9050213
ENDEFRRU
Přihlášení Cookies

Alternativní terapie

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

Hudba léčí

„Ten, kdo pozná tajemství zvuku, pozná i tajemství Vesmíru.“ Hazrat Inyat Khan

O tom, že má na nás hudba emoční a duchovní vliv, není sporu. Zážitek z poslechu („new age“) hudby může katarzně změnit náš pohled na svět, naše vědomí a tím i naši fyzickou „formu“. Znovu obnovený zájem nejen nadšenců, ale i vědců, o starodávné šamanské a „terapeutické“ techniky práce se zvukem pootevřel dveře mnoha základních neznalostí: vždyť my vlastně nevíme, jak slyšíme. Netušíme, proč hudba vyvolává určité fyziologické efekty. Teprve začínáme odhalovat netušené (negativní) vlivy rezonancí elektromagnetických poli v blízkosti vysílačů, uprostřed špatně naprojektované a postavené architektury. Začínáme odhalovat, že způsob ladění a sluchového omezení (např. matematicky a počítačově „ přesným“ laděním syntezátorů nebo ne-kvalitou reproduktorových soustav) nás hluboce omezuje. Začínají se potvrzovat spisy magiků, alchymistů a učení guruů o tom, že „zvuk je cesta“, nebo že „lidský organismus, stejně jako planety, je nejen konstruován podle zákonů harmonie, on tak dokonce i funguje“.

Muzikoterapie ve své tradiční podobě je zaměřena na fyzické tělo (a samo vědomí je pro ni stále bezvýznamný faktor), ale tak, jak prochází určitou revolucí celá naše společnost (a celé lidstvo), mění se názory nejen na to, co to vlastně je hudba a jak na člověka působí, ale i na umění léčit (zvukem a hudbou). „Tradičně“ (rozuměj vědecky) zaměřená muzikoterapie prostě jen působí na člověka - pacienta vybranou hudbou, nebo se ho snaží přemluvit, aby hrál na nějaký hudební nástroj - za účelem odbourání agresivity nebo komunikačních potíží. Avšak takto by fungoval a funguje jakýkoliv příjemný zvuk, a navíc, subjektivní prožitky „terapeuta“ jsou zobecňovány. Dnes už to jde jinak.
Začínáme být, hlavně ve městech, hlukově zamořeni. V 60 procentech v práci a ve 40 procentech doma žijeme v prostředí, jehož hluk překračuje hygienické normy. Hluchneme a netušíme, co všechno je vnější „disharmonií“ disharmonizováno i v nás samých. Je nejvyšší čas naučit se poslouchat, bránit hluku. Hudba které se říká „new age“, působí sama o sobě harmonizačně. Stačí se „otevřít“. Stačí nepřekážet jejímu léčivému působení např. tím, že si řekneme,“ale, na mě to nebude stejně účinkovat...“ Právě to by byla ta největší chyba a záruka neúčinkování.

Svět člověka je světem zvuků.

Jak slyšíme? Vědecky jsme změřili, že člověk dokáže vnímat pouze ta kmitání, jejichž frekvence se pohybuje v rozmezí 20 Hz až 20 kHz. Ukázalo se ale, že „slyšíme“ nejen ušima, a že naše tělo, vzhledem k tomu, že rezonanční frekcence různých tkání a orgánů leží v rozmezí 2-200Hz, „slyší“ i jiné zvuky např. z oblasti velmi nízkých frekvencí. Účinky některých infrazvukovových kmitočtů pocítí člověk ihned, ale na některé reaguje až po několika minutách. Ucho je jedním z nejmenších a přitom stavebně nejdokonalejších orgánů našeho těla. Příjem zvuku vzdušnou cestou, přes zvukovod a kmitání bubínku (kladívka, kovadlinky a třmínku) a kmitání tekutin ve složitém labyrintu, přes Cortiho orgán s buňkami, jejichž podráždění je v podobě vzruchů odváděno vlákny gangliových buněk do mozku, se zdál být dostatečně probádán. Při výzkumu slyšení tzv. kostním vedením se ale zjistilo, že rozkmitání lebeční kosti způsobuje pohyb bazilární membrány vnitřního ucha, což také vede k podráždění vlasových buněk. Značné překvapení vyvolal objev, že ucho si znovu „přehrává“ informaci s určitým zpožděním (0,0l s), tzv. Kempovo echo. Jakoby si chtělo ověřit pravdivost akustické informace. Upanišády starých Indů tvrdí, že zatímco oko hledá (a těká, nemusí se tolik koncentrovat, pozorovaný předmět nezmizí), ucho nalézá (ale musí být koncentrováno, protože jednou vyslovená informace se třeba již nikdy nezopakuje). Víme velmi málo o tom, jak a proč se koncentruje draslík v endolymfě, která se vyskytuje v těle pouze ve sluchovém a rovnovážném ústrojí a je nezbytná pro převod zvukového vlnění ke sluchovým receptorům. Není-li totiž koncentrace draslíku dostatečná, buňka nefunguje. Víme velmi málo o tom, jak je zvuková informace zpracovávána v tzv. Heschlově závitu a dále až do center sluchu v mozku. To málo, co víme, svědčí o nesmírné složitosti a preciznosti sluchové dráhy, na které se podílí šest částí a v nichž probíhají stovky složitých jevů.

Jak vůbec vnímáme základní frekvence zvuku? Jak vnímáme a rozeznáváme řeč, její jednotlivé prvky, samohlásky a souhlásky? Nové poznatky často zásadně mění naše původní představy o tom, jak sluch funguje. Vždy tu ale byla hudba. Hudba, která působila i podvědomě. Ve starém Egyptě označoval hieroglyf pro hudbu také „radost“ a „dobré žití“. Papyrus z doby 2600 let př.n.l. uvádí zpěv jako lék pro neplodnost, revma a kousnutí hmyzem.

Má sluch více dimenzí? Co když vnímáme svět špatně? Nejvíc informací získáváme vizuálně, ale oko, jako orgán vidění, je velmi špatná čočka. Ucho je na tom lépe: slyšíme stereo (kvadro), odrazem od stěn místností, posloucháme daleko víc tělem než si myslíme (tělo dokonale vede zvuk, vždyť se skládá ze 70 procent z vody a voda vede zvuk 3x lépe než vzduch!). Zkuste se protáhnout a dokonale, celým tělem, uvolnit (nezapomeňte na svaly v obličeji a ramena), a představte si, že jste celé jedno Ucho: poslouchejte jakoby celým tělem, představte si, že se v hudbě válíte, že vás nese a houpe, že ji vnímáte každou kostí, každým svalem. Elsyi von Cyon napsal v roce 1908: „Ušní labyrint je orgánem matematického vyjádření prostoru a času. Ucho je náš nejdůležitější orgán.“ Ucho vnímá v určitém rozsahu a působí zároveň jako filtr s odlišnou citlivostí pro jednotlivá kmitočtová pásma. Pozoruhodný je rozsah citlivosti. Lidské ucho může vnímat zvuk, vytvářející tlak tak malý, že přemístí blánu hlemýždě pouze o stomiliardtinu centimetru.

Harmonie je věcí emocí a v západní hudbě (nejméně od 17. století, zvláště po Straussovi a Wagnerovi) jde především o neustálé proudy a změny harmonií. Neustálé harmonické a (následně) emoční změny brání tomu, aby se jednotlivé orgány nebo buňky „naladily“, zharmonizovaly. Člověk je tak (emočně) manipulován: harmonie je, podle některých moudrých lidí, ego v hudbě - a v procesu léčení nemá ego co dělat.
Léčivá hudba by měla mít několik základních aspektů: stálé ladění (jako drone v indické hudbě, stálý táhlý tón, který ladí a uvolňuje tělo), opakování (v Indii mantra) různých frází či struktur, aby se tělo a mysl mohly naladit a uvolnit, harmonické tóny, nástrojovou barvu, formu a účel, pro který byla složena či zahrána. Měla by být spíše pomalejší (tempo pod 70), bez složité harmonie, v co největším rozsahu tónů (od nejhlubších basů až po cinkání zvonků nebo činelů).
Pokud jde o formu, obvyklé finále běžné západní hudby není příliš léčivé. Daleko efektivnější je skladba, jejíž emoční či obsahový vrchol je asi někde uprostřed (nebo ještě lépe, trochu za polovinou, ve „zlatém řezu“) a pak se vše postupně ztišuje a zklidňuje až k závěru.

Mimochodem, bouřlivý potlesk zdárně ničí pozitivní energii v sále, a tak po koncertech „new age“ hudby, nebo po hudebně léčivých seancích netleskáme a alespoň půl hodiny nekomentujeme své dojmy a zážitky. Naprostá většina hudby které se říká „new age“ je skládána přímo, bez komponování do not. Není tu rozdíl mezi skladatelem, interpretem a aranžérem a mnohdy i producentem. Autoři této hudby žijí tím, co dělají, a je to slyšet.
Naučme se poslouchat hudbu srdcem, ne rozumem. Vysoké a pronikavé tóny lze nasměrovat, v představě, do oblastí, kde cítíme bolest (nebo kde máme nějaký zdravotní problém): harmonická vibrace si sama najde místo a způsob, jak zharmonizovat ono „rozladěné“. Máte-li čas a prostor, zkuste poslouchat hudbu i tělem. Můžete se kymácet, houpat, pohybovat do rytmu, můžete rukama a dlaněmi ohmatávat a „dotýkat se“ jednotlivých zvuků a barevných tónů. Opačně, představte si, že máte tělo prázdné, a z pozice svědka sledujte, kde (v těle) a co cinkne, ťukne, a zažijete tak zvukovou lázeň nebo sprchu, kdy každičký úder piana či drnknutí struny ťukne a zahraje na vnitřní strunu harmonie. Lze postupně rozlišit jednotlivé zvukové úrovně poslouchané hudby (např. tělem se soustřeďte na nízké tóny a pomalý rytmus, myslí poslouchejte melodii nebo text písničky, někde nahoře u stropu nechte cinkat činely nebo zvonky) ale koncentrovat se, vědomě, na poslech toho, co vzniká „M E Z I“. Mezi vrstvou nízkých, středních a vysokých frekvencí.

Můžete najednou vypnout (gramofon nebo CD přehrávač) a soustředěně naslouchat, jak se zbytky hudby roztříští o strop a spadnou na zem: jakou barvu má ticho? Jak se liší ticho po druhém nebo třetím pokusu? Léčivě lze hudbu vdechovat (levou nebo pravou nosní dírkou), hmatat, vidět barevně. Lze poslouchat symfonii trávy na louce nebo dialog cvrčků, lze slyšet barvu kamenů a skal. Nevěříte? Zkuste si to.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Vlastimil Marek

Vytvořeno 2.3.2008 11:22:57 | přečteno 2166x | Ing. Tatiana Flanderková
 
load