Alternativní terapie

Počáteční vědomosti o rostlinách byly předávány slovně. Tak, jak se rozrůstala populace i objem jejich znalostí, bylo stále důležitější zachycovat přesně nahromaděné informace o bylinách pro jejich bezpečnou identifikaci i dávkování. Mnoho raných děl pojednává o bylinách, rostlinách důležitých při obřadech, kouzlech a v medicíně. O léčebných prostředcích a lékařských praktikách např. starých Egypťanů se dozvídáme z hieratických lekařských papyrusů sahajících do 30.století před n.l., léčivé prostředky babylonské medicíny jsou známé z klínových tabulek pocházejících od Sumerů, od nich je později převzal antický svět a potom Arabové, z nichž nejslavnějším lékařem byl Avicenna. Ten dodnes zůstal představitelem pokrokové lékařské vědy a příkladem pro všechny vzdělané lidi na světě.

Samostatná část historie terapie rostlinami leží v oblasti Asie, v Indii a Číně. Na území Indie roste nespočetné množství léčivých rostlin a ještě dnes je považována za zahradu léčivých bylin, které čekají na své objevení. Hlavní cíl staroindického lékařského umění spočíval v prodloužení lidského života a jednou z jeho nejdůležitějších součástí bylo poznání léčivých prostředků - drog, především rostlinného původu. Indické drogy byly známé v celé Asii a dostaly se i do lékařských knih západního světa.
V čínské medicíně byla farmakologie (nauka o léčbě drogami) vedle akupunktury nejvíce propracovanou částí. Číňané věřili, že na každou chrorobu existuje i vhodný lék. Tak vzniklo v průběhu staletí dílo zvané Pen-ts'ao kang-mu, uzavřené a vydané v roce 1597, které obsahuje léčivé rostliny i živočišné drogy a přesahuje sortiment medikamentů všech národů. Léčivé prostředky z rostlinné říše jsou blízké evropskému chápání a moderní lékařská věda tak vděčí Číňanům za mnohé rostliny a medikamenty.

V dávnějších dobách si lékaři připravovali svoje léky sami . Používali suroviny, které získali od bylinkářů nebo překupníků léčivých rostlin. Byli mezi nimi i šarlatáni, kteří vyráběli rúzné zázračné medicíny, krášlící oprostředky a nápoje lásky, ale připravovali i jedy. Většina lékařů však měla čestný zájem o léčivé rostliny a zanechala jejich popisy, kresby a poznámky o jejich účinku. Za otce lékařství je již od středověku označován Hippokrates. Ve starém Řecku se stal symbolem řeckého lékařství, lékařských ctností a morálních zásad, soudnosti, sebezapírání a obětavosti. Jeho zásady a lékařská etika platí i dnes. Za jeho časů vzniklo i učení o drogách a rostlinách, které svým tvarem ukazují na chorobu, která se jimi léčí (učení o signatúrách) a příroda tak sama poukazuje na léčivý účinek rostlin (žluté kořeny rebarbory proti žloutence, červené květy a plody granátovníku na zastavování krve aj.). Toto učení se udrželo až do středověku. Řečtí lékaři šířili svoji slávu a pověst ve všech zemích kolem Středozemního moře, především v Římě. Slavný osobní lékař Marka Aurélie - Claudius Galenus (201-130 před n.l.) - čerpal z Hippokratesových zkušeností a z jeho díla, znal mnoho léčivých rostlin a připravoval z nich léky, které rozdělil do skupin a dal tak základ učení o léčivých substancích a přípravě léčiv - galenice.

Raný pokus "západní" civilizace klasifikovat rostliny byl udělán ve 4. století řeckým filozofem Theophrastem, který rozdělil rostlinný svět na stromy, keře a byliny hlavně podle velikosti. Kategorie bylin zahrnovala tu skupinu rostlin, která dnes odpovídá náplni botanického termínu bylina. Stejně široký koncept má kniha Genesis, kde Bůh přiměl Zemi "...zplodit trávu a bylinu vydávající semeno a strom plodný, nesoucí ovoce". Široce pojatý význam slova bylina tak zahrnoval rostliny důležité pro člověka na více úrovních - fyzicky, psychicky i duchovně. Rostliny byly často užívány jako symboly duchovního pokroku, jako stromy vědění a jablka ze zahrady Eden a mnoho kultur mělo představu o ráji jako o zahradě plné krásných a užitečných rostlin, schopných ovlivňovat všechny stránky jejich života.
V raném středověku vzniklo v Evropě opisováním rukopisů v klášterech tzv. klášterní lékařství, které se vyznačovalo záznamy o bylinách a léčivých účincích rostlin. V průběhu 10. - 12. století pak byl zaznamenán rozvoj především v Německu (spisy sv. Hildegardy) a Itálii (slavná salernská škola spojená se jménem Konštantina). Od konce 12.století nebyl vývoj nauky o bylinách příliš potěšitelný. Nové poznatky přicházely pomalu a staré upadaly v zapomnění. K podstatnému rozšíření poznatků o léčivých rostlinách došlo až vlivem dvou převratných událostí: vynálezem knihtisku Gutenbergem, který umožnil tisk herbářů (za všechny např. "Hortus sanitatis") a Kolumbovo objevení Ameriky a s tím související dovoz zámořských léčivých drog. Autorem nepochybně nejslavnějšího herbáře byl italský lékař Pietro Andrea Matthioli (1501-1577), který byl osobním lékařem císaře Ferdinanda I. a později i Maximiliána II. Mnohatisícové vydání herbáře v Německu, Itálii, ale i v Čechách bylo do té doby nevídané.

Nové objevy, zámořské cesty a knihtisk přispěly i k rozvoji chemie léčiv, do jejíhož rozvoje zasáhla celá řada významných chemiků, lékařů a lékárníků novověku. V současnosti se ve výzkumu léčivých rostlin pokračuje v mnoha ústavech, farmaceutických firmách a klinikách mnoha zemí. Na jedné straně se moderními chemickými a fyzikálně-chemickými metodami přezkušují v klinické praxi dávno známé, domácí a v lidovém lékařství používané rostliny, včetně jejich účinku, na druhé straně je snaha o získávání nových drog z oblastí džungle a pralesů, kde rostou mnohé léčivé rostliny s dosud nepoznaným účinkem. Daří se jim na stanovištích ležících mimo naši civilizaci, poznají je jen domorodci a dávno minulé generace a čekají na své objevení.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková dle knihy L. Bremnessové - Bylinář a Velké knihy léčivých rostlin autorů J. Voláka, J. Stodoly a F. Severy.