Alternativní terapie

Článek J. Zentricha, bylináře

V srpnové REGENERACI vyšel článek Mgr. Čehovského o nové snaze vládních úředníků o likvidaci léčitelství. Redakce mne požádala, abych se k tomuto novému nebezpečí vyjádřil jako předseda Českomoravského svazu léčitelských umění:

Není tomu tak dávno, co léčitelství zmizelo ze živnostenského zákona, což vyvolalo nejprve jisté rozpaky, ale nyní se zdá, že k ohrožení léčitelských praxí fakticky nedošlo. Ale bolševicko-materialističtí pohrobci bývalého ministra zdravotnictví Ivana Davida si skutečně nehodlají dát pokoj a osnují dál své temné sítě. Vyslovit přímý zákaz léčitelství zákonnou formou si zřejmě netroufají - snad i proto, že ze statistik vyplývá, že až 75% českého obyvatelstva léčitele v případě potřeby navštěvuje - přesto však vymysleli trik hodný "chytré horákyně", který by měl jednou provždy zbavit české obecenstvo "rakovinného vředu na těle vědecké medicíny", tedy duchovně pojímaného léčitelství. Již delší dobu se připravuje tzv. zákon o zdraví, protože stará zákonná norma ze šedesátých let přestala vyhovovat. Do připravovaného znění tohoto zákona byly umně vtěsnány formulace, které mají být "konečným úderem" léčitelství - aniž by se o léčitelství jen malým slůvkem zmínily. Všichni víme, že po zrušení léčitelství v živnostenském zákoně přešla drtivá většina praktikujících léčitelů pod hlavičku "poradenské činnosti".

Připravovaný zákon ve svém §1, odstavec 3, písmeno c) proto definuje jako "zdravotní péči" též poradenskou činnost k ochraně, podpoře a upevnění zdraví pacientů a ke zdravému vývoji nových generací. Hned nato, v §2, odstavec 1. písmeno a), je uvedeno, že zdravotní péči lze poskytovat jen ve zdravotnickém zařízení, a písmeno b) doplňuje, že tak mohou činit pouze bezúhonné fyzické osoby, zdravotně a odborně k výkonu této činnosti způsobilé, přičemž odbornou způsobilost posuzuje zvláštní, dosud neschválený zákon - a činí tak přirozeně "odpovídajícím" způsobem. Tímto způsobem je fenomén léčitelství "elegantně" a zcela eliminován, protože jakákoli rada poskytnutá "úředně nekvalifikovanou osobou", je vlastně porušením tohoto zákona, a tedy v lepším případě přestupkem, v případě horším nebo opakovaném trestným činem. Konečně tedy dosahujeme toho, po čem lékařská veřejnost již dlouho volá: kriminalizace nebezpečné konkurence. Jelikož současně jiné předpisy zakazují lékařům používat "pavědecké" léčebné metody (homeopatii, akupunkturu a další "neschválené" postupy), vidíme, že se jedná o frontální útok proti proti alternativní medicíně jako takové. Postbolševický moloch tak většině obyvatelstva zabraňuje používat jiné než materialistické léčebné metody, spočívající na využívání chemických farmaceutických prostředků - což příslušným kruhům přináší vysněné milionové zisky.

Uvedené nejnovější znění zákona je přitom další pracovní verzí. V té předchozí byla formulace mnohem jemnější. Poradenství bylo sice kvalifikováno jako zdravotní péče, avšak pouze tehdy, pokud je prováděno ve zdravotnickém zařízení! Nová úprava jde mnohem dál, a tím, že poradenství direktivně odkazuje do zdravotnických zařízení, se přímo snaží o (nepřímou, ale platnou) likvidaci léčitelství. Co proti tomu můžeme dělat? Lidé bděte! - by asi zvolal Julius Fučík. Vezměte rozum do hrsti. Tento zákon hrubým způsobem oklešťuje naše základní lidská a občanská práva. Kontaktujte své poslance a senátory s požadavkem, aby proti tomuto znění zákona ostře vystoupily (viz srpnová REGENERACE, PROHLÁŠENÍ VOLIČE na straně 7). Pište dopisy do médií. Všichni lidé musí vědet, co se na ně chystá. Nesmíme připustit, aby schvalování zákona prošlo bez povšimnutí, jako se to stalo při schvalování živnostenského zákona. V jednotě je síla! Pozvedněte i vy svůj hlas, informujte své známé. Nenechme sebou donekonečna orat a vláčet podle zájmů zločinných koncernů, podle diktátu peněz a soudruhů materialistů. Ještě je čas učinit jejich řádění přítrž! Času ubývá a voda stoupá. Nechceme být opět loutkami, za jejichž provázky tahají mocipáni z šera svých sekretariátů a přepychových pracoven!

A aby toho nebylo málo - jakoby náhodou právě v tento čas přichází zpráva, že duše, blízce spřízněná se spolkem skeptiků Sysifos, známá bijkyně všeho léčitelství, s. Věra Nosková, zakládá spolek na ochranu před léčiteli, který by měl nezištně pomáhat nebohým nemocným dostat se ze spárů šarlatánů, kteří si dokonce osobují právo své neumětelství a zločinnou aroganci nazývat "léčitelským uměním..." Zhnusena nějakým občanem Jonákem vrhá tato dáma svoji jedovatou slinu na všechny léčitele - ostatně přesvědčte se raději sami. Soudružku lze kontaktovat na adrese: lano@centrum.cz a četná další moudra tohoto typu lze získat na stránce: http://www.pes.internet.cz/clanky/13565000.html

Článek I. Manolevské, šéfredaktorky časopisu Regenerace

Kdepak bobky! Další zákon!

Tak nám vládní Úředníci zase rozčeřili poklid léta. Odložila jsem rozepsaný úvodník o tom, jak dosáhnout štěstí, telefonujeme s našimi autory, právníky, léčiteli i kolegy novináři, a přemítáme, jak co nejrychleji upozornit veřejnost na nové nebezpečí, ohrožující české léčitelství: vládní návrh zákona o zdravotní péči. Podle statistik věří metodám alternativního léčení až 75% obyvatel naší republiky, což samozřejmě nemohou lékařské komory a farmaceitické lobby překousnout. Když jsme vloni oznamovali léčitelům, že novela živnostenského zákona vyřadila jejich obor ze seznamu živností, nazvala jsem tažení proti nim BOBKY PO MINISTRU (zdravotnictví) DAVIDOVI, dlouholetém předsedovi Spolku skeptiků Sisyfos. Poslanci tehdy odhlasovali, co jim vláda předložila, ani si prý nevšimli, že jde o léčitele. Aby se vlk nažral, museli léčitelé své živnosti přejmenovat. Společně jsme se pak shodli, že není zdaleka vyhráno. V mnoha zemích se stát snaží ovlivňovat provozování alternativní medicíny tím, že ji umožňuje zájemcům studovat na vysokých školách. Naši volení představitelé jsou jiní kabrňáci: všechny, kdo takto pomáhají svým spoluobčanům, chtějí postavit mimo zákon. Nenápadně, opět jen novelou zákona, bez jakékoliv zmínky o léčitelství. Pouze vyjmenovali, kdo a kde smí léčit, dokonce i jen radit, jak si zlepšit zdraví. Aby nemohli poslanci a senátoři i tuhle novelu zákona v tichosti schválit, doporučujeme, aby jim příznivci léčitelství sdělili své obavy. Vždyť povinností volených zástupců je zastupovat zájmy voličů. Věřím, že se ani tentokrát nepodaří znemožnit léčitelům, aby nám mohli pomáhat.

Článek Mgr. J. Čehovského, homeopata

Návrh zákona zakazuje léčitelství. Bude-li schválen vládní návrh zákona o zdravotní péči, vypracovaný MzD, znamená to zákaz všech forem léčitelství. Je to trochu šokující zjištění po desetiletém rozvoji demokracie v této zemi, a zároveň i nebývalém rozvoji jak léčitelství, tak zejména zájmu veřejnosti o metody a služby léčitelů.

Fakta. Zákaz je v tomto vládním zákonu proveden velmi elegantně, aniž by byla slova ZÁKAZ a LÉČITELSTVÍ použita. Jde o jednoduchou metodu. Naprosto všeobsáhlá definice§1 nejdříve říká, co je dle zákonů zdravotní péče: "...je souborem činností a opatření, směřujících k udržení a prodloužení života, k udržení nebo zlepšení nebo obnovení odpovídajícího zdravotního stavu fyzických osob (dále jen pacientů), ochraně, podpoře a upevnění jejich zdraví..." Sem spadá i poradenská činnost a sledování ukazatelů zdraví.
Návrh zákona se pokouší stáhnout doslova vše, co může být nazváno léčbou, do působnosti Zákona o zdravotní péči, a tím pod pravomoc MZd. Takový stav dosud nebyl a není. Dnes léčitelství není v pravomoci ministerstva a znamená skutečnou alternativu k oficiální léčbě. Důvod, proč se lidé obracejí na léčitele je právě a jedině ten, že léčitele poskytují neoficiální, často přímo duchovní, "vědecky neověřené" metody (nebo metody oficiální medicínou používané, avšak v jiném, často mnohem komplexnějším, léčebném kontextu, rámci, kombinaci), jež jsou uvnitř oficiálního nepružného systému zdravotní péče jinak zcela nedostupné (nebo jen velmi obtížně) a jen ve zkreslené či polovičaté podobě.
Paragraf 2 pak říká, kdo JEN, tedy výlučně, smí zdravotní péči poskytovat. Kolem tohoto slovíčka JEN se podle mého názoru odehraje diskuse v parlamentu, zda má či nemá být zachováno léčitelství. Podle tohoto návrhu zákona totiž mohou zdravotní péči poskytovat JEN osoby s odbornou způsobilostí podle dalšího navazujícího zákona O odborné způsobilosti ke zdravotnickému povolání, který se připravuje a jehož text je zatím neznámý. Strategie je to rafinovaná - veřejnosti se dá jiskřička naděje, že by se snad alespoň některá léčitelská branže mohla v tomto neznámém navazujícím zákoně uchytit. Je však třeba rovnou říci, že je to naděje nulová, protože §3 tohoto návrhu zákona říká, že poskytování zdravotní péče "zdravotnickými pracovníky" (do čehož spadají podle předchozích paragrafů i všechny léčitelské činnosti), je prováděno lékaři, klinickými psychology nebo logopedy. "Ostatní zdravotničtí pracovníci poskytují zdravotní péči ... v souladu s pokyny ošetřujícího lékaře." Čímž je případná naděje na nezávislé působení léčitele definitivně odejmuta již tímto zákonem.

Komentář. Za prvé by bylo dobré říci si, co vlastně léčitelství z hlediska právních termínů je. Protože toto slovo samo o sobě žádným kodifikovaným pojmem není, je nutné si uvědomit, že se jednoduše jedná o léčbu nelékařů. Vše, co dělají lékaři, včetně některých alternativních přístupů, je naopak lékařská péče., která je regulována zvláštními zákona a předpisy. Velmi široká, totální a nicnevynechávající definice zdravotní péče podle navrhovaného zákona se může vztahovat dokonce i na samoléčbu a domácí léčbu (přestupku by se pak dopouštěly např. i redakce a autoři časopisů, televizních relací a webovských stránek, ve svých zdravotních projektech či rubrikách , pokud nebudou zaměstnávat lékaře, ale i ČTK přebírající ze světa zprávy se zdravotní tématikou které jsou-li (jako rady) potenciálně využitelné pro léčitelskou činnost). Podle této definice by například mohla být právně napadena již žena, která doma léčí homeopaticky, bylinkami nebo jinak své dítě nebo matku. Protože léčí, vykonává dle navrhovaného zákona o zdravotní péči. Velmi podezřelí se pak budou jevit i faráři a věřící jestliže se pomodlí za něčí zdraví nebo poskytnou bližnímu svému duchovní a nejdebože i duševní útěchu! To je na první pohled zcela absurdní, ale je to logický důsledek definice "zdravotní péče" plus slovíčka JEN v §2.
A teď absurditu této všezahrnující definice zákona, který chce horlivě regulovat absolutně všechno, ukažme na situaci, kdy maminka úspěšně doma sama vyléčila z ekzému své dítě, a nyní se dovídá, že má podobné potíže její přítelkyně, která ji požádá o radu a pomoc. Maminka nemocné přítelkyni ráda poradí, čím dítě vyléčila. To je však podle tohoto, neváhám říci totalitního návrhu zákona "poradenská činnost" a k tomu ještě "sledování ukazatelů zdraví", takže maminka již pěkně zabředla do porušování zákonů. Takovouto přirozenou cestou do léčitelství prošly u nás desetitisíce lidí, není to nic teoretického. Pomoc nemocnému bližnímu, který vás o ni požádá, je přirozená ctnost. Možná právě to, co dělá člověka skutečně člověkem. Odmítnutí je nepochybně nemorální. Podle návrhu zákona o zdravotní péči budou ale všichni tito lidé-léčitelé patřit do kriminálu. A to i v případě, že budou nemocným radit zadarmo (!), protože zákon nerozlišuje mezi zdravotní péčí poskytovanou za úplatu a zdravotní péčí poskytovanou zdarma. Podle něj je možné zdravotní péči provádět JEN v rámci systému a nijak jinak. Je tedy zřejmé, že zákon vlastně ve svých důsledcích po lidech žádá, aby nepomáhali svým bližním. Je to tedy zákon působící proti "dobrým mravům", což je významná právnická pojmová kategorie. Může parlament schválit nemorální a nehumání zákon? Toť otázka, kterou zodpoví blízká budoucnost.

Základní lidské právo. Samozřejmě, autoři návrhu zákona mohou namítnout, že každý má možnost pomoci nemocnému tím, že jej odvede k lékaři. Ale na léčitele se obracejí výlučně lidé trpícími tzv. chronickými nemocemi, jimž oficiální medicína nepomohla ani po mnoha létech vzorné lékařské péče. A právě jim často poskytuje alternativní léčba významnou ponoc, neboť, na rozdíl od léčby oficiální, používá metody celostní, ověřeníé staletími a nasměrované na spirituální systémy působící v člověku i mimo něj. Mluvíme-li o takových systémech jako je jóga, homeopatie, psychoenergetika, šamanismus, reiki, regresní terapie, ovlivňování aury či éterického těla, mluvíme o vyšších, nadřazených systémech ovlivňujících tělo. Jsou to vyšší úrovně ve smyslu lidské existence a ve smyslu základních životních hodnot. Jestliže budou tyto léčitelské metody nějakým zákonem omezeny nebo zakázány, znamená to jasné porušení jak Ústavy, tak Listiny základních práv a svobod, ústavě nadřazené, kde se v čl. 2 říká, že stát je založen na demokjratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou (v tomto případě vědeckou materialistickou) ideologii.
Ministerstvo zdravotnictví ovládané materialistickou vědeckou medicínou a silně lobované zájmovými skupinami se často snaží přesvědčit veřejnost, že léčitelé mohou poškodit své klienty. K tomu je třeba uvést jeden základní argument: právě léčitelé (na rozdíl od lékařů) používají neinvazivní metody, které z principu uškodit nemohou, nevstupují hrubými materiálními účinky do organismu léčeného. Léčitelé podle současné právní úpravy nesou rovněž odpovědnost - pokud někomu přeci jen "uškodí", zcela na to stačí současné paragrafy. Léčitelé také nějak netouží a nevolají po zákonném omezování medicíny.

Právo je na straně léčitelů. Je zřejmé, že právo je na straně veřejnosti vyhledávající léčitele i samotných léčitelů, že se jedná o práva přirozená a základní. Že žádný parlament nemůže souhlasit s porušováním ústavy a základních práv a svobod, byť jej k tomu navádí samotné ministerstvo. Je však možné, že si poslanci věci, o nichž mluvíme a které léčitelé denně zažívají, vůbec neuvědomují, že o nich neví a že si zákon v bouřlivém legislativním maratonu ani nestačí pořádně přečíst. Proto je nutné je na tyto věci upozornit, vysvětlit je a říci jim, že schválením vyloučení nebo omezení léčitelství by byla významně omezena demokracie. Už jen proto, že podle statistik většina našeho obyvatelstva léčitelství využívá a podporuje. Říci jim, že v takovém případě nemohou dále počítat s našimi volebními hlasy. Léčitelství u nás podporuje mnoho lidí, ale musíme se projevit. Proto je potřebné, abychom své poslance o této věci uvědomili, například přiloženým PROHLÁŠENÍM nebo jinými cestami a způsoby. Je vhodné, abyste jako klienti léčitelů vzali na sebe svůj díl odpovědnosti a o věci hovořili, psali do novin a časopisů a nedopustili významné omezení práva volby léčby dle vlastního filozofickéh či jiného přesvědčení.
Jako autor souhlasím, abyste použili kteroukoli část z tohoto článku v médiích nebo jinde při argumentaci na ochranu léčitelství.
Mgr. Jiří ČEHOVSKÝ
Člen výboru Českomoravského svazu léčitelských umění

Vyjádření O. Neffa k chystanému zákonu:

Já se naopak domnívám, že bude řádění podvodniků učiněna přítrž. Zcela podporuji jakoukoli zákonnou formu omezení zvůle lidí, kteří se živí na zoufalství a lehkověrnosti.
Ondřej Neff

Odpověď na vyjádření O.Neffa:

Vážený pane Neffe, nejsem léčitel, ale problematiku sleduji. Jak chcete zákonem odlišit podvodníky od ostatních? Myslím, že zákon naopak umožní pronásledovat i léčitele osvědčené a potřebné a může být snadno zneužit nežádoucím způsobem, tak, jak tomu bylo v minulé epoše. Navíc je označení léčitel velmi širokým pojmem, který není pro potřebu zákona dostatečně přesně definován. Jenom namátkou a nesystematicky uvádím, co podle mne mimo jiné může nedobrého zákaz léčitelů znamenat:

• Zákaz chiropraxe - existují velmi nadaní lidoví chiropraktikové, kteří velmi spolehlivě ovládají manipulační a často i mnohé další terapie a evidentně pomohou tisícům lidí ročně, kteří se jinak často dlouhodobě, zbytečně a neúčinně léčí u lékařů. Pacienti k nim přichází někdy doslova v předklonu nebo s bolestmi a odchází mnohdy již po jediném zásahu rovně a mnohem zdravější. Smrtelná a vážná poškození při manipulaci jsou také častejší u netalentovaných lékařů, které to naučí ve škole, než u léčitelů, kteří pro to mají vlohy a velkou praxi.
  Jeden americký lékař zabije podle oficialních statistik průměrně vlivem chybné diagnózy nebo nesprávné péče pod jeho vedením minimálně 0,17 pacienta ročně. Ve skutečnosti je toto číslo mnohem vyšší a dalším pacientům může být délka života podstatně ukrácena, což se do tohoto čísla nedostane. Vždyť ve vnitřním lékařství je až 60% diagnóz chybných. Odhaduji, že americký lékař má na svědomí ve skutečnosti v průměru jednoho pacienta ročně a český lékař dva pacienty (převážně vinou horších materiálních podmínek a chyb v řízení zdravotnictví ve srovnání se standardem USA). Myslím, že léčitelé na tom rozhodně nejsou v průměru spočítaném na stejné množství srovnatelně nemocných pacientů hůře, i když to nelze porovnávat, protože léčitelé často nevylučují současnou léčbu lékařem takže je problém určit, podíl na úspěchu či prohře, a většina léčitelů, pokud nenarazí na hrubou chybu lékaře se o diagnózu ani nesnaží a sebekriticky žádá, aby pacient přišel již diagnostikován (výjimkou jsou jen jasnovidní léčitelé, kterých však v poslední době víc umíralo, než přicházelo do praxe). Na druhé straně k léčitelům často chodí pacienti, kterých se již oficiální medicína vzdala, když je před tím mnohdy více poškodila než zlepšila, což také ztěžuje objektivitu honocení. Zemře-li léčiteli pacient, musíme uvážit, jakou pravděpodobnost k přežití by měl u lékaře a započítat toto číslo do celkové rovnice. Musíme tedy vycházet vždy z porovnatelných skupin pacientů a nepoukazovat stále na jednostlivé případy. Lépe než stavět lékaře i léčitele do konfrontace, je přispět k jejich spolupráci, tak aby byla ku prospěchu lékařům, léčitelům, ale zejména pacientům.
• Zákaz osvědčených lidových a školených bylinářů, kteří jsou vetšinou levnější než lékárny a znalejší a pečlivější než lékárnice.
• Zákaz lidového léčení pomocí vodoléčby, zábalů a balneoterapie
• Zákaz některých druhů masáží a reflexní terapie (jsou-li prováděny jen lidmi školenými, ale bez lékařského osvědčení), které dokáží přinést úlevu i zlepšení zdravotního stavu při minimálním riziku vedlejších účinků.
• Zákaz práce některých kvalitně vyškolených akupunkturistů, homeopatů, dietologů, odborniků na životosprávu, fztoterapii a alternativní životní styl.
• Zákaz lidí, kteří pomáhají při rehabilitaci, kterých se silně nedostává, a kteří v podstatě nemají po určitém zaškolení co zkazit, na rozdíl od situace, kdy postižený nedostane péči žádnou či nedostatečnou. Omezení činnosti těch, kteří se snaží doplňkovými terapiemi zvýšit imunitu a metabolizmus organizmu nebo zmenšit negativní dopad toxických léků (např. při chemoterapii) a ozařování, a zachovat alespoň poslední zbytky schopnosti organizmu bojovat s nemocí a regenerovat se, na co již lékaři ani zdravotnický personál nemají čas, prostředky a mnohdy ani znalosti. Lékaří využívají asi jen jedno procento z nejúčinnějších postupů a metod doplňkové terapie, navíc většinou jednostranným způsobem. Měkké prostředky alternativní medicíny musí být často nasazeny komplexně, aby měly požadovaný efekt.
  Jediný "zasvěcený" argument lékařů, který jsem vůči alternativním podpůrným a doplňkovým terapiím slyšel: "Doplňkové terapie nemůžeme doporučit, protože zastírají možnost určit podíl základní terapie na změně zdravotního stavu." Takže pokud nám pacient díky nedostatečné komplexnosti léčby zemře, je to vlastně dobře, protože příště již budeme přesněji znát statistickou hodnotu účinku léčby.
• Zákaz definovat okruh neprofesionálů, kteří by mohli pomáhat pacientům v nemocnicích, kde personál často nestíhá plnit ani základní péči. Jeden příklad za všechny: Některé pacienty nechá personál "dělat pod sebe" i když by s menší pomocí na záchod došli. Tito lidé také mohou pomoci pacientům chránit jejich práva, která jsou často narušována. Např. tak, že s pacientem je nakládáno jako s nesvéprávným a je léčen násilně v rozporu se svou vůlí, nebo tak, že se personál "zapomene" pacienta zeptat, zda by eventuelně po své smrti souhlasil s darováním orgánů, kloubů, štěpů apod. Tito lidé také mohou pomáhat profesionálnímu personálu zvládnout psychické, duchovní a sociální aspekty léčby, zlepšit komunikaci mezi paciente, lékařem a rodinou.
• Zákaz lékařům vpoužívat v ordinacích asistenty bez lékařské kvalifikace. V poslední době začínají lékaři více využívat činnosti asistentů, kteří před vyšetřením, a zejména po něm poučí pacienta o řadě důležitých okolností, které souvisí s jeho onemocněním. Lékař nemá často na poskytnutí podrobnějších informací čas. Tito lidé mohou často také pomoci uspokojit PSYCHOLOGICKÉ nároky pacienta při vyšetření, co je velmi důležité a co lékaři často také "nestíhají".
• Zákaz lékaře spolupracovat s léčitelem.
• Omezení činnosti lidí, kteří neléčí, ale svými radami jsou vysoce uziteční při šíření zdravotnické osvěty, zásad životosprávy a uplatňování prevence, co má v důsledku velký význam pro zdraví populace a ekonomickou zatěž státu. A prevence je - jak známo - mnohonásobně levnější než léčba nemoci vzniklé ze zanedbání prevence. Také většina léčitelů - vedle své vlastní léčebné činnosti působí často výchovně na pacienty, když zdůrazňují význam prevence, zdravé životosprávy, úlohy důležitých živin, osobní iniciativy při léčbě své nemoci, změny špatných duševních postojů ovlivňujících často nejen duševní, ale i tělesné zdraví atd. atd. Léčitelé jsou při svém šíření zájmu o přírodu, morálky, zdravovědy a pozitivního přístupu k životu doslova kořením naší společnosti.
• Omezení činnosti lidí, kteří poskytnou aspoň duševní, ukáže-li se ostatní pomoc jako málo účinná. Má to smysl zejména v případech, kdy již lékaři nad pacientem zlomili hůl. Byl jsem při tom, když umíral můj otec, a myslím, že každý, kdo je mimo svou vlastní rodinu ochoten s umírajícím trávit jeho poslední dny a ulehčit jemu i jeho rodině, by si zasloužil vyvážit zlatem.
  V USA nyni rozbíhají velký projekt komplexní podpory rodin s těžce a dlouhodobě nemocnými pacienty v domácí péči. Zjistili, že pobyt nemocného v nemocnici v mnoha případech těchto dlouhodobě nemocných nebo umírajících nepomáha pacientovi a v některém ohledu ani rodině, lépe řečeno, že vynaložené prostředky by se daly použít efektivněji. Setrvání nemocného v péči jeho vlastní rodiny znamená často naprosté vyčerpání jejich členů a narušení její funkce. Přesun do nemocnic nebo dlouhodobý pobyt v nich znamená často, a to i za relativně dobrých podmínek zhoršení pacientova zdraví a předčasný skon. Podle amerických zkušeností je řešením pobyt doma. Nemocný ovšem musí mít doma komplexní a všestrannou péči podporovanou státem a řízenou a prováděnou odborníky, členové rodiny to nezvládají psychicky, časově, ani odborně. To znamená obrovské množství odborného a pomocného personálu, které naše republika nemá a nikdy mít nebude. Chcete v této situaci zakazovat pomoc léčitelů? Vždyť mnozí z nich vykonávají stejně obětavou práci jako řádové sestry, které také nedávno od nemocných vyháněli a "zakazovali" je. V mnoha domácnostech, léčebných ústavech, domovech a hospicích často zbytečně dlouho čeká nemocný na pomocnou ruku, a společnost se stydí zavolat na pomoc léčitele, kteří jsou často ochotni pomáhat i zadarmo. Je to falešný stud, který svět stojí mnoho zbytečné bolesti. Zákazem činnosti odborných a zkušených nebo alespoň poučených léčitelů bude moci být jejich potenciální pomoc nakonec ve velké míře nahražena jen pomocí neodborníků a osob nepoučených.
• Omezení manažerů zdraví - s rozvojem služeb se vytváří ve společnosti nová funkce - nejde o rehabilitačního ani sociálního pracovníka, ale o někoho, kdo pacientovi pomáhá komunikovat s okolím a získávat a vyhodnocovat informace o své nemoci a léčbě. Může m.j. pomoci tomu, aby se lékař č. 2 dozvěděl o předchozí léčbě u pacientova lékaře č. 1 bez různých přehmatů a nedorozumění. Může zabránit tomu, aby pacientu s nemocnou pravou ledvinou neuřízli levou, aby lékař či dietní sestra nezapomněli, že má pacient alergii na penicilín či kravské mléko. Je to vlastně asistent lékaře dlící u nemocného. Díky moderním informačním technologiím může osobní menažer zdraví zásobit nejen pacienta, ale i lékaře nejnovějšími informacemi o nemoci a možnostech její léčby z celého světa. Menažer zdraví také pomáhá pacientovi, aby byl sám v boji s nemocí aktivní a je mu morální a psychickou oporou. Menažer zdraví může obhajovat práva nemocného a zastupovat jeho vůli v kritických situacích (operace, zbavení svéprávnosti, nedobrovolné dárcovství orgánů) Zákaz léčitelů znamená omezení jejich účinkování v úloze menažerů zdraví ve prospěch méně informovaných členů rodiny, v lepším případě sociálních pracovnic a sester, jejichž činnost u nás není zatím chápána dostatečně komplexně a kterých je díky nedostatku finančních prostředků málo v nemocnicích i u pacientů v domácím ošetřování.
• Omezeni činnosti zdravotnich sester mimo sve zaměstnani i v jeho rámci. Již dnes se sestra bojí udělat cokoli mimo oficiální okleštěný rámec své profese (jak je chápána u nás) a vlastně na něco takového při svém objemu práce nemá ani čas, a díky svému finančnímu ohodnocení nemá ani motivaci. Jeden příklad za všechny: Přestože se obecně ví, že zánět cest dýchacích má na svědomí z 90% suchý vzduch, neviděl jsem v našich nemocnicích ani v pokojích pacientů, kteří se léčí právě na nemoci dýchacích cest (včetně zápalu plic) ani v topném období zvlhčovače či vlhkoměry, ani sestru, která by s tím něco udělala, třeba jen tak, že položí radiátor byť jen vlhký ručník. (Na co, vždyť antibiotika ještě většinou zabírají.) Na druhou stranu existují doslova sestry - spasitelky, kterým při jejich tvůrčím a altruistickém přístupu ke svému poslání již dosavadní relativně svobodnější zákony a poměry byly překážkou. Nechtějme, aby se naše zdravotnictví vrátilo do poměrů, podobných těm, kterým musela čelit zdravotní sestra, objevitelka a průkopnice Mojžíšová za komunismu.
• Omezení činnosti kvanta lidí, kteří jsou schopni a ochotni poslat potenciálního pacienta včas k lékaři, pokud pacient sám váhá a pokud je odborné vyšetření potřebné. Zrušením léčitelů KLESNE počet včas diagnostikovaných onemocnění, a ne naopak. Těch případů, kdy se díky nezodpovědnému léčiteli zanedbá včasná léčba je nesporně méně. Nejčastější příčinou zanedbání včasné léčby je stále nezodpovědný a pasivní přístup občanů ke svému vlastnímu zdraví a zdraví svých dětí a ne chyby lékařů a léčitelů.
• Vzetí naděje těm, nad kterými již oficiální medicína zlomila hůl. Naděje, která sama o sobě má často cenu života.
• Léčitelé se dostanou mimo kontrolu, mimo možnost působeni veřejnosti na kvalitu jejich činnosti, mimo možnost vyměnovat si informace, nebo zcela do ilegality.
• Budou zlikvidovány kádry vhodné pro výběr poporodních asistentů. Lékaři již dnes veřejně přiznávají, že většina matek dnes není schopná se přijatelným způsobem vyrovnat s nároky, ktere klade péče o kojence a dítě do konce druhého roku života, tedy do období, které zásadním způsobem určuje budoucí psychické a tělesné zdraví jedince. Nutnost nasazení velkého množství asistentů je dnes pro budoucnost národa stejně zásadní jako potřeba zvýšit výdaje na školství. Na jedno ani druhé však není dostatek peněz. Strany a vláda chtějí lidu této země vzít i v této otázce možnost řešit situaci oporou o své vlastní síly, aniž umí vytvořit zdroje pro řešení oficiální.

Atd. atd. atd.

Jsou léčitelé, kteří berou za své služby relativně více peněz. Musíme si ovšem uvědomit, že v zemi, kde ani lékaři nedostávají ani desetinu toho, co by jim mělo náležet, mohou o přepláceni mluvit jen lidé posedlí závistí. Vedle léčitelů, kteří si nechají dobře zaplatit, existují i léčitelé, kteří to dělají zadarmo nebo jen za symbolickou částku. Jeden léčitel mi každý rok uvolní za padesátku všechny uskřinuté ploténky a ještě mi věnuje od cesty pár bylinkových čajů. Když ho zruší, budu muset jezdit z Ostravy do Prahy za MUDr. Rychlíkovou, která je zřejmě jedním z mála lékařů, kteří napravovací techniky dokonale ovládají. Místní odborníci již buď vymřeli nebo se sebekriticky bojí manipulace vykonávat. Jeden aforizmus říká, že lékař není nikdy dost zaplacený. Jsem přesvědčen, že se to vztahuje i na dobré léčitele. Najděme si na závist někoho jiného. Dobré léčitele nosme na rukou, ty mizerné opomíjejme.

Mnoho léčitelů vedle vykonávání činnosti, která se někdy někomu může jevit jako málo účinná nebo vědecky neprokazatelná (např. léba pomocí bioenergie či energoinformace) plní ve vztahu k pacientům mnohé tyto uvedené a další funkce, o jejichž smyslu a přínosu pro pacienta a společnost neni pochyb.
Mnozí léčitelé svým vytříbeným smyslem pro zdravý životní styl, morální, komunální a psychosociální problémy a nebo svou životní filozofií a osobním příkladem, kterými mimoděk působí na své okolí, jsou doslova kořením země a zákaz jejich činnosti může posloužit pouze těm, kteří chtějí dovršit morální skázu našich národů ve jménu vlastního prospěchu, tedy dnes již téměř bez výjimky těch, kteří opanovali naši zem, zákonodárství a elektronická média.

Ano, každé řešení má svá plus a mínus. Nepřijmeme-li zákon, musíme se lépe zamyslet nad způsobem, jak omezit činnost bláznů. šarlatánů, osob neznalých, nezkušených, vážně chybujících, nemorálních apod. Budeme-li chtit zakon přijmout, musime předem znát všechna možná negativa a snažit se je anulovat systémem opatření modulujících, doplňujících a omezujících negativní účinek zákona. Zákon týkající se zdravotnictví musí být, podobně jako zákony o školství, kultuře, či rodině, nejméně necitlivý mezi zákony.

Problém musí být zvládnut komplexně a systémově a v určitém demokratickém rozhodovacím rámci, a mimo jiné i proto by mu měla předcházet potřebná diskuze a měl by být projednán se zástupci léčitelů na výraz obecné úcty, kterou k nim jejich pacienti, kteří jsou zároveň voliči, vesměs a PŘEVÁŽNĚ chovají.

S pozdravem Darius Nosreti

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková