Chceme-li si něco říci o historii saunování, musíme si nejprve povědět o historii horkovzdušných a parních lázní, které měly v dějinách lázeňství vždy zvláštní postavení. Částečně byly využívány živelně, jako preventivní nebo otužující procedura spíše pro zdravé než nemocné, menším dílem pak jako léčebné nebo očistně hygienické.

Často se v literatuře setkáváme s názorem, že horkovzdušné a ruské parní lázně mají svůj kořen u Skytů, což je pravda jen částečně. Herodotos sice ve svých dějinách (asi 440 př. n.l.) popisuje u Skytů na severním pobřeží Černého moře nakuřování, ale nepochybně s halucinogenními účinky páleného konopného semena. Nešlo tedy o obdobu sauny nebo ruské lázně. Zmínky o podobných lázních najdeme i u Řeků, Římanů, Turků, Arabů, Aztéků… apod. Nejstarší parní lázně na území Ruska byly budovány primitivně a přímo ponořeny do země. Písemný popis těchto zemljanek pochází z roku 922, z pera arabského cestovatele Abu-Ali Achmeda Ben Omor Ibn Asta. O tom, jak vypadaly lázně na Rusi a možná i u nás, o něco později vypovídá autentická zpráva chálífa Al Hakama II, Ibrahíma Ibn Jakub, který navštívil slovanské země i Prahu v letech 965 -966:

"Neznají lázní, ale nahrazují je dřevěnými budkami. Spáry mezi břevny ucpou něčím, co roste na stromech. Pak vystaví v jednom rohu kamna a nahoře proti nim nechají otvor, aby mohl odcházet dým. A kdež se pec rozehřeje, přikryjí okno a zavřou dveře. Uvnitř jsou nádrže s vodou a tuto vodu lijí na rozpálená kamna, až vystupuje pára. Každý z nich má v ruce věchýtek trávy, kterým mává a přihání vzduch k sobě. Pak se otevřou jim póry a vyjde z nich vše přebytečné,co je v těle. Tekou z nich stružky vody. Tuto budku nazýváme alistba (zkomolenina slova "jizba").

Parní lázně s ohništi a palandami byly známé a vyhledávané i v našich zemích. Písemnou zmínku nacházíme v Kristiánově legendě z konce 10. století, kdy vrah sv. Václava byl dopaden v koupeli a zavražděn. Tento dramatický moment zobrazil mistr Litoměřického oltáře ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta v Praze. Vyobrazení středověkých parních lázní je poměrně časté (rukopisy, dřevořezby, rytiny a obrazy). V rukopise K. Kuesera z roku 1405 jsou dvě vyobrazení velké hromadné potní lázně v dřevěném domku na kůlech, pod kterým se vyvíjela pára v kovové retortě. Tyto typy lázní byly běžné ve městech a vesnicích zvláště u nás, ale také v Německu, Švýcarsku a ve Francii. Neudržely se však trvale a je jisté, že s příchodem 17. století zmizely minimálně na dvě století jako možnosti očisty. Pouze v některých alpských izolátech přežily zakouřené lazebny do doby před 1. světovou válkou.

Ruská lázeň - baňa/banja

Banja má prastará tradice. Zprávy o ní se objevují v Nestorových letopisech z roku 1206. Údaje o pobytu v Novgorodu výstižně charakterizují poměry v 10. nebo 11. století:

"Divnou věc jsme viděl v zemi Slovanské, viděl jsem lázně dřevěné, a vytopí se náramně, a svlekou se do naha, i oblejí se kvasem louhovým a vezmou na sebe metly nebo proutí slabé, bijí se sami a toho se dobijí, že sotva živí vylezou, i oblejí se vodou studenou a to dělají po všecky dny, nejsouce nikým mučeni, ale sami se mučí a to dělají sobě lázeň, a ne kázeň" /překlad z roku 1867).

Ve staré Rusi patřily očistné koupele k běžnému životnímu standardu. Kníže Oleg v roce 907 v Cařihradu žádal pro ruské kupce … "ať dostanou měsíčné na šest měsíců a ať jim udělají lázeň, kdykoliv žádají.." Další zmínka je z roku 945, kdy kněžna Olga, jako projev msty za vraždu její manžela Igora, nechala dřevanské posly zavřít ve vytopené láznici a tu pak poručila zapálit. Příhoda je rovněž popsána v Nestorově letopise a vyobrazena ve slavném Radzilově rukopise.

Nejstarší potní lázně byly umístěny větším dílem v zemi, to byly tzv. zemnice, později ve střední Rusi vznikaly lázně v samostatných dřevěných domcích z modřínových kmenů. Stávaly odděleně od obytných objektů, protože při vytápění hrozilo nebezpečí požáru. Existuje nepřeberné množství zkazek, básní i písni o lázni pohřební, o lázni svatební apod. Špatná finanční situace Petra I . vedla k tomu, že lázně bojarů, obchodníků i sedláků byly zdaněny a v roce 1706 byla zřízena zvláštní kancelář na vymáhání těchto daní. Carevna Kateřina II. později vydala příkaz, který ukládal vlastníkům veřejných lázní, aby zřizovali lázně zvlášť pro ženy a pro muže. Do koupelí pro ženy mohli muži pouze jako obsluha a dále malíři a lékaři, aby je mohli studovat (joj, to bylo v té době malířů!) Ruská lázeň byla známa i na západě Evropy. Petr Veliký ji dal v roce 1718 zbudovat v Paříži na břehu Seiny pro své granátníky. Po Napoleonově tažení do Ruska se lázně rozšířily do Pruska, Francie a do Anglie. Na začátku 19. století pruský král zřídil ruskou parní lázeň v Postupimi a pravil: " …ruský národ je zdravý a silný a parní lázeň na tom může míti svůj podíl.."

Potní lázně v Americe

Léčebné parní lázně podobné sauně - zvané temaxcales, existovaly již v předkolumbovské době na území dnešní Guatemaly a Mexika. Lidé se potili v kulatých nebo hranatých chatrčích s klenbou, s úzkým vchodem a vnějším topeništěm. Pocení se kombinovalo s masážemi, u žen sloužilo jako příprava k porodu. Potní lázně obdobného typu jsou u jihoamerických i středoamerických indiánů běžné dodnes. U severoamerických Indiánů od Aljašky a Labradoru až po jih se potní chýše budovaly v kožených stanech s dřevěnou kostrou a s ohništěm nebo v chýších z kůry. Mnohde se užívalo bičování metlami a procedura se končila koupelí ve studené nebo naopak termální vodě. Procedury složily k otužování a byly namnoze doménou šamanů a lidových léčitelů. V Kalifornii měli Indiáni své potní domky zapuštěné v zemi a vlézali do nich střešním otvorem. Po rozpaření vyšli ven a naskákali do moře. U Eskymáků na Aljašce se potní kůry rády spojovaly s koupáním v přírodních horkých pramenech, které v těchto končinách přitahovaly zájemce i ze vzdálenosti mnoha set mil. Potní skříň

Potní skříně

Obdobou parních a horkovzdušných lázní byla i zařízení k aplikacím tepla na jednotlivé končetiny nebo na celé tělo. nejprve se začínalo v sudech, později se přešlo na zvláštní dřevěné skříně, ve kterých nemocný seděl na stoličce a z bedny mu vyčnívala jen hlava. Krk byl pečlivě obalen, aby utěsňoval otvor skříně. Horký vzduch nebo pára byly často s příměsí bylinných extraktů nebo aromatických přísad. Potní lázně se podávaly také přímo na lůžku tak, že se přes nemocného položila dřevěná kostra, a ta se překryla pokrývkami. Přístroje na vyvíjení páry se pak přinášely do ložnice. Naštěstí se do dnešního dne zachovalo dostatek vyobrazení těchto skříní. ve své době se převážně používaly pro lékařské účely. Ve francouzských lázních Aix-les-Bains se dosud používají typické parní skříně pro jednotlivé končetiny, nazvané na oslavu lékaře a chemika "BERTHOLLET".

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková,zdroj www.bazen-sauna.cz, autor článku Ing. J. Kouba

Náhled pro tisk

Vytvořeno 10.2.2008 11:07:38 | přečteno 2799x | Ing. Tatiana Flanderková