Alternativní terapie

Vznik waldorfské školy

Podnětem k založení první Svobodné waldorfské školy ve Stuttgartu ředitelem továrny Waldorf-Astoria Emilem Moltem v roce 1919 byly ideje Rudolfa Steinera o postavení vzdělání a školy ve společnosti a jednak jeho přání vypracovat nový učební plán, který by vychovával takové mladé lidi, kteří by již nikdy nedopustili, aby se opakovaly hrůzy 1. světové války. Rudolf Steiner vyšel tomuto přání ochotně vstříc a tak mohl o několik měsíců později školu otevřít. Podle něj má být škola organizována jako svobodná instituce nezávislá na momentálním společenském uspořádání, která má v dítěti rozvíjet individuální nadání a tvořivý duševní a duchovní život.

Waldorfské hnutí ve světě

Již od dob založení první waldorfské školy v Německu se waldorfská pedagogika rychle šíří po celém světě a zejména v poslední době prožívá velký rozmach (od r. 1992 vzniklo 136 nových škol). Při svém vzniku a rozvoji vycházejí pedagogická zařízení vždy z kulturních a přírodních specifik daného prostředí. Jejich charakter je proto vždy originální, waldorfské hnutí jako celek tím tak získává velkou pestrost a diferencovanost. Všechny školy ale vycházejí při své práci ze vzdělávacího plánu, který svou skladbou vyrůstá z hlubšího chápání zákonitostí lidského vývoje. Waldorfský vzdělávací plán se tím stává jednotícím prvkem světového waldorfského hnutí, který umožňuje spojení potřeb místních, s potřebami globálními. Na tomto základě vzniklo od r. 1919 až do současnosti na celém světě mnoho stovek pedagogických a léčebně-pedagogických zařízení.

Specifika waldorfské pedagogiky

Waldorfská pedagogika vychází z antroposofie Rudolfa Steinera, která si všímá zákonitostí vývojových kroků dítěte a mladého člověka, proměn a rozvoje jeho vztahu ke světu a jeho schopnosti učit se. Učební plán, metody a obsahy výuky waldorfské školy jsou z toho poznání přímo odvozeny. Waldorfská pedagogika se uplatňuje jak v rámci základních a středních škol, tak i v rámci škol mateřských. Na výchovu je ve waldorfských školách nahlíženo jako na vývojový proces, v němž jsou určité předměty zaváděny ve specifických fázích individuálního rozvoje osobnosti. Smyslem je upravit učební plán potřebám a postupně se rozvíjejícím schopnostem dítěte. Je tím zohledněna skutečnost, že schopnosti a nadání dětí se velmi odlišují.

Waldorfská škola si klade za cíl být školou současnosti a přitom vychovávat pro budoucnost. Iniciativa, schopnost vcítění, vnitřní pružnost, spravedlnost, tolerance, vědomí sociální odpovědnosti, zájem o svět a otevřenost vůči světu mají dotvářet charakter waldorfské školy. Její výchovné a vzdělávací úkoly vyplývají z požadavků moderního života. Usiluje v tomto ohledu:

• o výchovu ke svobodě, rovnosti, bratrství
• o výchovu ke zdraví (životní harmonii)
• o rozvoj osobnosti - rozvíjení schopností a nadání v každém jednotlivci a vzdělávání jeho intelektuálních, emocionálních a volních sil
• o probuzení věcného zájmu, svobodné vůle k učení a tvůrčí činnosti
• o podporování samostatného vzdělávacího úsilí, kritického posuzování a schopnosti nově spoluutvářet společnost.

Vývojové fáze dítěte

Waldorfská pedagogika respektuje, na základě anthroposofického pohledu na člověka, věkové zvláštnosti dětí a rozlišuje ve vývoji člověka tři období od narození až do dospělosti (období 21 let). V těchto obdobích, které zahrnují vždy asi sedm let života dítěte, dochází k rozvoji jeho fyzické, duševní a duchovní stránky. V poznání zvláštních požadavků jednotlivých životních údobí spočívá základ věcně správně vystavěného učebního plánu. Zde je ale také základ způsobu probírání učební látky v jednotlivých na sebe navazujících údobích.

1. fáze - od narození do 7. roku života:

V tomto období do výměny zubů se dítě kontaktuje se svým okolím pouze přes fyzické tělo. Nejdůležitější formou učení je napodobování a příklad a je zbytečné působit na dítě dominantně prostřednictvím abstraktních pojmů. U dítěte je rozvíjeno obrazné myšlení. Intelekt dětí nemá být v tomto období příliš zatěžován, aby mohly prožít radostné dětství, které je základem pro celý další život. V žádném z dalších období již nelze napravit to, co jsme jako vychovatelé promeškali do období prvních strukturálních změn. Jelikož dítě nastupuje školní docházku převážně v šesti letech, je velice nutné, aby vyučování probíhalo formou napodobování ve všech předmětech prvního ročníku, to znamená i v hlavním epochovém vyučování. Rudolf Steiner v jedné ze svých přednášek říká:

"V tomto údobí můžeme vychovávat jen tehdy, chováme-li se jako vychovatelé tak, aby dítě to, co konáme, mohlo napodobovat. Toto pravidlo musíme chápat ve velmi širokém smyslu. Mezi dítětem a jeho vychovatelem působí řada vlivů, které vnějším způsobem nezachytíme. Dítě získává dojmy nejen z toho, co ve svém okolí vnímá vnějšími smysly, nýbrž pociťuje také z chování druhých lidí jejich smýšlení, jejich charakter, jejich dobrou nebo zlou vůli. V okolí dítěte by měl proto vychovatel usilovat o čistotu i v myšlení a cítění, aby v něm dítě mělo dobrý vzor pro svůj další vývoj."

Nosnou idejí tohoto období pro výchovu dětí je výrok:

"Svět je dobrý!"

2. fáze - od 7 do 14 let:

V tomto období převažuje růst éterního těla dítěte a důraz je kladen na prožívání, rozvoj citového vnímání. Na počátku školní docházky se myšlení dětí rozvíjí prostřednictvím vytváření myšlenkových obrazů a představ. Dítě se nejvíce otevírá slovu, řeči a touží po jakémkoli vyprávění. Dovede pozorně poslouchat barvitě líčené příběhy, přijímá tak slovy "vykreslené" myšlenkové obrazy, jejichž prostřednictvím se učí. Proto je vyprávění pohádek, bajek, legend, pověstí atd. pro toto období tak důležité. Jeho prostřednictvím můžeme působit na citový život dítěte, na mravní sympatie a antipatie, tedy na utváření dobrého mravního základu dítěte. Na počátku tohoto druhého vývojového stupně je dítě ještě silně pod vlivem předchozího vývojového stupně, což znamená, že při vytváření představ ještě silně působí napodobování, které se postupně mění ve vědomé následování. Výchovným prostředkem je přirozená autorita učitele.

"Člověk v pozdějším životě nemůže procitnout ke správnému užívání mravní svobody, pokud se v něm ve zmíněném druhém období nemohla plně rozvinout úcta k samozřejmé autoritě jeho učitelů. Tento princip platí pro veškerou výuku a výchovu a pro tu mravní obzvlášť. Podle uznávané autority učitele si dítě uvědomuje a citově prožívá, co je dobré a co zlé. On je pro něj reprezentant světového řádu. Člověk, který se vyvíjí, roste a dospívá, se musí se světem seznámit nejdříve prostřednictvím dospělého člověka."

Velký vliv na zdravý vývoj dětí má také rytmus. Dítě vnímá časový rytmus dne, týdne, rytmické pohybové činnosti zařazované v průběhu učení, rytmus v hudbě, zpěvu, řeči. Devátý rok znamená podstatnou změnu v citovém životě dítěte. Dítě má pocit, že svět stojí proti němu a začíná více prožívat jeho záporné stránky: je stále více kritické, poprvé si uvědomuje sebe sama ve vztahu k okolnímu světu. Teprve po desátém roce věku dítěte se začíná vyvíjet astrální tělo. S tím souvisí také počátek rozvíjení intelektových schopností. Dítě se setkává s různými definicemi a pojmy, teprve nyní jim začíná rozumět a uvědomovat si své myšlení. Toto celé období je protknuto mottem:

"Svět je krásný!"

3. fáze - od 14 do 21 let:

Ve třetím sedmiletí vystupují silněji do popředí individuální rysy mladého člověka, což souvisí s tím, že na vývoj vůle a citu navazuje rozvíjející se svobodné abstraktní myšlení se silou vlastního úsudku. Ústředním rčením tohoto výchovného období je výrok:

"Svět je pravdivý!"

Zpracovala Ing.Tatiana Flanderková, zdroj www.waldorf.pb.cz a www.waldorfolomouc.cz