Alternativní terapie

Občanské sdružení na ochranu pacientů napomohlo spolu s dalšími subjekty prvnímu legislativnímu pokusu legalizovat u nás tzv. alternativní či nekonvenční medicínu. Zatímco WHO a všechny právně vyspělé země uznávají nekonvenční léčebné směry jako součást zdravotní péče, v ČR se touto oblastí politici buď odmítají zabývat nebo ji hodlají potlačovat, podobně jak tomu bylo za komunistů.

Zástupce Občanského sdružení na ochranu pacientů je členem poradního výboru zmocněnce pro lidská práva Sv. Karáska — tento poradní výbor pro lidská práva a biomedicínu se opakovaně mj. zabýval potřebou uzákonit i u nás tzv. nekonvenční léčebné metody (v některých zemích se hovoří o alternativní či tradiční medicíně). Alternativní léčebné možnosti vyhledává stále více občanů, a také část lékařů tuto oblast podporuje. Už nyní jsou někteří pacienti léčeni různými metodami, jež nelze nazvat jako klasická ("školská") medicína — ovšem pacientům přitom hrozí pro neexistenci pravidel, že naletí podvodníkům, a stejně tak ani lékaři poskytující tyto druhy léčby nemají jasné právní postavení.

Ve výboru vládního zmocněnce pro lidská práva jsme proto podpořili, aby i u nás vznikl speciální zákon o alternativní medicíně, podle vzorů z vyspělých států EU (využili jsme ale i poznatky ze švýcarského zákona k této problematice). Vedení ministerstva zdravotnictví se této snaze nejprve bránilo, avšak nakonec začlenilo do návrhu nového zákona o zdravotní péči alespoň jeden stručný paragraf, který říká, že součástí zdravotní péče jsou i nekonvenční léčebné metody (s požadavkem, aby je poskytovali zdravotníci s určitým vyškolením). Návrh zákona o zdravotní péči nyní čeká ve sněmovně na druhé a třetí čtení, ustanovení o nekonvenčních léčebných metodách je zakotveno v § 2, odst. 10. Většina členů výboru pro lidská práva a biomedicínu podpořila i názor, že by bylo vhodné, aby MZ dodatečně formou poslaneckého pozměňovacího návrhu doplnilo ještě alespoň dovětek, podle něhož by ze zákona vznikla při MZ komise pro hodnocení a oficiální schvalování jednotlivých nekonvenčních léčebných metod. Tak tomu je i v zahraničí — nějaký oficiální orgán s určitou zákonnou odpovědností by měl v zájmu zdraví veřejnosti úředně potvrdit, že vymezené léčebné metody mimo klasickou medicínu pacientům neuškodí či určitému procentu z nich — podle poznatků v rámci experimentálního ověření — pomáhá.

U nás se zatím mluví spíše jen o homeopatii a akupunktuře, ovšem např. německé pojišťovny proplácejí kolem 20 druhů nekonvenčních léčebných metod (na základě experimentálního ověření je však poskytnutí těchto metod limitováno na určité choroby a individuální zdravotní stav pacienta). I kdyby české pojišťovny alternativní medicínu nehradily, i tak je zapotřebí dělat pro občany servis informací — které léčebné metody při jakých problémech jsou vhodné, dále aby existovalo dostatečné školení zdravotníků (a také příp. nezdravotníků) — aby uměli poskytovat zmíněné druhy léčby tak, jako je tomu v západ. zemích.

Máme za Občanské sdružení na ochranu pacientů špatné zkušenosti s nynějším stavem, kdy se mlčky alternativní medicína někdy toleruje, jindy pronásleduje — např. existují i soudní spory v této oblasti, jež zatím nejsou řešeny adekvátně (jsou řešeny přímo opačně, než by tomu bylo v západ. zemích). Proto bychom si přáli, aby poslanci a senátoři § 2 odst. 10 ze zákona nevyškrtli, ale aby k němu doplnili formulaci, podle níž by vznikl transparentní orgán pro dohled nad touto oblastí (aby praxe nezůstala živelná a pro občany nečitelná). Stačí se podívat na weby např. německých zemských veřejnoprávních pojišťoven, mj. AOK (všeobecná pojišťovna) — a lze si ověřit, že se mnohé směry nekonvenční léčby berou v SRN velmi vážně.