9079324
ENDEFRRU
Přihlášení Cookies

Alternativní terapie

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

Homeopatie před soudem z pohledu právníka - 1. část

Čas od času se stává, že některý krajský úřad administrativně potrestá neoprávněné poskytování zdravotních služeb nemalou pokutou. Někdy může jít o případy hraniční, jako je tomu u homeopatie praktikované nelékařskými odborníky na homeopatii. Zastavíme se pouze u jádra právního sporu. Právní spor spočívá v tom, zda pro praktikování homeopatie platí veřejnoprávní výhrada (a obchodní výsada) zdravotních služeb na trhu podle českého zdravotnického práva, anebo nikoli, popř. v jakém rozsahu. Jedná se o záležitost, která není českým právem výslovně upravena. Soud

Nejprve ale malé předeslání:

Biomedicína, včetně české školní medicíny, bývá konvenčně, zejména pro epidemiologické účely, vybudována na biologickém a farmakologickém univerzalismu spojeném s biostatistikou. Pro homeopatii (a podobně pro antroposofickou medicínu či spagyrii) je ale naopak příznačná kvalitativní jedinečnost (homeopatická konstituce) každého nemocného člověka v jeho celostním smysluplném bytí a životní situaci bez přírodovědeckého redukcionismu aniž by zároveň z tohoto pojetí byla či musela být vylučována duchovnost či jemnohmotnost jako přírodovědecky neměřitelné kvalitativní vlastnosti mající vlastní pravidla ( srov. podobně umění nebo náboženský cit). Takovéto vlastnosti či jevy se zásadně míjí s biomedicínou na molekulární úrovni, pakliže bychom ji pojímali očima konvenční materialistické filozofie přírodní vědy, včetně bytí jakožto slepé náhody. V jádru se jedná o postmoderní filozofický spor o objektivitu nebo subjektivitu poznání, do kterého nemá stát mocensky vstupovat. Stát si toho byl všeobecně vědom, když suše konstatoval, že vrozená přirozená práva spjatá s osobností, tedy i zdravím, jsou poznatelná „rozumem“ a „citem“ (§ 19 odst. 1 o. z.).

Mimozdravotnickou zdravotní péčí soukromoprávně předpokládá občanský zákoník, pokud jde o závazek péče o zdraví. Pokud by homeopat patřil mezi léčitele, s nimiž výslovně počítají vládní usnesení z let 2009 a 2011, týkající se občanského zákoníku, problém by ani nevznikal.Z hlediska českého zdravotnického práva se v případě homeopatie nejedná o obor zdravotní služby ani o lékařskou či jinou zdravotnickou odbornost. Homeopat není zdravotnickým povoláním. Homeopatie není nijak věcně spojena se získáním lékařské odborné způsobilosti, protože ve školním zdravotnickém vzdělávání zcela absentuje, a to dlouhodobě (u nás přes 150 let) a není součástí české školní medicíny. Kdysi zato byla habilitačním oborem. Právo veřejného zdravotní pojištění homeopatii neřeší a platí zde jen obecná pravidla. Věcně vzato, jak ukazují domácí i zahraniční dlouholeté zkušenosti, v případě homeopatie půjde spíše o ucelený obor (a o filozofii léčby, života a zdraví), nežli o pouhou techniku (metodu) v různých lékařských oborech. Nabytí homeopatických vědomostí a schopností jejich praktického využívání totiž zpravidla představuje několik let soustavného a náročného studia, které je pojmově a obsahově zásadně odlišné od studia konvenční biomedicíny nebo psychologie. Homeopatie, podobně jako např. antroposofická medicína, patří mezi Geisteswissenschaften, humanities, léttres. Nikoli mezi konvenční přírodní vědu (science), resp. její lékařsky vědeckou aplikaci v podobě konvenční biofyziky a biochemie. Mezi homeopatií a biomedicínou existuje jistá mimoběžnost. Český zdravotní výzkum se homeopatii běžně nevěnuje.

Právně je významné, že homeopatie není obsahem zdravotnického vzdělávání na českých vysokých školách ani v jakékoli veřejnoprávní formě jiného zdravotnického vzdělávání. Kromě možných „slabých“ forem lékařského celoživotního vzdělávání jako je pouhé samostudium doma po večerech anebo dobrovolná účast na nějaké soukromé školicí akci. Zahraniční školská vzdělání v homeopatii, včetně vysokoškolských absolutorií, nelze u nás uznat pro obsahovou nesrovnatelnost. Kde nic není, nelze nic porovnat. Homeopatie není ani součástí klinické výuky na žádné české vysoké škole. Naposledy byla homeopatie vyučována na pražské lékařské fakultě někdy před sto padesáti lety. Drobné, navíc leckdy kritické až odmítající nebo posměšné, školní informace „o“ homeopatii nenahradí klinickou výuky ani teoretické studium. Jinak řečeno a věcně vzato, lékařské zdravotnické vzdělání v homeopatii, vedoucí k odborné způsobilosti lékařské, je v Česku nulové. Zahraniční vysokoškolské studium ve studijním oboru homeopatie, popř. příbuzném oboru přitom trvá několik let. Čeští lékaři jsou proto v homeopatii laiky, popř. samouky apod. I kdybychom na homeopatii pohlíželi jen jako na jednu z mnoha technik péče o duševní nebo tělesné zdraví, nejedná se o nic jednoduchého z hlediska celkového obrazu člověka. Ve skutečnosti by se spíše mělo jednat o specifický obor a odbornost, jenže tomu tak právně ani věcně není. I z hlediska živnostenského práva se jedná o volnou ohlašovací živnost. V pohledu současného českého zdravotnického práva by se proto mohlo u homeopatie jednat jen o jeden z diagnostických nebo léčebných postupů čili o metodu působení na zdraví. A to vždy pouze v rámci příslušného oboru zdravotní péče, resp. lékařské odbornosti. Jenže to není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Účinnost homeopatie bývá někdy, zejména jejími ideovými odpůrci, vydávána za pouhý efekt placebo.placebo

Ve zdravotním výzkumu a farmakologii má kontrolní metoda placebo, založená na nevědomosti, že se jedná o neúčinnou látku, svůj význam. Avšak použití placeba při zdravotní péči je sice, řekněme teoreticky možné, ale právně krajně neschůdné. Aby byl efekt placebo zachován, muselo by se totiž jednat o uvedení pacienta v omyl o povaze zdravotního postupu. Současně by to znamenalo pacientovo dobrovolné vzdání se práva na informace o zdravotním postupu s patřičným záznamem ve zdravotnické dokumentaci. Pacientův informovaný souhlas by musel znít ve smyslu „dělejte si se mnou, co chcete, mě nezajímá, co“. Indivudální léčebný plán by musel být falešný anebo před pacientem zatajený, aby nevěděl (do doby, než nahlédne do zdravotnické dokumentace), že bude požívat neúčinnou látku. A to se jeví poněkud pochybné. Pokud by byla homeopatie účinná pouze z důvodu „pozitivního myšlení“, nebylo by rozumné trvat na veřejnoprávní výhradě zdravotních služeb a na obchodní výsadě s tím spojené, krátící ústavní hospodářské právo podnikat. Nabádat k „pozitivnímu myšlení“ může kdokoli kohokoli a kdekoli, třeba i za odměnu. Stoupenci konvenční biomedicíny ovšem jinou účinnost homeopatie neuznávají, pakliže uznávají vůbec nějakou účinnost.

Proč tedy tolik sporů o to, kdo má k „pozitivnímu myšlení“ nabádat a zda musí předtím absolvovat lékařskou fakultu, kde se homeopatie neučí?

Eventuální zanedbání jiné péče, nežli homeopatické je nebezpečím a odpovědností toho svobodného člověka, který se o své svobodné vůli vydal za službou homeopatickou. A nikoli třeba za alopatickým praktickým lékařem pro dospělé. Také se mohl dotyčný člověk léčit podomácku rostlinným léčivým přípravkem, který si zakoupil v lékárně. I tím by také mohl eventuálně zanedbat jinou péči. Anebo také nikoli. Nikdo nemá právní povinnost léčit se zrovna tak, či onak. Součinnost mezi alopatickým lékařem a nelékařským odborníkem na homeopatii, podobně jako lékařem homeopatem, se ovšem zdá v praxi rozumná a vhodná. Přinejmenším z hlediska vzájemné informovanosti v zájmu blaha pacienta. Část lékařů má homeopatii za světový podvod na pacientech, včetně podvodu ze strany farmaceutického průmyslu, anebo ji bere hanlivě za pavědu. Někteří křesťanští lékaři zase naopak varují před účinností homeopatie. V pozadí stojí střety světonázorové nebo ideologické, popř. i hospodářské. Své odborné společnosti mají jak lékaři homeopaté, tak nelékařští odborníci na homeopatii. Některé homeopatické školy se vzájemně liší, např. klasická nebo klinická. Spolčují se rovněž odpůrci homeopatie, např. ve světonázorovém hnutí Nového skepticismu. 

Nedostatek ospravedlnění obchodní výsady zdravotních služeb u homeopatie

Poskytování zdravotních služeb na hospodářském trhu patří mezi podnikání jako cokoli jiného. Jedná se o výkon ústavně zaručeného hospodářského práva podnikat či jinak hospodařit (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny). Uplatnění tohoto práva může být zákonem omezeno, což se stalo zákony z oboru zdravotnického práva; např. zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Podstata a smysl tohoto podústavního omezení hospodářského práva spočívá ve veřejném zájmu na jakosti a bezpečnosti zdravotních služeb, nabízených veřejnosti, což je nedílně spojeno zejména s legálním předpokladem odborné způsobilosti na základě dosaženého zdravotnického vzdělání podle předpisů zdravotnického práva. Pakliže ale chybí jakékoli zdravotnické vzdělávání v homeopatii, které by bylo spojeno s odbornou způsobilostí (veřejnoprávní odborností), nelze hovořit o sledování zmíněného veřejného zájmu.

Pakliže by měl být věcně široce uplatňován legální monopol (obchodní výsada) zdravotních služeb na hospodářském trhu, musela by být tato výsada objektivně ospravedlněna upřednostněným chráněným veřejným zájmem na jakosti a bezpečnosti, tudíž i odbornosti, zdravotních služeb podle zdravotnickoprávních předpisů. Jenže, nic takového v našem případě v Česku neexistuje ani není státem navrhováno do budoucna. Zřejmé je, že z hlediska Ministerstva zdravotnictví neexistuje veřejný zájem na zahrnutí homeopatie do školní medicíny, zejména formou dostatečné klinické výuky. Není ani zájem na stanovení lékařské odbornosti homeopata, ačkoli by tak ministerstvo mohlo učinit i beze změny zákona (obsahovou změnou vyhlášek). Zjevně se nejedná o žádné pochybení nebo ministerskou nedbalost, nýbrž o dlouhodobě zřetelný zdravotně-politický záměr nezahrnovat homeopatii do lékařské odborné způsobilosti, resp. ani do zdravotnického vzdělávání. Srov. např. absenci  certifikovaného kurzu v oboru homeopatie podle veřejného zdravotnického práva aj. V opačném případě mělo a mohlo Ministerstvo zdravotnictví již dávno jednat jinak.

Zrušení subkatedry homeopatie na Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví

Výše naznačený veřejný nezájem (nikoli „zájem“) státu na tom, aby lékaři nabyli odbornou způsobilost v homeopatii, můžeme dokumentovat krokem Ministerstva zdravotnictví. Na Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví v Praze, příspěvkové organizaci zřizované Ministerstvem zdravotnictví, byla v roce 1997 zřízena subkatedra homeopatie. V témže roce ale zase byla bez náhrady zrušena. Ani za dalších dvacet let Ministerstvo zdravotnictví ani jím zřizované veřejnoprávní vzdělávací ústavy nepodnikly žádný organizační ani právní krok k obnově zrušeného zdravotnického vzdělávání v homeopatii; např. alespoň v nástavbovém oboru veřejnoprávního certifikovaného kurzu, pokud by nemělo jít o specializační vzdělávání neboli o základní obor specializace; (vyhl. č. 185/2009 Sb.). Občasné mediální výroky typu „homeopatii jen do rukou lékařů!“, tzn. do rukou laiků v homeopatii, proto vyznívají nepřesvědčivě nebo až dokonce zmateně: „jen lékaři smí dělat to, čemu nerozumí!“. Kde není zdravotnické vzdělání, nejsou vědomosti. Kam se vytratil chráněný veřejný zájem? Žádná desorientace výkonné moci nesmí být jakkoli, přímo či nepřímo, na úkor výkonu ústavně zaručeného hospodářského práva podnikat. Toto právo je totiž zaručeno každému a ve všech činnostech, nestanoví-li zákon zákaz či omezení některé hospodářské činnosti na trhu. Z naznačeného, věcně poněkud chaotického a právně nebezpečného stavu (zapříčiněného mj. zrušením subkatedry homeopatie v roce 1997) ovšem nelze vyvozovat žádné nepříznivé veřejnoprávní následky pro toho, kdo jedná v důvěře v ústavu. Natož snad kohokoli trestat; byť „jen“ správním trestáním. Někdy se naopak můžeme setkat s údivem, že homeopatii vůbec používá lékař, nikoli živnostník někde „na okraji“.

Homeopatie jako věda?

Obsah smluvně založeného soukromoprávního závazku mezi poskytovatelem zdravotní služby a pacientem tvoří mj. pohledávka pacienta na plnění péče o zdraví podle „pravidel vědy“ (§ 28 odst. 2  cit. zák. č. 372/2011 Sb.). Prvek „pravidel vědy“ představuje jeden z legálních pojmových znaků náležité odborné úrovně zdravotních služeb, tj. postupu lege artis medicinae podle zákona o zdravotních službách (§ 4 odst. 5). Specificky pojatá péče řádného odborníka podle zdravotnické práva se vyznačuje právě uváděným prvkem. Mluvíme proto o tzv. vědecké medicíně, spjaté s přírodovědeckou medicínou školní. Na úskalí zdravotních služeb podle „pravidel vědy“ jsem ale poukázal zde: Zdravotní služby podle pravidel vědy.

U plnění závazku podle „pravidel vědy“ se jedná o právní normu donucující, tj. kogentní právní povahy. Strany se od ní nemohou o své vůli odchýlit; viz a contr. § 47 odst. 3 písm. a) cit. zák. č. 372/2011 Sb., resp. § 2645 o. z., per analogiam). Zdravotnické právo nepřipouští ani žádnou legální výjimku. Strany závazku si mohou sjednat jeho obsah odchylně od zákona jen u „uznávaných medicínských postupů“ s odůvodněním ve zdravotnické dokumentaci. Nikoli ale u „pravidel vědy“, neboť vědu stát bere za základ a podstatu zdravotních služeb a jejich příznačný rys. Oproti například přírodnímu léčitelství nebo výživovému poradenství, které takto vázáno ani svázáno není.Chemie

Jestliže by homeopatické postupy spadaly do obchodní výsady vyhrazených zdravotních služeb na trhu, pak by to znamenalo (a Krajský úřad Zlínského kraje spolu s Ministerstvem zdravotnictví to svými rozhodnutími fakticky přiznávají), že homeopatie je vědecká ve smyslu vědecké medicíny tak, že umožňuje používání vědecké metody při péči o zdraví podle zdravotnického práva. Pak by ale homeopatie musela mít i svou vědeckou teorii. Zákon o zdravotních službách se totiž nedovolává pouhé „odbornosti“, jak činí občanský zákoník u závazku péče o zdraví, nýbrž přímo „vědeckosti“; tzn. pojmu významnějšího. V takovém případě ovšem nastává paradigmatický obrat v tom, co konvenčně u nás rozumíme lékařsky aplikovanou vědou. Takovýto obrat nemůže zůstat bez následků na zdravotnické vzdělávání, včetně, zřejmě nezbytné, obsahové reakreditace studijních oborů všeobecné lékařství a vydání jinak koncipovaných lékařských učebnic. Změnit by se muselo i vzdělávání garantované Českou lékařskou komorou, které ovšem směřuje v poslední době právě opačným směrem. Nic z toho se ani věcně nestalo.

Pakliže by homeopatie nebyla vědecká, nesměla by být vůbec používána ve zdravotních službách, ale výhradně mimo ně, a to pro rozpor s kogentními ustanoveními § 28 odst. 2 a § 4 odst. 5 zákona a zdravotních službách. (Podotýkám, že  definiční ustanovení § 4 odst. 5 o náležité odborné úrovni ve vědeckém smyslu bylo přijato na základě parlamentního zásahu proti vládnímu návrhu zákona, který byl v tomto směru jiný, méně vědecky přísný. Za zásahem stála Česká lékařská komora, k čemuž se komora veřejně hlásí ve svém časopisu Tempus medicorum, 2015, č. 11, s. 33.) Jinak řečeno, smí-li být (či dokonce musí-li být) homeopatie provozována při zdravotních službách, jedná se o součást vědy a homeopatické postupy jsou „podle pravidel vědy“. Nezbývá potom, nežli skutečně přepsat učebnice v duchu pluralitní metodologie. Anebo změnit zákon o zdravotních službách. Samozřejmě jen s účinky do budoucna. V takovém případě by ale lékaři homeopaté nesměli na sobě dodnes nést cejch vyloučení Homeopatické společnosti z České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, k němu došlo po změně stanov v roce 1996. K vyloučení totiž došlo právě pro „nevědeckost“ homeopatie. Tento stav trvá. Předsednictvo České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně se postavilo záporně k homeopatii opět v letech 2005 a 2006. Právní nejistotu do lékařské praxe také přineslo nedávné stanovisko k homeopatii ze strany pracovní skupiny pro posuzování nevědeckých léčebných a diagnostických metod při předsednictvu České lékařská společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., bez data, z roku 2016 nebo počátku 2017. Stanovisko pracovní skupiny je veřejně presentováno jako stanovisko celého lékařského spolku: Stanovisko k homeopatii. Homeopatii podle tohoto lékařského názoru nelze řadit k „metodám vědeckým či lékařským“ a „nelze ji z hlediska vědeckého považovat za metodu lékařskou či prokázaný postup »lege artis«.“ Pomiňme, že výraz „nevědecký“, použitý v názvu pracovní skupiny, bývá z hlediska vědeckého světového názoru (přírodovědecké pravdy) brán hanlivě, nikoli v neutrálním významu jevu „mimovědeckého“.  Také pomiňme, že „prokázanost“ postupu „lege artis“ se právně vzato týká konkrétního skutkového děje, který nastal v minulosti. O nic takového ale ve stanovisku nejde.

Postup lege artis medicinae neboli náležitá odborná úroveň zdravotních služeb je výslovně vyměřen zdravotnickým právem (§ 4 odst. 5 cit. zák. 372/2011 Sb.). Cit. lékařské stanovisko doporučuje homeopatii pouze jako „doplněk“, nikoli „nahrazení prokázaných postupů léčby“. Zákon o zdravotních službách ale u péče řádného odborníka a pacientovy pohledávky nerozlišuje mezi „doplňkovým“ nebo jiným postupem plnění. Stále se jedná o plnění závazku. Výměr péče řádného odborníka (soukromoprávní odbornické odpovědnosti) se týká veškeré obsahové náplně této péče. I kdyby byla homeopatie lékařem použita při léčbě pouze „doplňkově“ k jinému léčebnému postupu, i tehdy by musela být podle „pravidel vědy“, jak káže zákon. Má-li ale jít podle cit. lékařského stanoviska o „metodu nevědeckou“, nelze ji použít v klinické praxi podle „pravidel vědy“. V takovém případě by nebylo možno ve zdravotních službách vůbec používat homeopatii bez ohledu na to, zda „hlavně“, „nahrazujícně“ nebo „doplňkově“. Zůstával by tak volný prostor na trhu, využitelný pouze odborníky na homeopatii nelékaři (živnostníky), kterým legálně stačí, aby postupovali i podle pravidel „svého oboru“ ve smyslu občanského zákoníku (§ 2643 odst. 1); tzn. podle pravidel oboru homeopatického bez ohledu na vědu a její různá chápání.

Bude-li se lékař v klinické praxi řídit doporučením podle citovaného stanoviska odborné společnosti, resp. její pracovní skupiny, zřejmě se dopustí vadného plnění smluvního závazku podle zákona o zdravotních službách s následným vznikem závazku z vadného plnění. Pacient má totiž právo na „vědecké“ plnění závazku, nikoli na „nevědecké“ plnění homeopatické (nebo třeba astromedicínské). Strany závazku si zde nemohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona o zdravotních službách; viz výše. Soukromoprávní odbornická odpovědnost (péče řádného odborníka) při péči o zdraví je zásadně tvrdá. Cit. lékařské stanovisko tak ve své podstatě omezuje pacientovo právo na plnění závazku péče o zdraví podle „pravidel vědy“, čímž vybočuje ze zdravotnického práva. Nadto, sama homeopatie má vlastní doplňkové či k sobě podpůrné metody: gemmoterapii, Bachovy květové esence upravující emocionální hladinu, používání elixírů z drahých kamenů aj. Má proto lékařsky jít o „doplňky doplňku“?

Zapomínat nesmíme ani na kroky České lékařské komory proti praktikování klastrové medicíny v soukromé lékařské praxi v letech 1994 a 1997 s tím, že komora odmítla podle zákona zaručit odbornost svých členů v tomto směru. Důsledkem byla nemožnost podnikání. Věcně se  jedná o blízkost s homeopatií; viz zásah proti okresnímu sdružení lékařů v Litoměřicích. Není známo, že by komora svůj postoj změnila. Právnímu bezpečí lékařů to nepřidává. Na druhou stranu zase Česká lékařská komora projevila v letech 1994 a 1997 vstřícnost k homeopatii v lékařské praxi. Potvrdila se tím jistá rozpornost chování této zájmové veřejnoprávní korporace a právní nejistota (nepředvídatelnost), co všechno komora veřejnoprávně garantuje, pokud jde o veřejné subjektivní právo vstupu do soukromé lékařské praxe.

Zpracoval S. Flanderka podle článku Prof. JUDr. Ivo Telece, CSc.
Vytvořeno 28.4.2017 9:28:22 | přečteno 410x | S.Flanderka
 
load