Většina z nás se určitě už někdy ocitla v situaci, kdy nás něco nedefinovatelného přinutilo jíst i když jsme neměli hlad. To "něco" je tak silné, že se nedá ovládat, zastavit ani omezit. Přitom víme, co máme jíst a čeho se máme vvarovat, co nám vsloveně škodí. Známe i přísloví, že máme snídat sami, obědvat s přítelem a večeři nechat nepříteli. Čteme rady na hubnutí, známe energetické hodnoty potravin. Jak je tedy možné, že se snadno dostáváme do situací, kdy ztrácíme kontrolu nad množstvím jídla? Dokonce jsme ochotni překonat mnohé překážky, abychom se dostali k jídlu. Překonáváme posměch přátel, vymýšlíme si výmluvy, šmejdíme v ledničce, ujídáme dětem čokoládu...Nebo se najednou, ani nevíme jak, ocitneme v pekařství či uzenářství, kde si kupujeme něco voňavého. Nedokážeme přestat v okamžiku, kdy cítíme, že máme dost. Mnozí si nedokážeme a ani si nechceme uvědomit, kdy máme s jídlem skončit. A tak se přejídáme tak dlouho, dokud je co jíst.
Proč?
Příčin je několik. Jedna z nejsilnějších je zakódována v našich genech. Snaha sehnat si něco k jídlu provází člověka odja
kživa. Celá historie lidstva je pojená s bojem o potravu. A ma jsme vlastně potomci těch, kteří byli v tomto zápase nejúspěšnější. Není tedy divu, že potřebu dobře se najíst máme v genech hluboko zakořeněnou. Naši předkové museli na zajištění obživy věnovat velké úsilí, mnohdy s nejistým výsledkem. Dnes je nám umění zajistit si jídlo vždy a všude spíše na obtíž. Už od útlého dětství nás obklopuje fenomén jídla. Jídlo slouží jako odměna. Které dítě nedostávalo za odměnu sladkosti? Bonbony a čokoláda za dobré chování, za pěkné známky, za pomoc v domácnosti. Také každá návštěva přinese dětem něco dobrého. Jídlo slouží i jako trest:"Za trest budou nudle s mákem", případně "Půjdeš bez večeře spát ", nebo "Nedostaneš moučník", jsme také doma slyšeli. I krizové situace se řeší jídlem. Na nemoc nebo smutek jsou dobroty ten nejlepší lék a v dospělosti pak pokračujeme v nastoupené cestě. To, co jsme se naučili v původní rodině předáváme i svým dětem. Po jídle saháme, když se špatně cítíme, máme pocit osamělosti, zlobíme se nebo jsme unavení...Ale i když se cítíme dobře, sejdeme s přáteli nebo se nám něci povede, je to důvod k dobrému jídlu. Žádná oslava ani rodinné setkání se bez jídla neobejde. Vypadá to, jako bychom nic jiného než jídlo neznali a neuznávali. Najíst se je spolehlivá, dlouhými léty ověřená metoda, která nikdy nezklame. Co na tom, že pak upadáme do depresí z toho, že jsme porušili svá předsevzetí a zase se přejedli! Vždyť na špatné nálady tady máme spolehlivý recept.
Jídlo nás ovlivňuje více, než si uvědomujeme. Jíme, aniž bychom o tom přemýšleli. Jsme prostě v jeho zajetí. Pak se nemůžeme divit, že máme problémy s váhou, zdravotní problémy a z toho všeho plynoucí i problémy psychické. Je zajímavé, kolik lidí nepozná, kdy má vlastně hlad. Někteří si myslí, že mají hlad stále, jiní zaměňují hlad za jiné pocity. Nevědí, kam by pocit hladu ve svém těle měli umístit. Většinou jde o osoby, které mají celkově problém s orientací sami v sobě. Dělá jim potíže si uvědomit, jak se vlastně cítí. Často ani po dlouhém přemýšlení nedokážou určit, jak se dnes cítí na těle a jak na duši. Někdo dokonce nerozlišuje hlad od žízně. Důvodů, proč jdeme jíst, je celá řada. kromě toho, že se "nějak" cítíme, to může být i z nudy, z potřeby změny nebo třeba za odměnu, když vydržíme nepříjemný rozhovor se šéfem. Důvodem k večernímu přejídání může být pocit úlevy, že jsme přežili den bez pohromy a jsme doma, v bezpečí. Můžeme se tak i trestat za něco, s čím si jinak nevíme rady. Jídlem řešíme i mezilidské vztahy a životní situace.
Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Stanislava Valešková v časopise Meduňka
