Alternativní terapie

My Češi jsme stále obéznější (a tím pádem i nemocnější) a politici a ekonomové z principu svých profesí a teorií nechtějí, abychom jedli zdravě. Je to na nás samotných. To my sami musíme převzít zodpovědnost za to, co jíme (a pijeme, dýcháme, sledujeme, čteme a posloucháme). Naštěstí možností je stále víc.

Před více jak pětadvaceti lety se pár nadšenců v Liberci, Dobrušce a Praze rozhodlo věnovat praktické i teoretické popularizaci „přírodní výživy“. Vzpomínám, s jakým nadšením jsme četli první spisky o makrobiotice, ochutnávali první české verze tofu, seitanu, ume-boši. Pamatuji, jak byli jógíni, kteří jen změnou jídelníčku u svých přátel a rodinných příslušníků léčili úspěšně rakovinu, vyšetřováni StB. Vzpomínám, jak mi chutnaly indické placky, které nás učil dělat můj učitel hry na tabla Mohan Lal (když dělával čapatí, náš tehdejší kocour se mohl zbláznit pozorováním, jak se placky v oleji nafoukly), a jak nás nadchl ambal z rajčat a lilku nebo cukety. Dodnes si vybavuji zvláštní pocit nadšení a závisti, když jsem v roce 1980 v Polsku (kromě toho, že jsem pak do vlasti „pašoval“ několik druhů u nás nedostupných sypaných čajů) v malých jídelnách vychutnával všude na ulicích Varšavy či Krakova a Katovic dostupné jáhlové, prosné či pohankové kaše (zatímco polští dělníci si stěžovali na nedostatek masa v řeznictvích). Myslím na fronty ve „vegetárce“ v Celetné ulici. Vzpomínám, jak pracně a klopotně jiní nadšenci v Brně vynalézali a hlavně obhajovali existenci z obilí vyráběné (a aby se to prodávalo, vzhledem i názvy masu podobných) poživatiny, které se jmenovalo „klaso“. Moc mi chutnalo v jejich „Oaze“.

Dnes alespoň někteří z nás bereme jako samozřejmost, že v každém supermarketu koupíme všechny ty uzené a bylinkové a česnekové tofu, sojové „karbanátky“ a „robi“ plátky. Již od počátku 90. let chodíme (někteří z nás a většina mladých amerických manažerů pracujících v Praze) do restaurací, kde vaří „harekrišňáci“. Když se konal v létě roku 1991 v podzemích prostorách na Letné jeden nádherný hudební a divadelní festival, doporučil jsem organizátorům jako zdroj obědů právě tyhle nadšené zpěváky jedné mantry. Do té doby byli vnímáni jen jako cizí a tím tedy i nepřátelští narušitelé veřejného pořádku (kdo to kdy viděl, jsou pomalovaní, a řvou a bubnují na ulicích!). Vždyť umíte tak dobře vařit, přemlouval jsem jejich tehdejšího mluvčího, zkuste si získat Pražany právě tímhle. Vida, jak jim to (konečně i po povodních znovu) jde. Znám člověka, který do vegetariánské restaurace Góvinda denně roky dojížděl až ze sídliště Barrandov.

Jsme to, co jíme, vážení. Špatně skrývaná naštvanost špatně placených kuchařek ve školních a posléze závodních jídelnách se také léta podepisovala na našem psychickém a zdravotním stavu. Tehdy jsme neměli možnost si zvolit a vybrat. Dnes už ano. Kdo hledá, i v Praze už najde místa, kde se vaří zdravě,chutně a navíc s láskou. Abych se dostal k věci: mám pro všechny jógíny, vegetariány a zdravě jíst toužící Praženy další dobrou zprávu. V Týnské 19 ve dvoře (stačí projít ze Staroměstského náměstí úzkou uličkou) již měsíc výtečně vaří jeden mladý Ind z Dillí. Jmenuje se Maniš Nassi a objevili ho a přemluvili k pražskému angažmá dva čeští nadšenci, kteří se při svých návštěvách hlavního města Indie stravovali v restauraci jeho otce. Jejich společná vegetariánská „dhaba“ (indické označení levného typu jídelen) se jmenuje Beas (podle jedné indické řeky) a nabízí denně větší či menší typické menu (polévka, sabdží, rýže, raita, zeleninový salát, čatní) v neuvěřitelné ceně 68 či 83 korun. Gurmáni si mohou přidat i nějakou tu typickou indickou sladkost, či čerstvý džus atd. Minulý týden jsem tam jako sabdží ochutnal například pro mne neuvěřitelně chutnou (zdravě) pikantní kombinaci zelených paprik a velkých kousků žampiónů, včera měli fantasticky upravené fazole, vždy si pochutnám na typických zeleninových salátech v kořeněném jogurtu. Mňam. No nezkuste to… Tedy, správněji řečeno, zkuste to. A podporujte tak svého šerifa. Pardon, indického kuchaře.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autorem fejetonu z roku 2000 je Vlastimil Marek