Alternativní terapie

Hlavní zásady pro úspěšné použití koně v léčebném procesu

1. Hipoterapeut nepracuje se sedlem, ale s měkkou podložkou (stačí i deka), aby přenos pohybu z koňského hřbetu na jezdcovu pánev byl co nejméně rušen. Pro lepší pocit klienta se používají v přední části koňského hřbetu pouze madla, za která se lze přidržet. Sedlo totiž mění výšku těžiště jezdce a leckdy i vnucuje polohu a sklon pánve. Hipoterapie však nastavení pánve nechává na koni, proto sedlo využívá jen ve výjimečných a odůvodněných případech.
2. Jezdec při hipoterapii musí být plně ovlivněn pohybem koně, na který potom může jeho tělo reagovat správně - fyziologicky. Proto je cvičení na koni při hipoterapii nesmysl. Výjimka, potvrzující pravidlo, je u človíčků, jejichž postižení tkví pouze v nestejně pracujících svalech, které k sobě na těle zrcadlově patří, např. u skolióz. I u nich však cvičení spočívá spíše v asymetrické poloze končetin, než v jejich mávání kolem sebe. Trefit se přesně do pohybu koně totiž zvládne jen trénovaný člověk, celé to pak vypadá hezky a jmenuje se to voltiž, což je cvičení na koni, většinou cválajícím.
3. Hipoterapii s klientem může provozovat pouze zkušený fyzioterapeut, schopný korigovat pohyb koně tak, aby dal klientovi možnost s pohybem koně splynout. V opačném případě se celá akce mění na křečovitou snahu klienta udržet se na kymácejícím monstru, neboť ničím jiným pro něj v tu chvíli kůň není. Zároveň terapeut musí znát kritéria, podle kterých vybere pro klienta vhodného koně, tempo a terén.

Z těchto tří zásad vyplývá i leccos pro to, jak poznat, zda středisko, kde si hipoterapii platíte, odvádí svou práci dobře. Zároveň podstata hipoterapie napovídá, pro koho je vhodné tuto metodu zařadit jako součást komplexní léčby.

Jak vybrat kvalitní středisko hipoterapie

Nelze samozřejmě přesně stanovit indicie, které Vám napoví, že v daném středisku jste skutečně v dobrých a hlavně odborných rukách. Navíc, hipoterapii u nás provozuje téměř kdekdo a mnohdy takřka na dvorku, ale někdy na tom dvorku budete v lepší péči než v super středisku, které má všude reklamu. Pro hipoterapii je důležitý tým, který ji provozuje a který tvoří kůň, hipolog a hipoterapeut. Všichni jsou stejně důležití a bez kteréhokoli z nich to zkrátka nejde. Proberme tedy jednotlivé členy týmu a požadavky na ně jednotlivě:

Kůň

používaný pro hipoterapii může být lecjaký, ale v první řadě musí být zdravý. Přenáší na klienta (nejen) pohyb, který musí být, pokud má pomáhat, perfektní. Kůň tedy musí být na první pohled v dobré kondici, o pravidelnosti kroku nesmí být pochyb. To je snad nejnápadnější rys, ale zvíře musí být i jinak v pohodě. Dobře nakrmené, s lesklou srstí a jiskrou v oku. Tím chci naznačit, že i psychická pohoda má na pohybu koně svůj podíl. Jistě dobře víte, že pokud nejste "OK", bolí Vás hlava, nebo žaludek, nejsou Vaše pohybové projevy stejné, jako když je vše v normě. Neméně důležitá je i povaha zvířete, které má nemocnému něco poskytnout. Zejména pro děti je důležitý kontakt s "velkým hýbacím plyšákem" a plná důvěra v něj. Jestliže někdo používá na hipoterapii kousavou kobylu a klient musí nasednout pokud možno tak, aby si ho dotyčná nevšimla, o závěrečném poděkování a pamlsku nemluvě, těžko si klient terapii užije v pohodě a v uvolnění, jak je to potřeba. Plemeno koně není pro jeho zařazení do hipoterapie rozhodující. Je samozřejmé, že malý drobný koník poskytne jiný typ pohybu, než statný pivovarský valach. Rozhodnutí, kterého koně pro kterého klienta použít leží vždy na hipoterapeutovi, který musí díky svému vzdělání a specializaci (podrobněji v odstavci hipoterapeut) přesně vědět, co a jak chce prostřednictvím svého čtyřnohého kolegy docílit, aby to klientovi bylo ku prospěchu.

Hipolog

je člověk, který při terapii vede koně. Kůň může být veden vpředu u hlavy nebo zezadu na dvou dlouhých popruzích, zvaných lonže. Každý z obou stylů má svá plus i mínus; pro terapii není způsob vedení koně rozhodující, důležité však je kdo koně vede. Pokud je to malá holka z jezdeckého oddílu, která má ráda koně a je zrovna po ruce, není situace zrovna nejlepší. Hipolog je zodpovědný nejen za slušné chování koně v průběhu hipoterapie, ale i za tempo, délku kroku a jeho pravidelnost a to dle požadavků hipoterapeuta. Je tedy zřejmé, že koně musí dobře znát a umět s ním pracovat tak, aby jeho pohyb byl pro klienta co nejpřínosnější. V ČR probíhají kurzy pro hipology, je tedy možno se dotázat, zda dotyčný takovým kurzem prošel, o čemž má tudíž doklad a je v jeho zájmu se jím prezentovat. Vím, že u nás není zvykem podobné dotazy vznášet, ale myslím, že je na čase, aby se s tím začalo, není na tom nic špatného.

Hipoterapeut

sleduje klienta a to, jak se dokáže pohybově sladit s pohybem koně. V případě potřeby pohyb koně prostřednictvím hipologa koriguje tak, aby klient měl co nejméně práce s přijetím pohybové stimulace od koně. Zároveň klienta na koni aktivně jistí. To je jeho činnost při terapii. Před jejím zahájením by však měl klienta vyšetřit, založit mu kartu a o terapii vést záznam. Zároveň při vyšetření stanoví metodiku terapie, s kterou klienta či jeho rodiče seznámí a stanoví cíle, kterých je možno dosáhnout. Hipoterapeut je vystudovaný fyzioterapeut s dvouletou praxí v oboru, po které může absolvovat dlouhodobou specializační přípravu v oboru hipoterapie. Specializaci lze získat pod hlavičkou Ministerstva zdravotnictví v doškolovacím zařízení pro zdravotníky v Brně a jejich účastník se tudíž může pochlubit dokladem o jejich úspěšném absolvování. Všem klientům doporučuji tento certifikát shlédnout. Nedá mi neprezentovat zde svůj názor ověřený dlouholetou praxí, že nejlépe funguje hipoterapie propojená s kvalitní fyzioterapií, kdy v ideálním případě obojí zajišťuje jeden terapeut, který tak klienta zná ze stolu i z koně a tudíž přesně ví, co, jak a kde z něj dostat.

Zázemí střediska

V neposlední řadě lze kvalitu střediska hodnotit i podle zázemí, které klientům poskytuje. Pravdou však zůstává, že je lepší oželet komfortní zázemí, ale striktně požadovat odborný přístup a provedení. Co by však na místě, kde se provozuje hipoterapie, nemělo nikdy chybět, je rampa pro nasednutí klienta na koně. Pokud je klient malý prcek, dalo by se spoléhat na to, že ho na koně vyhodí tatínek, pak to ale už není o hipoterapii. A co teprve klient starší, větší, těžší. Hipoterapii nejvíc využívají jako součást komplexní léčby klienti s postižením, jehož průvodním jevem je spasticita, tedy zvýšené svalové napětí. Toto napětí však není zvýšené stále stejně, ale kolísá podle změn polohy těla, podle pohybu. Při pohybu přirozeném, klidném, kterým je například pravidelné houpání na koňském hřbetu, se napětí snižuje, tedy normalizuje. Jak to ale může vypadat při snaze vysadit klienta ze země na koňský hřbet, byť by byl jen 150 cm nad zemí? Při takovém manévru vždy dojde k výraznému zvýšení svalového napětí a značnou část následující terapie pak napravujeme to, co jsme absencí nasedací rampy vyhnali takřka na maximum. Navíc i pro malé klienty je přijatelnější, nasednou-li na koně vlastním přičiněním a z vlastního rozhodnutí, než aby je na koňský hřbet někdo, třeba i velmi šetrně, vysazoval. V neposlední řadě se použitím rampy šetří záda a hlava koně. Záda proto, že nasednutí je plynulé a do správného místa, bez nutné další korekce a hlava nemusí řešit, co se to asi děje nad mým hřbetem, mám utéct, nebo počkat?

Hipoterapie, jak vidno, není jen "vožení na koni", ale pořádný kus odborné a zodpovědné práce. Neplýtvejte tedy časem a penězi za vožení, když potřebujete terapii a hlavně její výsledky. A pro koho je vlastně hipoterapie tou pravou součástí komplexní léčby necháme na příští článek.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Mgr. Šárka Smíšková, zdroj http://hiporehabilitace.cz a http://neurocentrum.cz,