a lze jej doporučit jako obohacení našeho stolu i dnes.

Zvykosloví

Jablka

Na slavnostní tabuli jablka neslouží jen jako dekorace. Pokud máte krásná velká jablka, neotálejte a po štědrovečerní večeři je rozkrojte. Kdo uvidí hvězdičku má a bude mít štěstí v dalším roce a nejen to: všichni, kteří sedí u stolu, se sejdou zdraví i za rok. Pokud vypadají jadérka jako kříž, někdo těžce onemocní nebo i zemře.

Lití olova

Na lžíci roztavte olovo a do kovové nádoby s vodou vlijte tekoucí olovo. Olovo vytvoří různé roztodivné tvary. Nejen, že se nad nimi jistě pobavíte, ale možná se i dozvíte, co vás v příštím roce čeká a nemine.

Lodičky

Pouštění lodiček, to každý jistě již viděl. Malá svíčka ve skořápce vlašského ořechu patří neodymslitelně k poetickému kouzlu Vánoc. Co z plovoucích lodiček usuzovat? Dlouhý a šťastný život má zaručený ten, komu patří lodička, která vydrží nejdéle svítit a zároveň se nesmí potopit. Plovoucí lodičky se dají vykládat různě a v každé rodině je tradice malinko jiná.

Házení střevícem

Jeden ze zvyků, který se dodržuje a je nejméně náročný na provedení, je házení střevícem. Náročný může být tento výkon v místnosti plné nábytku či jiných cenných věcí. Proto doporučujeme buď využít neobytných částí nebo dobře mířit. Nejlépe svobodná dívka vezme svůj vlastní střevíc a hodí jej za hlavu. Pokud špička střevíce míří ke dveřím, dívka by se měla do roka vdát a odejít z domu, nebo jen odejít z domu.

Koledy

  1. Tichá noc, přesvatá noc. V spánku svém dýchá zem, půlnoc odbila, město šlo spát, zdřímli dávno i pastýři stád, /: jen Boží láska, ta bdí. :/
  2. Tichá noc, svatá noc, náhle v ní jásot zní, vstávej, lide můj, tmu z očí střes, v městě Betlémě Bůh zrozen dnes, /: z lásky se člověkem stal:/
  3. Tichá noc, svatá noc, stín a mráz vůkol nás, v hloubi srdce však Gloria zní, dík, že hříšník se s důvěrou smí /: u svaté rodiny hřát. :/

Křesťanské Vánoce do sebe vstřebaly řadu zvyků spojených s oslavou zimního slunovratu. Vánoční koledy, zpívané v latinské i lidové řeči, nahradily předkřesťanský rituální zpěv oslavující o saturnáliích boha Saturna. Lidová víra připisovala vánočním koledním obchůzkám magickou moc. Měly přinést štěstí a blahobyt do každého stavení. Na koledu se o Vánocích chodilo o Štědrém večeru, na svátek sv. Štěpána, na Nový rok, o dni sv. Tří králů a někde i na Hromnice. Slované přijali název koleda podle názoru L. Niederleho z latinského slova Calendae (kalendy), označujícího první lednové dny, kdy se slavil slunovrat. Tímto slovem se ale označoval i každý první den měsíce. Zikmund Winter (1846-1912) napsal, že "jako kněží pohanští prvního dne každého měsíce obcházeli po domech s modlami, rovněž tak chodívali hned první kněží křesťanští s křtem po domích a dávajíce domu žehnání, přijímali za to dary. Z kalend se stala kolenda, koleda". Staroslověnské slovo koleda znamenalo prý také novoroční den. Balkánské národy nazývaly kalendou pohanské oslavy zimního slunovratu se zpěvy a průvody. Ve francouzské Provenci se Vánocům říkalo Calendo. V Anglii se o Vánocích zpívaly carols, ve Francii noels. Koledy byly a jsou jednou z nejrozšířenějších vánočních kratochvílí. Koledy ve středověku šířili po celé Evropě potulní žáci, často účinkující v oblíbených vánočních hrách. Makaronské koledy se zpívaly směsicí latiny a místních jazyků. O vánočních svátcích byly slyšet na trzích, v šencích, klášterech, domech bohatých měšťanů i šlechtických palácích. V jednotlivých zemích vedle kosmopolitních makaronských koled zněly o vánočních svátcích domácí koledy, zpívané v národním jazyce. Anglické národní koledy jsou například doloženy od 15. století. Byly to oblíbené světské písně upravené pro vánoční potřebu nebo umělé vánoční písně komponované v lidovém duchu. Nepostrádaly komické ani satirické prvky. I když se v dobách dětství Charlese Dickense (1812-1870) na čas zdálo, že veřejnost ztrácí o koledy zájem, probudil romantismus staré vánoční zpěvy znova k životu. S anglickými Vánocemi je nerozlučně spjata relativně mladá koleda Good King Wenceslas opěvující dobrého českého knížete, světce a patrona českého království svatého Václava. Svatováclavská koleda je i dnes o svátku sv. Štěpána, kdy prý dobrotivý král navštěvoval příbytky nuzáků, slyšet na dělnických předměstích Manchesteru, v noblesních čtvrtích Londýna, pod starobylými klenbami katedrál i pod krovy vesnických kostelíků. Legendu o životě sv. Václava zveršoval anglický duchovní John Mason Neale. Zhudebnil ji spolu s Thomasem Helmorem na nápěv staré jarní latinské písně Tempus adest floridum. Poprvé byla Svatováclavská koleda otištěna v Nealeově knize koled pro dobu vánoční (Carols for Christmas Side) v roce 1853 a okamžitě si získala srdce Britů, kteří se seznámili s osudy svatého Václava již ve středověku díky krásné a dobrotivé dceři Karla IV., princezně Anně, provdané za anglického krále Richarda II. ( 1377-1400). Dojímavá Helmorova hudba, opírající se o starší zpěvnou formu, povýšila koledu Good King Wenceslas na nekorunovanou vánoční hymnu Britských ostrovů. Svatý Václav, král a dobrodinec, se stal neoddělitelným souputníkem voňavých větviček cesmíny, věčně zeleného jmelí, vánočního pudingu a báječného krocana s nádivkou.

Vánoční zpěvy milovali i naši sousedé v Německu. Jedna z nejstarších německých koled je o Josefovi. Dochovala se v lipském rukopise z roku 1500. Nejproslavenější vánoční německy zpívanou koledu zkomponoval Rakušan Franz Xaver Gruber. Slova koledy, kterou si dnes o Vánocích zpívá přes 200 národů, složil Josef Mohr, působící jako farář v obci Oberndorfu, ležící nad řekou Salzach nedaleko Salcburku. Mohr napsal slova písně ve 26 letech. Píseň Tichá noc (Stille Nacht) poprvé zazněla o Vánocích roku 1818. Kostelní varhany byly rozbité a tak farníci Tichou noc uslyšeli nejdříve bez hudebního doprovodu. Farář Mohr zpíval bas a jeho učitel Gruber nosnou melodii.

V Čechách je starodávný obyčej koled a koledování doložen ještě v předhusitských dobách. Vzdělaný mnich Jan z Holešova sepsal v Břevnovském klášteře více než před půl tisíciletím spis Štědrý večer, v němž zachytil vánoční obyčeje a zvyky našich předků. Neopomněl popsat ani vánoční píseň, která se tehdy zpívala: vele, vele, stojí dubec uprostřed dvora. O mnoho mladší není ani koleda Narodil se Kristus Pán, která vznikla z latinské duchovní písně Ave hierarchie coelestis (Buď pozdraveno, kněžstvo nebeské). V našich zemích se stejně jako jinde koledovalo a zpívaly se vánoční písně od adventu do Hromnic. První koledníci se objevovali již o svátku sv. Mikuláše. Žáci farních škol chodili na mikulášskou koledu i se svými správci. Nosili s sebou velkou figuru biskupa. Sami si oblékali bohatě zdobené šaty, jezdili na koních a vozech. V roce 1429 zpívali na Staroměstské radnici o sv. Mikuláši s "biskupem" žáci od sv. Mikuláše, z Týna, od sv. Michala, Havla, Jiljí a Haštala. Vykoledovali si po 2 groších z denních peněz. Koledníci to však v Praze neměli lehké. Například v roce 1447 "purkmistrové a konšelé obojího města přikázali všechněm rektoruom školním i farářuom jich, aby na den sv. Mikuláše žáci nechodili v šatech nádherných ani v pásech pozlacených nebo stříbrných, s záponami, u věncích perlových, ale prostě, kteří chtí, v svých šatech anebo měštěnínských suknicích nedrahých, a ovšem na koních aby nejezdili, jak někdy jsú činievali; a to zachovati uložili v budúciech časech tak choditi pod poslušenstviem panským". Lidem se ale nazdobení koledníci líbili, a tak se vždy našel způsob, jak přísný zákaz pánů konšelů a univerzity zdárně obejít. Ještě v polovině 14. století na koledu chodili i pražští preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo.

Za vlády Karla IV. měl pražský arcibiskup a vysocí církevní hodnostáři zaručen pevný kolední plat. Arcibiskup byl povinen "dáti prelátům a kanovníkům 4 kopy, služebníkům kostela, tj. vikářům a oltářníkům a jiným 2 kopy, žokům a kůrním 20 a bonifantům 10 grošů, ovšem jen těm, kteří osobně do domu arcibiskupova přišli a kolední zpěv před ním vykonali". Koledovali i správci farních škol, městští pacholci, biřici, pivovarští dělníci. Na koledu chodili i prostitutky! Účast příslušníků opovrženíhodných profesí na veřejných vánočních oslavách nakonec vedla v roce 1390 k vydání nařízení, jež jim účast na koledách zapovědělo. Koleda však bez toho měla čím dál nevázanější charakter. Nejrůznější nařízení proto omezila i účast kněží. Nižší kněžský stav to nesl nelibě, protože tak byl ochuzen o možnost vánočního přivýdělku. Bylo tehdy zvykem, že "řádné koledy" byly konány na způsob procesí kněží a žáků. Kněží nesli obraz Kristův, jejž obyvatelé domu líbali. Žáci, oblečení v bílé roucho, nesli hořící svíce a kadidlem vykuřovali domy. Za to dostávali dary. Kněží přitom zpívali latinské písně jako Ecce Maria genuit nobis salvatorem, Judea et Jerusalem nolite timere nebo Heac est dies.

Zpěv pražských koledníků míval velmi dobrou úroveň, k čemuž hlavně přispělo zavedení ars musica jako jednoho z povinných oborů na vysokém učení pražském. V lidovém prostředí však častěji než latinské chorály zaznívaly české zpěvy se světskou tematikou. Karel IV. zavedl instituci kůrních žáků, jejichž hlasy se o vánoční době po století ozývaly nejen z kostelů, ale i na tržištích a v hospodách. Koleda totiž byla důležitým zdrojem příjmů věčně hladových žáků. Nikdo se o vánočních svátcích za skrytou žebrotu nestyděl. Vždyť kdysi i Jan Hus zpíval na kůru, koledoval a žebral na pražských ulicích. A podle starého zvyku odevzdával výslužku starším studentům a pokorně čekal na svůj díl. Novou renesanci prožila česká koleda v 18. století. V 19. století nechyběly mezi koledami ani kramářské a písmácké písně. Oblibu koled nezmenšily ani četné zákazy vyhlašované z kazatelen. Zpěv koledníků nejčastěji doprovázela harfa, housle, klarinet nebo flétna a v Podkrkonoší trumšajt. Koledníci zpívali česky o narození Ježíška, cestě do Betléma a královských darech, vinšovali, děkovali (případně hrozili) za koledu. Na Valašsku chodily děti o Štědrém dnu do kostela k jesličkám a přinášely Jezulátku nejrůznější dárky. Malý Ježíšek nedostal jen oříšky, jablka, křížaly, med, brynzu, smetanu a kroupy, ale i hezkou vánoční písničku. Děti před jesličkami tančily a zpívaly: "Ježíšek maličký pasáčkům se smál, smál na ten jejich tanec shůry se díval, val a všem požehnání bez meškání dal, dal". Dárky zůstaly u jesliček přes Boží hod a na svátek sv. Štěpána je dostaly tři nejchudší děti z vesnice.

Zpracoval S. Flanderka, zdroj www.blisty.cz


Vytvořeno 23.12.2017 9:47:22 | přečteno 427x | S.Flanderka
 
load