Alternativní terapie

U některých lidí se navíc ke zvědavosti přidružuje i další touha - pokud možno ve všech oblastech, které poznávají, se také nějakým aktivním způsobem projevovat. Neberou v úvahu, že například dobrý diagnostik musí splňovat řadu předpokladů včetně vytříbené vnímavostri. Sotva se seznámí s jedním diagnostickým způsobem, již chtějí určovat lidské choroby. K tomu se rychle připojí touha nemoci nejen odhalovat, ale také léčit. Potom si přečtou knihu o astrologii a chtějí své umění zkombinovat se znalostí vlivu planet. Doslechnou-li se dále o léčebném vyzařování drahých kamenů, neváhají a rychle tuto terapii zařadí ke svým "ušlechtilým činnostem". Za poměrně krátkou dobu se stačí seznámit s celou řadou léčebných postupů nebo duchovních směrů a vůbec jim nevadí nesmírná povrchnost vlastního počínání. Jejich vnitřní neklid a netrpělivost jim neumožní proniknout alespoň v jedné oblati hlouběji a uvědomit si, že heslo "čím více, tím lépe" v tomto směru ani zdaleka neplatí. Jelikož se jedná většinou o nevyrovnané neurotiky, kteří se touto cestou snaží vynahradit deficit v naplňování vlastních ambicí, disponují často jen ve velmi malé míře potřebnou sebekritičností. Pokud chce někdo například některou z metod alternativní medicíny přispívat ke zdraví svých bližních, může se jednat o chvályhodné rozhodnutí. Jestliže však takováto snaha není podepřena hlubokými znalostmi, zkušenostmi i potřebnými lidskými kvalitami, míjí se zákonitě svého cíle a v mnoha případech se může stát škodlivou či nebezpečnou.

Do roztrhání těla

Dalším projevem určité hyperaktivity může být dobře míněná snaha pomáhat při různých duchovních či jinak prospěšných aktivitách. Lidé s tímto vnitřním laděním se snaží stále něco organizovat, zabezpečovat, shánět a vyřizovat. Jejich pomoc může mít někdy skutečnou hodnotu, jindy však pouze domnělou. Takové rozdělení není ale při tomto pohledu důležité. Podstatným problémem se stává skutečnost, že člověk se v uvedených aktivitách začíná doslova "ztrácet". Má neustále plnou hlavu organizačních záležitostí a s nimi souvisejících problémů, chce vše dořře zabezpečit, ale zapomíná přitom na to nejdůležitější, na svoji duchovní práci, na nastolení hlubokého klidu, vnitřní očistu atd. Všem podobně orientovaným zájemcům o duchovní život lze tedy doporučit, aby svoji (byť ušlechtilou) aktivitu nezapomínali kompenzovat chvílemi klidu a samoty, věnovanými v tom nejlepším slova smyslu sobě samému.

Čtyři holé stěny

Opakem zmíněné hyperaktivity jsou lidé, považující jakékoli vnější činnosti za nepodstatné. V touze po čisté duchovnosti zaujímají podobný přístup k věcem kolem sebe. Utvrzují se v představě, že duchovně zaměřenému člověku stačí jen čtyři holé stěny, zabezpečující jeho klid. Jedná se tedy o jakousi obdobu dřívějších poustevníků, trávících svůj život v jeskyních se zcela minimálními životními nároky. Dnešní doba je však odlišná a duchovní práce již nevyžaduje odloučenost od světa jako v minulosti. Hodnoty získané duchovní praxí mají být vnášeny i do okolního světa. Není třeba o nich vždy hovořit nebo je jinak prezentovat, protože člověk by se sám měl touto hodnotou stávat. Je-li v důsledku svéého duchovního snažení lepším, moudřejším člověkem, pak tuto hodnotu vkládá automaticky do jakékoli své činnosti nebo okolí, v němž se pohybuje. Výrazná izolace od zevního světa není žádoucí ani z dalšího hlediska. Kontakt se světem představuje zároveň i permanentní prověřování našich vnitřních kvalit. V klidu a samotě si můžeme poměrně snadno vytvářet představy o vlastní dokonalosti. Zátěžové situace při styku s vnějším světem však nekompromisně odhalí skutečný stav věcí.

Plačící pomocník

Mezi různými snahami o "pomoc" druhým se objevují i tendence některých jedinců nabízet "rady do života" bez ohledu na vlastní nevyrovnanost a labilitu a na to, že sami obtížně zvládají celkem běžné životní situace, často upadají do depresí a podobných stavů. Tato skutečnost jim však nebrání v plánování různých projektů na pomoc bližním, a to především po stránce duševní. Zapomínají, že prvním z oněch potřebných jsou oni sami, neboť chtějí-li pomáhat druhým, měli by si k tomu vytvořit pevnou základnu a získat zdroje potřebné síly. V opačném případě by mohli poměrně snadno dospět do situace, v níž budou plakat se svými "klienty". Nedostatek vnitřní síly a rovnováhy však nebývá v těchto případech jediným problémem. V uvedených plánech na pomoc ostatním se totiž často objevují i prvky z některých duchovních systémů či jejich celé části. A opět, jako v prvním případě, je velice snadno opomíjena vlastní nepřipravenost a způsobilost pro zamýšlenou činnost. Krásné představy zde skutečně nestačí. Duchovní forma pomoci vyžaduje hluboké vlastní zkušenosti, rozvinutou rozlišovací schopnost, neosobní přístup, dostatek vnitřní síly atd. Všem idealistům uvedeného typu lze připomenout výrok, který před řadou století zazněl z úst Sokratových:

"Kdo chceš pohnout světem, hni nejprve sám sebou".

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autoři článku M. Mihulová a M. Svoboda v časopise Phoenix