Alternativní terapie

Bazalka nebo bazalička bývá opěvována v mnoha lidových písních především jako okrasná rostlina pěstovaná za okny nebo v zahrádce. Za svůj latinský název Ocimum basilicum vděčí jednak svému rychlému růstu ( z řeckého basilikon) a univerzálnímu léčebnému použití (basilikon znamená v řečtině královský lék). Pochází z jižní Asie, do evropské kuchyně přišla v 16. století z východní Indie a Iránu. Staří Egypťané používali bazalku při pohřebních rituálech a balzamování. Indové považují bazalku dokonce za posvátnou a nezastupitelné místo ji přidělili i v tradiční ájurvédské medicíně. V Evropě je bazalka lidově spojována s láskou. Kdo ji nosí u sebe, neměl by zůstat sám. 

Bazalka pravá je jednoletá bylina až 40 cm vysoká, medonosná. Kvete v červenci a v srpnu bělavými nebo narůžovělými kvítky. Pěstuje se ze semene, které se dá vysévat v březnu do květináče nebo pařeniště a předpěstované sazeničky se vysazují v polovině května na záhon. Má řadu odrůd, které se liší velikostí a barvou listů. V době květů se odřezává nať, suší se ve stínu. Celá rostlina a hlavně listy jsou silně aromatické, voní po hřebíčku. Léčebné použití této rostliny je velmi široké: má vliv na vylučování žaludečních šťáv, působí proti nadýmání proto pomáhá při žaludečních křečích a nevolnosti, podporuje chuť k jídlu, zlepšuje trávení, upravuje střevní činnost, ulehčuje odkašlávání. Úlevu přináší také při bolestech hlavy, závratích, nespavosti a nervových problémech, zlepšuje činnost ledvin. Obvykle se užívá v podobě čaje. Vzhledem k silnému účinku stačí pro půl litru nálevu pouze jedna čajová lžička bazalkové natě, kterou spaříme vroucí vodou a 10 minut necháme odstát. Dlouhodobé užívání bazalky se pro její silný účinek nedoporučuje.

Bazalku jako koření je nutno uchovávat v dobře uzavřených nádobách, aby nevyprchaly silice - ztratila by pak vůni. Jako koření se užívají lístky v čerstvém stavu nebo sušené. Používá se ke kořenění zeleninových nebo masových polévak, do omáček, do karbanátků, do salátů, do náplně italské pizzy, do fazolí, okurek, bylinkového másla, do octa, do tvarohu, při přípravě zvěřiny a ryb. Je to jedno za základních koření jihoevropských kuchyní.

Zpracoval S. FLanderka, zdroj odborná literatura