Alternativní terapie

Teprve v novější době význam hydroterapie v důsledku obrovské technizace a chemizace medicíny poklesl, ale jen relativně. V mnohém směru je i v současnosti význam hydroterapie nepřehlédnutelný. Dnes se běžně uplatňují následující formy hydroterapie: různé obklady a zábaly, polevy a střiky, celotělové a dílčí lázně studené, horké, střídavé, vířivá lázeň, perličková lázeň, uhličitá lázeň, kyslíková lázeň, solná lázeň, sirná lázeň, jodová lázeň, lázeň s bylinnými přísadami, podvodní masáž, hydrogalvanické lázně, parní lázně i sauna. Působení hydroterapie je v podstatě reflexní, tj. spočívá v reakci organismu na podráždění a závisí tedy na druhu a síle aplikovaných dráždivých podnětů. Tyto podněty mohou být tepelné (termické), mechanické (zvláště při podvodní masáži a při lázni spojené s kartáčováním) nebo i chemické (při lázních v minerálních vodách nebo s chemickými či bylinnými přísadami). Mohou působitna vybrané části těla nebo na celé tělo. Mohou být aplikovány kratší či delší dobu nebo i ve střídavém sledu.

Účinky na lidský organismus

Mechanické účinky ponoření do vody spočívají v nadnášení těla (vztlaku), provázeném pocitem odlehčení, snížením svalového napětí a usnadněnou tělesnou pohyblivostí. Navíc se uplatňuje hydrostatický účinek (tlak kapaliny) na různé orgány. Další mechanické účinky vyplývají z přímého působení dopadající nebo vířící vody (nejvíce např. při střicích, vířívé lázni nebo podvodní masáži) na příslušné oblasti těla. Teplá (hypertermická) lázeň působí přímým účinkem na cévy, které se rozšíří (vasodilatace). Oteplení krve vede prostřednictvím centrálního nervového systému (hypotalamu) také ke zvýšení teploty těla. Vysoká teplota lázně rovněž povzbuzuje imunitní systém k tlumení růstu bakterií a vede též k poškozování buněk zhoubných nádorů. Studená (hypothermická) lázeň způsobuje zúžení kožních cév (vazokonstrikci), zvýšení svalového napětí (tonu) až chladový třes, vzestup krevního tlaku a snížení tepového objemu. Chemické účinky hydroterapie se vztahují na ve vodě obsažené respektive do ní přimíšené látky. Resorpce chemických látek prostřednictvím kůže je s vyjímkou oxidu uhličitého jen velmi malá a hraje tudíž jen nepatrnou roli. Zvláště důležité v hydroterapii jsou tepelné podněty. V tomto ohledu můžeme rozlišovat vodu:

Omývání, obklady a zábaly

Nejjednodušší hydroterapeutickou procedurou je omývání, které se nejčastěji provádí u pacientů upoutaných na lůžko za účelem mírné stimulační terapie a otužování. Jsou to vlhké otěry těla nebo jeho určitých částí ručníkem smočeným ve vodě o teplotě 10-26°C, prováděné zpravidla ráno. Nakonec se pacient neosušuje, nýbrž se nechá oschnout během delšího odpočinku dobře přikrytý na lůžku. Pro omývání se střídavou teplotou se používá dvojí vody a to 10-16°C a 40-46°C. O něco intenzivnější a v některých případech i mnohem intenzivnější hydroterapeutickou procedurou jsou vlhké obklady a zábaly, nejčastěji užívané k podpůrné léčbě lokálních zánětů a horečky.

Všeobecně se obklady dělají tak, že se smočený a poté vyždímaný ručník nebo osuška přiloží ve dvou až čtyřech vrstvách na zvolenou část těla, toto se zevně ještě obalí suchou vrstvou látky, např. dekou a nechá se působit půl až jednu hodinu. Za 5 až 15 minut by měl klient pociťovat horko, a nestane-li se tak, je třeba mu podat horký čaj.

Polevy a střiky

Další skupinou hydroterapeutických procedur jsou polevy a střiky. Při polevech, které systematicky propracoval zejména katolický kněz a přírodní léčitel Sebastian Kneipp (1821-1897), se voda nestříká na pacienta pod tlakem, ale využívá se pouze svislého vodního proudu, takže na povrchu těla se utvoří jakýsi vodní plášť. Obecně směřuje vedení polevů od periférie k srdci, na končetinách ze zevní strany směrem vzhůru a z vnitřní strany směrem dolů. Provádějí se polevy kolen, stehen, oblsti břicha, horní poloviny těla i horních končetin. Častý je i polev zad, polev šíje a také polev obličeje a polevy tzv. celkové. Popisy různých polevů se v podrobnostech u jednotlivých autorů liší, včetně údajů o teplotě, trvání atd.

Střiky se od polevů liší tím, že se u nich uplatňuje též mechanický účinek prudšího vodního proudu dopadajícího na tělo. Ten se řídí jednak tlakem vody ve střikové hadici (obvykle 50-300kPa, tj. asi 0,5-3 atmosféry), jednak vzdáleností vyústění střikové hadice od těla (zpravidla 2-5 m). Střiky jsou také známy v mnoha modifikacích (horké, studené, střídavé, dolních končetin, zad, celkové). Zvláštním případem střiků jsou tzv. skotské střiky. Jedná se o celotělovou velmi stimulující proceduru. Provádí se vodním paprskem z trysky pod tlakem cca. 3 atmosféry (cca 300kPa) ze vzdálenosti 3-4 metry ve střídavém sledu teplých a studených střiků. Začíná se teplým s střikem o teplotě 38-42°C po dobu asi 30 sekund, který je vystřídán studeným střikem o teplotě 15-25°C po dou asi 5-10 sekund. To se pak několikrát za sebou opakuje (5-10x), přičemž rozdíl teploty mezi teplým a studeným střikem se může postupně zvyšovat. Střiky se začínají zezadu, od nohou na hýždě, trup a horní končetiny a stejně se postupuje zepředu a z boku. Vhodné jsou zejména při poruchách prokrvení, při různých neurovegetativních obtížích, k podpoře otužování apod. Naopak škodlivé mohou být při závažnějších poruchách srdečních a cévních i krevního tlaku.

Zpracoval S. Flanderka, zdroj časopis Moje zdraví, autor článku doc.PaedDr.Dagmar Pavlů, Csc.