Alternativní terapie

Klasická medicína je mladší než metody léčitelské

Úspěchy při léčbě a uzdravení mnoha našich nemocných z hlediska oficiální medicíny, často i beznadějných případů, by mohly být dostatečným důvodem když ne k ocenění služeb léčitelů, tedy alespoň k upuštění od jejich ostentativního přehlížení. je tedy namístě otázka, proč tento stav stále trvá, spolupráce s nimi je považována za něco nepříslušného a pro lékařský stav ponižujícího. Zdá se, že příčina netkví ani tak v nedůvěře ve schopnosti vyspělých léčitelů, jako spíše v tom, že oficiální medicína používá vlastních metod při posuzování nemocí i jejich léčení a nechce připustit, že by mohly existovat ještě nějaké jiné. Trvá pouze na induktivně experimentálních postupech, kterýsh se používá ve vědě obecně. Vyplývají z descartovsko-newtonovské metologie, založené na principu kauzálního determinismu. Jsou to postupy, při nichž se zkoumané skutečnosti analyzují a zároveň vyčleňují z širších souvislostí. Pro takto izolovaná fakta se pak hledají kauzální souvislosti, od nichž vede další cesta k hledání prostředků, které by patologické jevy paralyzovaly a překazily tak pokračování nebo šíření nemocí.

Většinou je tento způsob léčby účinný a lokální porucha skutečně odstraněna. Objevuje se však otázka, zda to také trvale prospělo celému organismu. Hlubší analýza tohoto způsobu léčby stále více nasvědčuje tomu, že nezůstává (ze statistického hlediska) bez následků. Nadměrně vzrůstá množství alergických onemocnění, které se nedají přičíst jen narušenému životnímu prostředí, ale také tomu, že léky aplikované na lokální poruchy vedou ke vzniku různých alergenů, jež pak dlouhodobě nepříznivě působí a mohou být příčinou vzniku dalších onemocnění. Z toho ovšem vyplývá, že jednoznačné spoléhání na induktivně experimentální postupy v medicíně není bez problémů. Není proto žádný důvod k tvrzení, že vědecký charakter medicíny je možno udržet, jen když se bude přísně řídit kauzálně deterministickými zákonitostmi, při nichž každá porucha musí mít specifickou příčinu.

Jak známo, pro léčitele není takováto kauzální podmíněnost chorob rozhodující a přece jsou jejich postupy mnohdy účinnější než léčba obvyklými medicínskými prostředky. Přesto se k tomu vůbec nepřihlíží, a to jen proto, že se léčitelé nepřidržují zavedené metodiky. Nemělo by se zapomínat, že tato metodika není žádným věčně platným kánonem. Vznikla teprve v průběhu 17. století, předvším zásluhou anglického filozofa Francise Bacona a byla dotvořena na základě Descartových myšlenek a Newtonových vědeckých objevů. Z nich se odvodila ucelená metodologie, která je dodnes používaným ekologicko-noetickým nástrojem. Ten však v současnosti stále více ztrácí na účinnosti, neboť se ukazuje nutnost opustit kauzálně deterministické pojetí přírodních zákonů a nahradit je pojetím neuristickým. I když k tomu došlo zatím jen ve fyzice, není nejmenších pochyb, že k odklonu od zastaralého mechanistického pojetí bude postupně docházet i v jiných oborech. Nasvědčuje tomu stále zřetelnější orientace na holistické (celostní) pojetí přírodních procesů, které se dříve či později uplatní i v medicíně. jen tak se dá totiž pochopit lidský organismus jako jednotný psychologický celek, v němž jsou tělesné i duševní funkce v komplementárním vztahu, takže se vzájemně podmiňují. Organismus tedy není možno považovat za dokonalý stroj, který se řídí pouze kauzálními zákony, nýbrž za systém, jehož fungování se řídí nejen kauzální, ale také finální zákonitostí.

Věda a medicína přehlížejí harmonizaci organismu

Z tohoto hlediska se tedy jeví dosavadní, dalo by se říci "opravárenské" pojetí medicíny jako rychle zastarávající a to především po stránce metodologické. Tím nejsou uváděny v pochybnost vědecké základy medicíny medicín, ale do těch metodické postupy nepatří. Proto také nelze považovat v oficiální medicíně zavedené metody za dogma a domnívat se, že každý jiný postup musí být pouhým šarlatánstvím. Tuto skutečnost si medicínští dogmatici většinou neuvědomují, a proto se domnívají, že postupy léčitelů nejsou podloženy žádnou metodikou. To je však hrubé zkreslení, neboť i léčitelé se opírají o jisté metody, i když zatím nejsou přesně vymezeny. Metodika léčitelství vychází ze zcela opačných předpokladů, neboť zdraví nepovažuje za bezchyné fungování jednotlivých tělesných orgánů, nýbrž za harmonický stav těla a mysli jakožto nedělitelného celku. Proto se také léčitelé nesoustřeďují na opravování vadných součástek těla, nýbrž usilují o harmonizaci obou jeho základních složek. Z toho vyplývá, že se činnost léčitelů nemusí opírat o jednotlivé detailní poznatky, ale může se spolehnout na své mimořádné a zatím neobjasněné nadání rozpoznávat nemoci nikoli podle příznaků pozorovaných smysly, nýbrž vyciťovat je jako poruchy integrity organismu. To léčitelům umožňuje, aby se při léčbě neomezovali jen na porušený orgán, nýbrž snaží se posilovat, ať už psychoenergeticky či pomocí homeopatik, na celý organismus v naději, že on sám svým vnitřním působením obnoví porušenou rovnováhu. V jistém smyslu by se jejich postup dal přirovnat k tomu, co v duševní oblasti označujeme jako svědomí, keré každému jen trochu citlivému člověku dovoluje beze všech dalších etických pouček rozpoznat, kdy je porušena mentální rovnováha, pociťovaná jako nespravedlnost (známý Kantův kategorický imperativ). Zdá se, že podobný cit pro porušenou rovnováhu, v tomto případě v tělesné sféře, mají mimořádně nadaní léčitelé, kteří každý nesoulad zaznamenávají jako interní jev fyzického charakteru.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že činnost senzibilů, ať již jsou zaměření dovnitř a působí jako léčitelé anebo navenek a projeví se jako telestéti, je metodicky podložená i když v obráceném smyslu než metodika oficiální medicíny. Výsledky, kterých léčitelé dosahují, nejsou tedy v žádném případě náhodné a u léčitelů a telestétů a prokázanými senzibilními vlastnostmi nemohou být ani nesprávné. Na tom nemůže nic změnit ani to, že někteří z nich považují své schopnosti za dar Boží a jiní za schopnost přijímat a předávat neznámý druh energie. Stejně tak není třeba brát v pochybnost jejich činnost proto, že považují působení slovem, tedy přes psychiku pacienta, za jeden ze způsobů změn v celkové funkci organismu. I když jde pro oficiální vědce o těžko přijatelný předpoklad, že by nehmotný činitel mohl vyvolat změny ve složení hmoty, je třeba vzít v úvahu, že toto působení nemusí být pouze kauzální, nýbrž sev něm mohou projevit i finální vlivy, které působí jako imanentní síla odvozená od struktury celku. Takové vnitřní síly pak mohou ovlivňovat fungování celku stejně jako vlivy kauzální.

Spolupracujme v zájmu nemocných

Dalo by se tedy říci, že léčitel či telestét vyciťuje poruchu uvnitř nebo vně organismu jako chybu v "softwaru" daného systému, zatímco lékař se soustřeďuje jen na hledání poruch v "hardwaru". Výsledek však musí být v obou případech stejný. I z této analogie vidíme, že je možný i obrácený postup. Pro tuto možnost mluví i moderní systémová metodologie, která ruší starý nepřekonatelný rozpor mezi hmotou a duší, tak typický pro zastaralou descartovsko -newtonovskou metodologiii i pro dosavadní pojetí přírodních procesů. Podle ní se fungování živých systémů odehrává za vvzájemného prolínání energetických a informačních polí, které jsou k sobě v komplementárním vztahu líce a rubu téže mince.

Jaký závěr z toho vyplývá pro vztah oficiální lékařské vědy na jedné straně působení léčitelů využívajících senzibilních schopností na straně druhé? Dal by se vyjádřit velmi stručně: neměli by si překážet ani se přehlížet a podceňovat, nýbrž spolupracovat a vzájemně se podporovat v zájmu nemocných. Po zkušenostech učiněných mnoha lékaři je dnes už jasné, že nadaný léčitel může nemoc a obzvláště chorobný proces, který v jeho počátcích nelze klinicky odhalit, zachytit rychleji než klasická medicíny a může se včas zahájit léčba, což mnohdy zachrání pacientovi život.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Dr. St.Vobořil v časopise Regenerace