Alternativní terapie

Základní školy

Vedle tradičního obsahu (vzdělávací program waldorfských škol v Čechách naplňuje vzdělávací standardy vydané Ministerstvem školství) má waldorfská škola zajišťovat všestranný rozvoj dítěte v praktických a uměleckých oborech. Učební plány waldorfských škol jsou velmi bohaté. V nich se zřetelně projevuje snaha nenadřazovat žádný předmět či skupinu předmětů nad druhé. Také proto jsou všechny předměty zařazené do 1. - 9. ročníku waldorfské školy pro všechny žáky povinné. Dívky se tak účastní i práce se dřevem a kovem, chlapci pletou, háčkují, atd. Smyslem je dát všem dětem široký, nespecializovaný základ - každý z předmětů totiž rozvíjí dílčí aspekty široké palety lidských kvalit. Dalším důležitým zřetelem, který je v učebním plánu zohledněn, je co možná největší prolínání jednotlivých témat. Ve vyučování je snaha stavět mosty mezi jednotlivými obory a předměty, představovat dětem svět ve vzájemných vztazích a ve vztahu k člověku. I proto tu nalezneme vedle "tradičních" předmětu např. i knihařství, pletení, tkaní, zahradnictví, zeměměřičství, atd. Touto rozmanitostí nabídky se chtějí učitelé waldorfských škol co nejvíce přiblížit stavu, kdy každé dítě pro sebe najde v učebním plánu něco v čem bude mít šanci vyniknout - zužuje se tak rozdíl mezi méně a více nadanými nebo zručnými. Již Komenský radil vybrat základní věci a zajistit celistvost vzdělání. Byl přesvědčen, že dítě má být uváděno do vědění pomocí obrazů budovaných na jednoduchých základech.

Stejně tak na waldorfských školách v jednotlivých předmětech, oblastech a tématech učitelé usilují především o osvětlení základních principů. Volí pro to několik zřetelných příkladů, které jsou blízké dětem daného věku a nesnaží se zahrnovat žáky encyklopedickými přehledy. V učebním plánu waldorfských škol je také patrná snaha dosáhnout souladu mezi vědou, uměním a duchovními hodnotami. Právě tento soulad pravdy (vědy), krásy (umění) a dobra (duchovních hodnot) se má stát základem pro vhodné vzdělání. V metodách, jimiž učitelé waldorfských škol uvádějí své žáky do učiva, hraje důležitou roli obraz, rytmus a pohyb. Všechny tyto prvky, o jejichž nedostatečném docenění se často hovoří, tedy učitelé waldorfských škol běžně využívají k naplňování výchovných a vzdělávacích cílů.

Vyučování hlavních předmětů (matematika, mateřský jazyk a literatura, čtení, fyzika, chemie, přírodopis, dějepis, zeměpis a další) probíhá v dvouhodinových blocích, které se ještě dále dělí na část rytmickou, vyučovací a vyprávěcí. Toto vyučování je monotematické po dobu 3 a 4 týdnů (tzv. "epochové"), při čemž v něm učitel rozvíjí jedno dané téma (např. matematické operace, stavba domu, dějiny Řecka) po dobu tří až čtyř týdnů. V klasické škole je žák nucen věnovat pozornost během jednoho dne řadě různých témat, což jeho soustředěnost ruší a poznání tak často zůstává jen v povrchní rovině informace. Koncentrované vyučování v epochách umožňuje probrat látku mnohem intenzivněji, ponořit se do problému, prožívat ho po určitou dobu a pochopit tak jeho podstatu a souvislosti. Další předměty (jazyky, tělesná, pracovní a hudební výchova, eurytmie apod.) se již vyučují v klasických vyučovacích hodinách. I při nich se však učitel snaží zachovat rozčlenění na část rytmickou - plnou říkadel a písniček, část vyučovací, ve které se probírá nová látka a jakousi vyprávěcí část, která by měla třídu zklidnit a harmonizovat.

Dalším specifikem waldorfských škol je absence učebnic. Jejich roli plní materiály, které si učitel sám, event. ve spolupráci s kolegy vybírá nebo vytváří. Knihy mohou být doplňkem (např. cvičebnice a atlasy), nikoli hlavním prostředkem výuky, neboť postrádají vztah ke konkrétní pedagogické situaci a svou strnulostí nevyhovují dynamickému postupu a momentálnímu stavu třídy. Velký význam je v této souvislosti přikládán žákovským pracovním a epochovým sešitům, které jsou vypracovány s velkou pečlivostí a žákům při přípravě učebnice nahrazují. Vysvědčení zde není soupisem číslic, ale rozsáhlou písemnou charakteristikou práce dítěte. Jeho součástí je i osobní básnička, která dítě provází celý další školní rok.

Učitel waldorfské školy

Učitel je na waldorfské škole ten, kdo školu spoluvytváří, ten, jehož činností je práce s lidmi a to od vývojového stádia školní zralosti až před bránu dospělosti. Stojí neustále před otázkami co, kdy, jak a proč? Waldorfští učitelé usilují o výchovu svobodných lidí, u nichž byly svobodně rozvinuty jejich přirozené potenciály, nevštěpují jim tedy určitý světový názor. Usilují spíše o rozvinutí vloh svých svěřenců do té míry, aby byli v dospělosti schopni vlastní orientace, samostatného, odpovědného a sociálně pozitivně zaměřeného jednání. Každý učitelův krok v práci s učební látkou tedy odpovídá dětským vývojovým potřebám. Waldorfské školy si představují učitele jako umělce v oblasti výchovy, který je schopen na správném místě a ve správném čase adekvátně reagovat, který hledá cestu k osobnosti dítěte a který svým jednáním a postojem odpovídá dětské individualitě. Tento učitel přijímá dítě jako jednající, cítící a poznávající bytost. Učitel se tak stává do značné míry architektem učebního plánu, jeho kompetence jsou v tomto ohledu mimořádně široké. Jde tedy o to, jak říká R. Steiner:

"Vychovávat lidi, kteří jsou schopni vnímat všechno, co se děje ve světě, kteří mohou každého dne, vidí-li něco nového, své pocity, své úsudky vyvíjet podle této novosti. Nesmíme vychovávat lidi spokojené se sebou, uzavřené do svého nitra, nýbrž musíme vychovávat lidi, kteří mohou svobodně a otevřeně předstupovat před svět a kteří mohou svobodně a otevřeně jednat ve smyslu toho, co je prospěšné světu."

Od třídního učitele se vyžaduje nejen odborná znalost v jednotlivých předmětech včetně praktických dovedností v řemeslných a uměleckých činnostech, ale také smysl pro práci s dětmi a schopnost kontaktu s nimi, se kterou souvisí i schopnosti dobrého interpreta, jenž umí oslovit a strhnout svým vyprávěním všechny temperamentové skupiny dětí. Role třídního učitele je na waldorfských školách posílena také tím, že mají žáci po celou dobu školní docházky jednoho třídního učitele, který vyučuje ve své třídě všem hlavním předmětům (mateřskému jazyku a literatuře, čtení, matematice a geometrii, zeměpisu, fyzice, chemii, přírodopisu, dějepisu a dalším), zařazeným ve dvouhodinových vyučovacích blocích zvaných epochy. Vyučují pokud možno ve své třídě ještě jeden nebo dva jiné předměty. Tento systém třídních učitelů je jedním z pilířů celé školní práce a dodržuje se i přesto, že je někdy zapotřebí kompromisů, které se týkají zvláště vyšších ročníků, v nichž může odborný učitel převzít na požádání třídního učitele výuku některého náročnějšího předmětu, jako je kupříkladu chemie či fyzika. Každý třídní učitel je zároveň učitelem určitého oboru, který vyučuje také v jiných třídách v návaznosti na své hlavní vyučování.

Aby děti neunavilo mít před sebou celých osm let stejného člověka, měl by se třídní učitel proměňovat a vyvíjet společně se svými žáky. Je také nutno upozornit na důležitou skutečnost, která vyplývá z hlubokého zájmu učitele o osobnost dítěte, jež stojí ve středu jeho zájmů. Učitel na waldorfské škole se snaží vytvořit si určitý obraz o každém žákovi ještě před jeho vstupem do školy a to díky setkávání se s rodiči svých budoucích žáků, kdy se zajímá o jejich minulost. Také později během školního roku se zajímá o dítě a jeho vztahy se spolužáky, všímá si jeho postavení v kolektivu a učí se porozumět individualitě jednotlivých žáků. Oni jsou také nejlepšími pomocníky na této cestě sebevýchovy. Nezřídka musí učitelé strávit velkou část prázdnin studiemi nejrůznějšího druhu, aby byli odborně připraveni na výuku v následujícím vyšším ročníku a také byli schopni uspokojit požadavky svých "třídních dětí". Kromě přípravy na své vyučování má třídní učitel ještě množství dalších úkolů: častý styk s rodiči, pravidelnou konferenci učitelů, neustálé zabývání se dětmi, zvláštní péči o děti, které zůstávají pozadu, styk se školním lékařem (případně s léčebnou eurytmistkou), průběžné opravování pracovních sešitů a kromě toho všeho ještě různé aktivity při správě celé školy.

Skrze potíže i radosti se učitel a třída postupně stmelují ve společenství. Nahradit třídě jejich učitele je mnohdy velmi těžké či téměř nemožné, protože není nikdo, kdo by uměl s třídou zacházet tak jako on. Všeobecná zkušenost waldorfských škol je taková, že nikdo jiný než právě třídní učitel není schopen udržovat blízký kontakt se žáky jedné třídy tak, aby přijímali s naprostou vážností jeho slova v mravních a kázeňských otázkách. Učitel se tím, že je stále se svou třídou a neustále na sobě pracuje, stává autoritou třídy. Rudolf Steiner vykresluje obraz učitele jako "milovanou autoritu", jejíž uplatnění v praxi neznamená přecenění osobnosti učitele ani omezení skupinové práce a vlastní aktivity žáků. Nejvýstižněji toto netradiční slovní spojení charakterizují právě slova R. Steinera, který při své přednášce roku 1922 radikálně prohlásil:

"Opravdová autorita je jev, kterého nelze docílit žádnými vnějšími prostředky, nebo ho jimi udržet. Záleží veskrze na tom, aby právě to, co je oddanost, úcta a láska k učiteli, vyplynulo samozřejmě. Jinak to nestojí za nic. Každá oddanost, která je vynucená, která je do jisté míry obsažena v zákonných ustanoveních školy, nemá pro vývoj člověka žádnou cenu. Je to tak, že uděláme určitě tuto zkušenost: jsou-li děti vychovávány tak, aby byla směrodatná jejich vlastní bytost, dosáhnou nejspíše úcty ke svému učiteli."

Pedagogické vzdělání učitele waldorfské školy

Učitelé waldorfských škol jsou "svobodní" v tom smyslu, že nejsou vázáni osnovami tradičního typu a plánují výuku ve spolupráci s žáky, kolegy, částečně i s rodiči. Každý jejich krok v práci s učební látkou odpovídá dětským vývojovým potřebám. Učitel se tak stává do značné míry architektem učebního plánu, jeho kompetence jsou v tomto ohledu mimořádně široké. Proto je důležité, aby měl učitel waldorfské školy kvalitní vzdělání a široký okruh znalostí. Klasické pedagogické vzdělání univerzitního typu je v mnohém pro potřeby výuky na waldorfské škole nedostačující, proto je nutné další vzdělávání učitelů zaměřené především na rozvoj jejich kreativity a osobnosti. Specifického vzdělání nabývají učitelé na seminářích pro waldorfskou pedagogiku a dále pak účastí na doplňujících kurzech, které provázejí výkon povolání. Tyto semináře, doplňující kurzy i vysokoškolské studium určené pro vzdělávání waldorfských učitelů, jsou značně rozšířeny v zahraničí, zejména v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Holandsku, Velké Británii, Švédsku, USA atd. Většina těchto kurzů je v omezené míře přístupná i zájemcům z řad rodičů a jiných příznivců waldorfských škol, aby získali náhled na věci, jež je v souvislosti s touto pedagogikou zajímají. Základem veškerého dalšího vzdělávání waldorfského pedagoga je studium athroposofické antropologie, která kromě toho, že je východiskem pro didaktiku a metodiku jednotlivých předmětů, pro diferenciaci vyučování s ohledem na vývoj dítěte, napomáhá učiteli také k zvládnutí náročných pracovních podmínek . V žádném případě to však neznamená, že na waldorfské škole učí jen anthroposofové. Ve waldorfské škole nemusí všechny spojovat jeden myšlenkový směr - i zde se odráží princip svobodného pohledu na svět. Většina waldorfských učitelů však studuje filozofii Rudolfa Steinera a jeho pedagogickou antropologii a prožívá je v rámci společného života se školou a jejími ideály.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, zdroj www.waldorfolomouc.cz a www.waldorf.pb.cz