Alternativní terapie

Kmín luční nebo také kořenný, je jedním z nejstarších koření na světě. Podle archeologických nálezů byla tato aromatická rostlina používána již v době kamenné a semena jsou doložena v pozůstatcích jídla z mezolitu asi před 5000 lety. Kmín se používal ke kořenění chleba, který jedli římští vojáci a jeho obliba se šíříla s růstem jejich impéria. Zbytky kmínu byly nalezeny rovněž i ve staroegyptských hrobkách, protože staří Egypťané vždy ukládali do hrobu nádobu s kmínem, aby odehnali zlé duchy. Později byl považován za důležitou přísadu do nápojů lásky, aby nebyla vrtkavá. V Británii 16. století se kmín používal do chleba, cukrovinek a koláčů. Podle lidových pověr se věřilo, že nošení pytlíčku s kmínem zlepšuje paměť.

Kmín roste planě na  našich lukách, v celé střední a severní Evropě, pěstuje se hlavně  v Nizozemsku, na Sibiři a v Přední Asii. Je to dvouletá rostlina s čeledi miříkovitých. Plod se po dozrání rozpadá na dvě samostatné zahnuté nažky a dají se sbírat v červnu na lukách, nebo se sklízí v červnu a v červenci, když jsou plody ve dvou třetinách okolíků zahnědlé. Semena kmínu mají teplou, sladkou a trochu peprnou vůni a uchovávají se v dobře uzavřených kořenkách a chrání se před světlem. Jejich charakteristická chuť má nádech fenyklu  nebo anýzu, ale má i lehký eukalyptový nádech a mohou se  proto žvýkat i syrová pro osvěžení dechu.

Kmín se hojně používá ve východoevropské, německé a rakouské kuchyni. Objevuje se v pikantních i sladkých jídlech, včetně kyselého zelí, zelných polévkách, zelném salátu, guláši, bramborových a sýrových jídlech. Podporuje chuť k jídlu, podporuje trávení, zabraňuje plynatosti a kolikám. Dodává chuť chlebu, zejména žitnému, keksům, koláčům, včetně starodávného britského kmínového koláče, který pekly selky tradičně na oslavu ukončení sadby a rozdávaly jej dělníkům. Kmín se také dlouho používá k ochucování sýra a středověké recepty na holandský sýr kořeněný sýrem se používají dodnes, např. v Alsasku se münsterský sýr vždy podává s talířkem semen kmínu, kterými se kousky sýra před jídlem posypou - je to lahodná kombinace chutí. Kmínem se koření uzeniny a jiné masné výrobky. Listy je možné nasekat do salátů, kořen tvaru mrkve má stejnou chuť jako semena a může s připravovat stejně jako pastinák, péci nebo vařit. Kmín je také základní surovinou do některých likérů, např.  akvavitu, oblíbeného likéru Skandinávců, do ginu a šňapsu.

Olej z kmínu byl doporučován řeckým lékařem Dioskoridem v 1. století jako tonikum pro bledé dívky - vtíral se do pleti pro její zlepšení. Později byl kmín podáván kojencům jako voda proti kolice pro utišení větrů. Ochucují se jím léky pro děti. Pro svou chuť a vůni se používá mnoha dalšími způsoby, například do přípravků na vyplachování úst a kloktání, nebo i v parfumérii. Kmín by se měl přidávat k bramborám, abychom vyloučili nebezpečí otravy solaninem (např. z klíčících brambor). Kmínový čaj se doporučuje při průjmu, zánětu průdušek a menstruačních bolestech. Pro přípravu jenoho šálku čaje se použije lžička kmínu a čtvrt litru vařící vody. Nálev se louhuje 15 minut a pije 3x denně.

Kmín římský (Cuminum cyminum) - šabrej kmínovitý

Již od starověku je pěstován a oblíben římský kmín. Je známý v jihovýchodní Evropě, v Egyptě a koření se jím v celé Asii. Je to jednoletá, teplomilná rostlina jejíž plody se podobají kmínu lučnímu, ale jsou větší, šedozelené barvy s odlišnou vůní. Pro svou ostrost se v minulosti využíval jako pepř. Dnes se používá v řadě kuchyní světa. Je neopominutelnou součástí kari koření, proniká svou zvláštní vůní z pokrmů skoro do všech asijských kuchyní, ale i na Kypr, severní Afriku, střední a jižní Ameriku...Využívá se i při pečení chleba a pečiva, při výrobě piva, nápojů, v likérnictví, při výrobě sýrů, salámů, masových konzerv...

Zpracoval S. Flanderka, zdroj odborná literatura