Alternativní terapie

Za ta léta, co poslouchám, a ve svých rozhlasových pořadech (a na přednáškách a v rámci kurzů) pouštím jen pozitivní a prokazatelně léčivou hudbu, tedy např. klasickou indickou, mantry, nebo etnickou, či její moderní varianty, a tzv. hudbu new age (tedy hudbu, která prokazatelně nabíjí, harmonizuje, zklidňuje), jsem poněkud zcitlivěl na pouhý rachot či dusot oné podle mne spotřební a nekvalitní hudby, které je všude kolem takový nadbytek.

Je to jako s jídlem: za ta léta, co jím téměř vegetariánsky, a zvláště v poslední době, kdy chodím jíst jen do jídelen hare krišna nebo indické dhaby, jsem zjistil, že když si dám nějaké zeleninové jídlo v obyčejné restauraci, tělo odmítá obvyklé sběračky másla na bramborech ke smaženému sýru či květáku. Tělo protestuje i během týdenních kurzů v létě, když nám místní kuchař pyšně předloží, kromě obvyklého smaženého sýra se šunkou, třeba houbovou omáčku s knedlíkem a vařeným vejcem nebo plátkem tzv. robi masa místo masa obvyklého, a říká tomu „zdravá“ strava.

Právě tak z většiny současné spotřební a zábavné hudby cítím v „kostech“, přesněji, v haře (třetí čakře), onu negativitu, autorem či hudebníky do hudby napěchovanou. Před lety jsem z nostalgie zašel na koncert britské jazzrockové skupiny, ve které bubnoval jeden z mých bubenických idolů z mládí, Jon Hiseman. Hráli výborně, šlapalo jim to, sólovali bezchybně, ale já musel o přestávce odejít. Přímo fyzicky mne bolely všechny ty jejich nezvládnuté stresy, emoce, frustrace, v jejich hudbě jaksi mezi řádky podvědomě pevně zabetonované.

V prodejnách Levné knihy se kromě knih a učebnic za pár korun válí, kromě Playboye či Hustleru, i starší čísla hudebních časopisů, jako např. Tripmag, či dnes Xmag nebo Ultramix. Pořídil jsem si nedávno ze studijních a rozhlasových důvodů jedno číslo s přiloženým CD plným tzv. chill out hudby, a docela mne potěšilo, že hudba současných mladých k odpočinku, vychladnutí (po mnoha hodinách křepčení), přece jen funguje. Dá se u ní odpočinout si. A tak jsem po pár dnech sáhl i po dalších starších číslech (s přiloženými CD) a rozhodl se zjistit, na co že to dnešní nadšenci v klubech a na různých parties a techno festivalech tančí. Tedy poslechnout si to jejich tzv. techno, ale také hip hop, drum and bass, house, jungle a jak se všechny ty odnože odnoží a variace variací jmenují.

Protrpěl jsem 8 kompilačních CD. Stále stejná dupárna, jen kdesi pod hypnotickým a oblbovacím tuc tuc tuc se sem tam něco lehce změní. Pročetl jsem pár recenzí a rozhovorů s hvězdami tohoto stylu (producenty, DJ´s) a zjistil, že si sem tam dokonce i některý z nich postěžuje, že trh je zaplaven jakýmisi náhražkami. Že dnes, díky počítačům a stále dostupnějším technologiím firmy a firmičky a slávy chtiví nadšenci tuhle hudbu spíše jako na běžícím pásu vyrábějí, ne vytvářejí. Sem tam se vynořil rozhovor se zpěvačkou, která zpívá DJovi do jeho setů, nebo s hochem, který v Akropoli hraje naživo na brumli - ale jinak je to jen oslava podle mne velmi průměrné a jen a jen k celonočnímu křepčení určené „hudby“ velmi průměrné kvality. Jinými slovy, připadá mi, že kdybych techno neexistovalo, ziskuchtivé firmy by si ho musely vymyslet. Tak laciné zisky a tak snadno zblblé a vlastně rytmickým rohlíkem opité a ošizené publikum (snad již zblblé extází) abyste pohledali… Rozumějte, nemám nic proti existenci techna a dalších stylů, nemám nic proti časopisům, které se tím vším zabývají (sem tam se i v nich najdou dobré články a v případě mnou koupených časopisů i velmi vtipné recenze podobně nekvalitní pop hudby). Vadí mi rostoucí otupělost davu a nekontrolované snižování kvality (hudby, zvuku, doprovodných služeb na festivalech, extáze atd., doplňte sami) za účelem stále vyššího zisku.

Nevěřil jsem při poslechu (a to jsem poslouchal již vybrané ukázky) svým očím a hlavně uším: jak to, že ti mladí nepoznají, že jsou krmeni šuntem? Jak to, že nevyhledávají kvalitu?
(Mimochodem, v Levných knihách a podobných obchodech je k dostání již také podvodná etnická, relaxační, new age, a dokonce vážná klasická hudba)

Abych se vzpamatoval, pustil jsem si znovu CD 1 z Ultramixu, věnované chill outu: fungovalo to. Skladby, určené ke zklidnění, opravdu zklidňovaly, i když byly na stejných přístrojích a počítačích a ve stejných klubech sestaveny stejnými DJ´s a producenty. A tak jsem sáhl do své sbírky a pustil si a vychutnal např. své oblíbené Zen connection (australské dvojalbum z roku 2002, sestavené Leigh Woodem, plné pomalých, i když rytmických skladeb plných etnických hlasů a nástrojů), anglické Chill out album (Telstar, 1999), Arabesque zoudge (React music 2001), Sacred system - Nagual site (Wicklow records 1998), dj Cheb i Sabbah: Shri durga (Six degrees records 1999), a především pomalá CD z dvoualb nadšenců seskupených pod jménem Return to the Source (např. Deep trance and ritual beats): nádhera! Právě tak mám rád zremixovaného zpěváka qawwalu Ali Fateh Khana, bhangru, nebo šamany z Tuvy Huun Huur Tu.

Vždyť kvalita i v těchto stylech existuje! Jen se, právě tak jako televizí, denním tiskem, časopisy, soukromými rádii, nebo, vrátím-li se k příměru stravy, tím, čemu průmysl masný říká špekáčky (ale skutečný špek aby člověk mezi pomletými kostmi a sojovou moukou pohledal), nenechat pasivně opít podvodně laciným rohlíkem!

Právě tak, jako je dnes v USA souzen tabákový a farmaceutický průmysl, který léta podváděl své konzumenty tím, že zamlčoval negativní zdravotní dopad konzumace svých výrobků, se dnes chystají obžaloby potravinářského průmyslu. A je podle mne na čase začít připravovat obžaloby i hudebního průmyslu.

Jinými slovy, sedím-li na zadku a čekám, co mi kdo předloží až na talíř (a do uší), jsem oběť a ošizený. Když se ale rozhodnu si najít, i když holt musím hledat a trochu si zajít, kvalitu, rozhodně ji, právě tak jako na internetu, najdu.

Vážení mladí konzumenti, jsme nejen to, co jíme (pijeme, dýcháme) a myslíme, ale také to, co čteme (vidíme v televizi), na co tancujeme a co posloucháme!!!

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Vlastimil Marek