9094785
ENDEFRRU
Přihlášení Cookies

Alternativní terapie

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

Proč hudba neléčí?

"Schopnost hudby integrovat a léčit je téměř zázračná. Hudba je nejefektivnější nechemickou medicínou". Oliver Sacks

Díky pokroku a zvláště miniaturizaci měřících přístrojů dnes např. můžeme mikroelektrodami měřit reakce jednotlivých buněk těla nebo neuronů. Výzkum potvrdil, že zatímco na jedné straně jsou naše smysly, v tomto případě sluch, neobyčejně komplexní a dodnes neprobádané území, na druhé straně nás, co se týče rychlosti reakcí, omezují. Aby hudba fungovala, musí například působit na tělo, tedy buňky, nějakou dobu, atd. Ukázalo se, že naše současná, převážně symfonická a moderní pop a rocková hudba, nefunguje. Proč?

Protože je příliš složitá.

Právě měření buněk ukázalo, že ke své harmonizaci potřebují nejen určitou dobu působení (viz str. ), ale především, že je na ně dnešní hudba, plná rychle se měnících akordů, příliš komplexní: buňky se nestačí „vyladit“ na jeden akord, a už následuje další a další. píšťala
Člověk má jen deset prstů, teoreticky tedy může zahrát na píšťalu s maximálně deseti otvory. Má jen dvě ruce, takže v nich udrží maximálně dvě (xylofonisté zvládnou čtyři) paličky. Jenže díky notovému zápisu dnes skladatel a pak dirigent „hrají“ na téměř sto padesát nástrojů, z nichž některé mají desítky strun.
Vzpomeňte si na symfonie velkých skladatelů 19. století - stovky motivů, akordů, témat a střídajících se rytmů posluchače zavalí tak, že ten pak pláče a v mysli vše hlubinně prožívá - když se ale změřily reakce jednotlivých buněk, ukázalo se, že symfonická hudba, právě tak (což se dalo předpokládat) jako hlasitý rock, a samozřejmě i např. heavy metal, činnost buněk spíše narušuje. Po třech minutách poslechu takové hudby buňky ztrácí energii. 3. symfonie Gustava Mahlera předepisuje celý velký orchestr, dva sbory zpěváků a ještě sólový alt. O 6. symfonii P. I. Čajkovského se říká, že to je „sebevrahův symfonický dopis na rozloučenou“. Atd. Paradoxně se tak v symfonické hudbě pokoušíme nezvládnut emoce léčit rozbouřenými a exaltovanými emocemi. Připomíná mi to současnou situaci v alopatické medicíně. Na jedné straně nejmodernější technologie, ale člověk z toho všeho jaksi vypadl - léčí se symptomy, ne příčiny.
V tomto smyslu by se hudba, jak ji známe, dalo jednoduše rozdělit na hudbu, která člověka z energetického hlediska vybíjí, což je dnes bohužel její naprostá většina, a hudbu, která nabíjí.

Protože je příliš rychlá.

Také jste si toho všimli? Také jste zaznamenali, že ono duc duc duc z reproduktorů aut zbohatlické mládeže ducá stále rychleji?
Měření ukázala, že hudba, co se týče rytmu, začíná fungovat (pokud v knize použiji toto sloveso, mám na mysli vždy její harmonizační, uvolňovací a mnohdy přímo léčebné vlastnosti), tedy zpomalovat a následně i harmonizovat tělesné a následně i duševní pochody, jen pokud je v tempu pod 60 (na metronomu šedesát úderů za minutu). Navštivte nějakou současnou „party“ a zjistíte, že dnešním mladým vyhovuje nejvíc hudba v tempu nad 120!
Pokud je účelem hudby (a případného rychlého tance) vybít nastřádanou energii, pak je to v pořádku. Mladí všech generací už nejméně od poloviny 20. století (a vzniku rock´n´rollu) jsou totiž bohužel již od mateřské školky a školy systematicky ukázňováni a manipulováni desítkami zákazů a příkazů (vzpomeňte na školu a přestávky: učitelské napomenutí „Chovej se slušně!“ znamenalo v jejich slovníku „Neběhej!“, přitom pro dítě neexistuje lepší způsob odpočinku). Rychlá a agresivní rocková hudba se spoustou harmonických změn (včetně agresivního podání hráčů a zpěváků) mladé spolehlivě „vybije“.
Potíž je v tom, že my jsme, staří či mladí, odpočatí či unavení, v epicentru prakticky nepřetržitého rozhlasového vysílání takové hudby, která nás ve svém důsledku dále vysiluje. V tomto smyslu je vysílání soukromých stanic (ve kterých hudbu dokonce vybírá počítač na základě zcela jiných parametrů, než těch terapeutických, a ne redaktor) zdraví škodlivé.

Protože je rytmicky příliš pravidelná.

Dnes už se s ještě nedávno obyčejným tříčtvrtečním či dokonce lichým rytmem prakticky nesetkáme. Přitom například mozkové buňky, tedy neurony, si vyměňují informace (elektrické vzruchy) převážně v nepravidelných rytmech. Když se zaposloucháte to svého klidného dechu, zjistíte, že to není ráz, dva, ale spíše nádech, výdech a pauza, nádech, výdech a pauza. Právě tak srdce tepe ne v úprku pravidelného tepu, ale poněkud nepravidelně.
discoDůsledek? Protože hudba a rytmy mají na nás, naše těla, mysli a samozřejmě i orgány, tkáně a jednotlivé buňky neuvěřitelně silný vliv (žijeme v moři vibrací), v převládajícím stereotypním duc duc duc pak máme všichni stále narůstající tendenci být také tak „jednoduší“. I odtud možná pramení sklon k černobílému vidění světa, k extrémním a zjednodušujícím postojům atd.
Víte jak se na velkých estrádách a společenských akcích poznají zcela bezpečně Češi? Když začne publikum tleskat, Češi tleskají zásadně „mimo rytmus“, na první dobu.
Na jedné přednášce jsem se o tomto problému a o nutnosti mít doma alespoň nějakou etnickou nahrávku s lichými rytmy, nebo alespoň s valčíkem v tříčtvrtečním rytmu zmínil. Jedna paní se přihlásila o slovo: „Já jsem učitelka a my to s dětmi často cvičíme...“ Když jsem se zeptal, jak že to dělají, názorně mi to převedla: „No my počítáme první, druhá, třetí, áááá, první druhá třetí áááá...“
Už Konfucius kdysi tvrdil, že když chce člověk vědět, jak v tom kterém království žijí, má si poslechnout hudbu, kterou hrají a písně, které zpívají. V tomto smyslu i ta „naše“ běžná hudba jen zrcadlí náš životní styl - tepe a pádí (a nese s sebou emoce a agresivitu a egoistické manýry), protože takový je i náš život: jsme uhonění jako ti psi (a pravidelné a rychlé ráz dva ráz dva našeho dechu i naší hudby je toho i vnějším důkazem).

Protože je příliš „rozladěná“.

Pravděpodobně jen málo lidí ví, že se koncem l6. století se odehrálo něco, co mělo na léčivý potenciál hudby zásadní vliv. Belgický sbormistr Adrian Willaert přeorganizoval do té doby používaný systém přirozeného ladění na systém pravidelný (stupnice je rozdělena na dvanáct stejných intervalů), kterému se říká "temperované ladění". Jinými slovy, aby piano ladilo se všemi dalšími nástroji v orchestru, muselo se „přizpůsobit“.
„Willaert tímto kompromisem zbavil většinu hudby schopnosti léčit“, tvrdí Kay Gardnerová, známá autorka a interpretka hudby new age. „Od těch dob se západní hudba vyvíjela jiným než léčivým směrem, pryč od tónů a melodií, které např. používal k léčení Pythagoras.“
O století později napsal J. S. Bach první dlouhou evropskou skladbu založenou na tomto tzv. temperovaném ladění. Od té doby posloucháme hudbu, jejíž intervaly jsou oproti přirozeným intervalům kratší, aby nástroje spolu ladily. Díky tomuto posunu k pravidelnému ladění začala postupně převládat harmonie nad melodií, západní hudba ztratila "srdce" a léčivé síly se vypařily.

Rámeček komorní A
Jak moc je naše hudba „rozladěná“? Začneme-li od C a budeme-li postupovat v kvintách, k dalšímu C se dostaneme přes dvanáct kvint. Tento cyklus se jmenuje kvintový kruh a má sedm oktáv. Když ho ale počítáte ve frekvencích, dostanete sedm vzestupných oktáv s frekvencí 128, zatímco dvanáct vzestupných kvint dá dohromady frekvenci 129,75! Tak nepřesné je tedy naše západní „ladění“. Jinými slovy, když vám přijde ladič naladit piano, on vám ho, z hlediska přírodních, rozuměj, kdysi přirozených a hlavně léčivých intervalů, spíše rozladí. Přítel mi jednou na moderních, počítačově přeladitelných varhanách, na kterých lze stisknutím tlačítka za pár vteřin přeladit nástroj tak, jak původně zněl, zahrál akord v temperovaném ladění, a pak v původním ladění konkrétních středověkých varhan. Bylo to nesrovnatelné. Zatímco akord v dnešním, „vypočítaném“ ladění, zněl „jen“ majestátně, „varhanovitě“, týž akord v původním ladění projel mým tělem, vyvolal mráz po zádech a zježil mi chlupy na rukou v úžasu dokonalého souznění. Rázem jsem pochopil jeden z důvodů, proč hudba kdysi léčila a dnes neléčí.

Protože je příliš frekvenčně „chudá“.

Ukázalo se, že lidské ucho rozezná téměř 1500 tónů, ale na pianu je jen 88 kláves. Nebo jinak, mezi C a D my „zápaďané“ máme jen jeden půltón. To například Indové rozeznávají a používají mezi sa a re, prvními dvěma tóny jejich základní stupnice, čtyři další čtvrttóny, šruti. V tomto smyslu jsme my, kterým řekli jen o jedné jediné, tedy evropské „klasické“ hudbě, a kteří jsme jí zaplavováni od narození do smrti, frekvenčně velmi ochuzeni. Jsme na jakési nedobrovolné a netušené frekvenční dietě. Proto se nám (a především našim tělům) dnes tak zamlouvá zvuk didžeridu nebo tibetské mísy, tedy zdrojů nevyladěných a z hlediska našich stupnic frekvenčně nepřesných a nejednoznačných, ale o to „výživnějších“ zvukových vibrací. Proto je dnes tak oblíbená world music a stále více lidí poslouchá etnické nahrávky původních hudebních nástrojů. Proto je také tak „zdravé“ procházet se v lese plném listnatých stromů, nebo na břehu moře. Tam jsme uprostřed frekvencí, které naše hudba neposkytuje, které ale naše tělo, a zvláště mozek, nezbytně potřebují. Nemůžeme žít bez zvuku.

Protože je příliš „krátká“.

Právě měřením reakce jednotlivých buněk lidského těla se zjistilo, že k jejich skutečné harmonizaci při terapii hudbou dochází po šesti až osmi minutách působení. Trvalé důsledky byly dosaženy až po dvacetiminutovém působení.
Zkusme to domyslet: díky historickému technologickému vývoji (Pamatujete? Na tzv. singl se vešly právě jen tři, maximálně čtyři minuty záznamu) je bohužel i dnes naprostá většina písniček, vysílaných ve naprosté většině rádií a v televizích ve světě, dlouhá, v terapeutickém smyslu slova tedy „krátká“, jen něco přes tři minuty. I když by se tedy vysílaly terapeuticky dokonalé písničky, jejich délka nedosahuje ani poloviny doby, nutné pro harmonizaci buněk a organismu. Jinými slovy, je to asi jakoby vám v restauraci po třech lžících odnesli polévku, a sotva byste se zakousli do knedlíku, odnesli vám i hlavní jídlo. Naše těla jsou „mučena“ a znovu a znovu nucena reagovat na nové a další příliš krátké hudební podněty.

Protože je příliš emočně negativní.

Ukázalo se, že hudba, zvláště ta „naše“, tedy např. ona tak oslavovaná operní, operetní, symfonická, ale i ta pop či rocková, je dokonalým přenašečem emocí. Většinou bohužel těch negativních. Odjakživa jsme to tušili a skladatelé s emocemi vědomě pracovali, dnes je to (právě měřením reakcí jednotlivých buněk) potvrzeno.
Vždyť to znáte: na koncertu symfonické hudby vás skladatel svou hudbou donutí plakat, jindy vás dojme štěstím. Hudba vyvolává orchestrmráz po zádech a ježí vám chlupy na rukou, přestože vy jen sedíte a nic emotivního fyzicky neprožíváte. Ono to má ale daleko hlubinnější důsledky, než je všeobecně známo. Už se vám stalo, že jste šli na svou oblíbenou symfonii, a vaše reakce nebyly takové, jako posledně? Rozbolela vás někdy hlava z hudby, která jindy spolehlivě zklidnila? Pak byste se měli zeptat například dirigenta, jestli ten den nezažil něco velmi negativního. Je prokázáno, že když nějakou symfonii diriguje dirigent uzurpátor, který při zkouškách deptá členy orchestru sarkastickými poznámkami, odchází lidé z koncertu jak zbití, zatímco pokud tutéž symfonii diriguje lidumil, který členy orchestru i při případných chybách na zkouškách spíše povzbuzuje, posluchači odejdou přímo „pohlazení“. Když Paulu McCartneymu kdysi v Hamburku utekla jeho dívka, byl z toho tak smutný, že složil svou asi nejslavnější píseň Yesterday. Pak se z ní stal celosvětový hit a posluchačům nedochází, že se při jejím poslechu vždy „ladí“ na onu původní emoci, tedy pocit smutku ze ztráty někoho velmi blízkého.
Jděme ale (vím, přeháním, ale pro potřebu skutečného pochopení problému mi to odpusťte) ještě dál: všimněte si, že většina národních ale i dětských písniček je vlastně negativních. A já klouček, sekal souček, usek´jsem si paleček.... Na tom pražském mostě, konvalinka roste, žádnej ji tam nezalívá, ona neporoste.... Pec nám spadla, kdopak nám ji postaví... Je to jasné? Šla Nanynka do zelí, a agresivní skin Pepíček jí rozdupal košíček... atd. atd. Psychologové dnes vědí, že podvědomí, tedy 80% naší osobnosti, nezná lež, ironii, a když řekneme negativní slovo, například „problém“, produkuje adrenalin - snaží se připravit se na „problém“. Ví se také, že emoce neoddělitelně provází všechna i ta zdánlivě nejracionálnější rozhodnutí. Je-li naše vědomí zamořeno emocemi, překáží to našemu imunitnímu systému. Jsme náchylní k nemocem atd.
Ale domysleme to ještě dále. Místo aby byla hra na hudební nástroj zábavou a „hrou“, stává se v podání našich hudebních škol všeho typu spíše drezůrou. Děti jsou nuceny se učit noty a hudební teorii, jsou trestány za neúspěch, blinkají trémou před vystoupením na školní besídce, jsou vystresované při přijímačkách na konzervatoř, hudebníci blednou strachy před každou generálkou a premiérou. A jděme ještě dále: většina současných nahrávek symfonické hudby vzniká ve vypjaté atmosféře tak drahých studií. Naše současná hudba je plna „negativních“ emocí, které jsou pak podvědomě přenášeny na nás, posluchače. Samozřejmě to platí i naopak: když si parta mladých kluků dokáže vyvzdorovat naprostou tvůrčí svobodu a hraje si jen tak pro radost, z přetlaku mládí, pak z toho vzejdou takové písničky, které si zpívají ještě další generace.

Protože je jí příliš mnoho.

Ještě na konci 19. století bylo pro většinu populace v našich krajích jedinou možností, jak slyšet hudbu, jít do kostela. Jednou týdně. Na pláních vnitřního Mongolska se kočující pastevci i dnes sjíždějí jednou do roka na jedno místo, kam přijíždějí i hudebníci - pak je ale jejich dojem a pocit z hudby hlubinný a jedinečný. Nás provází hudba od rána do noci, vnucují nám ji ve všech kavárnách a restauracích, a ještě si kupujeme své oblíbené autory a interprety a do omrzení si jejich skladby přehráváme stále dokola. Pouštíme si Bacha hned po Olympiku a Wagnerovi, Vlacha po koledách v srpnu atd.
Hudba je ale příliš cenná a dokonalá na to, abychom ji vyráběli a spotřebovávali jako rohlíky nebo toaletní papír. Zvláště pro nás, muže, je jakýmsi metajazykem. Ukázalo se, že zatímco ženy mají až o 30% víc propojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou, nám mužům dominuje ta levá, racionální, logická, verbální, vizuální. Když ženy mluví, odpočívají a fungují jim přitom obě hemisféry (také umí mluvit obě najednou). Když mluví muž, sděluje informaci a funguje mu jen řečové centrum v levé mozkové hemisféře.
Když ale muž soustředěně naslouchá hudbě, nebo když ji dokonce provozuje, fungují mu obě hemisféry. Komunikuje tak (ať si toho je, nebo, což je obvyklé, není vědom) na daleko hlubinnější úrovni. Kdyby hudba neexistovala, museli bychom si ji my muži vymyslet.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Vlastimil Marek

Vytvořeno 2.3.2008 11:23:08 | přečteno 2004x | Ing. Tatiana Flanderková
 
load