9253704
ENDEFRRU
Přihlášení Cookies

Alternativní terapie

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

O naději

V čase před smrtí jste zcela beznadějně sám.

LCesta ke světlu-autor O.Kočáridé často vyhledávají léčitele pro naději ve chvíli, kdy nechtějí uvěřit, že je všechno již ztraceno. A pro ten zlomek naděje se upínají k léčitelovým radám, které dávají smysl dalšímu konání, protože oni neumějí nebo nechtějí sedět a čekat se založenýma rukama ve chvíli, kdy lékař vynesl konečný ortel. I když se vždy nepodaří člověku nad chorobou těla zvítězit, alespoň bojoval, jak nejlépe byl schopen, a dbal rad, které jiným někdy dokázaly pomoci, aby se nemusel ve světle i v nočních tmách bez naděje dusit sám, šílící či odevzdán, taktně a pohodlně opuštěn, odepsán. Všichni mají alibi, nechápajíce, že až oni sami budou postaveni před tuto pravdu, tak jim alibi ostatních právě tak nepomůže se nezbláznit. Avšak téměř všichni pocítíte dech smrti a pocit propadlého úmrtního listu. Nepřeji nikomu hrůzu umírajícího s plným vědomím. Ani tu, kterou jsem si zkusil sám, ani tu, která čeká na vás. Potom pochopíte hloubku toho nejtragičtějšího slova na světě: „Zbytečnost“. Na podobné téma meditoval za trest již Sisyfos. On musel, vám to doporučuji. V čase před smrtí jste zcela beznadějně sami a zoufáte si jak malé opuštěné dítě. Ale pozor, vy přeci v ten čas malé a zcela opuštěné dítě jste, protože nemáte žádnou víru, že se vám matka, otec, život, nebo prostě cokoliv, vrátí. Vaše víra je, že se nevrátí... Ještě sice oživujete nějakou hmotu, ale Duch a pochopení vyššího Řádu tu stále chybí.

Viděl a poznal jsem dost lidí v posledních okamžicích jejich života a u drtivé většiny jsem spatřil otrávený nevěřící a závidějící až protivný údiv, že se jim život nepovedl, protože umírají, že vše, čeho dosáhli, je pomíjivé a už nyní zbytečné. U člověka s velkým Č, u pana Prouzy, jsem naopak viděl spokojenost se smrtí v důstojnosti, rozžehnání se se svým dílem, světem a životem. Viděl jsem také neskutečnou vyzrálost a krásu v šesti letech odešlé duše Janičky Janové (s rakovinou mozku), která mi přednášela svoji verzi říkanky O Sluníčku a která nezastupitelně patří mezi mé velké učitele. Pocítil jsem dotek svaté trpělivosti cukrovkou osleplé paní Zedníkové, která nevidomá před smrtí upletla ponožky ze srsti vlastních angoráků, abych si na ni vždycky vzpomněl, když si je vezmu na nohy (bral jsem si je do postele po 17 let). A další učitelé.

Problém je téměř vždy v tom, že svůj boj o přežití začínáte pozdě. Vaše dosavadní životospráva vás nenechává na pochybách, že není určená pro dlouhověkost, ale pro momentální pohodlí a spokojenost s vámi oživovanou hmotou. Ve chvílích pohody obvykle nemyslíte na budoucno. Budoucnost se vám jeví jako přirozená samozřejmost a budovat se ji snažíte až ve chvíli, kdy již není vůbec jistá. U každého naleznete množství poruch životosprávy a natolik nevhodné chování vůči svému tělu, až se mnohdy divíte, kolik toho vlastně vaše tělo vydrží. Potom ale nemusí být dostupné prostředky k nápravě již dostačující. Anebo to prostě nestihnete. Řeknu vám Pravdu holou: "Bez vašeho těla není žádný život, nic. Pro život je vaše tělo nevýznamný detail. (Někdy to pochopíte, ale pro život to není nezbytné). Co jste doposud udělali a co děláte pro to, abyste byli?"

Beznaděj

Kněží od dob svého vzniku vyrovnávají naše stresy a napětí těžkých chvil v životě, modelují naše základy společenského chování a jsou prvními nositeli kulturnosti. Mám pocit, že nyní jsou poněkud degradováni na kooperátory umírání. Tato specializace jim je dána hlubokým citem k životu, jemuž se skrze Boha obětují a jemuž vlastně přinášejí prototyp Řádu. V tom je přirozeně obsažen zrod i skon. Skonu se ale většina lidí bojí, nepřipravují se na něj a zaskočí je. Kněz se snaží beznaděj změnit v naději. Faktem je, že většina lidí umírá v nemocnicích velice nedůstojným způsobem, který okatě pohrdá člověkem i celým jeho dosavadním životem. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by někdo někomu poděkoval za to, že žil a jak žil. To se koná jen v obřadní síni a to ještě jenom půl hodiny in memoriam. Pokuste se naučit důstojnosti, zkuste být Cesta k osvícení-autor O. Kočárdůstojnými alespoň hodinu denně a to vám dá zcela nový pohled na existenci života. Bez toho vám totiž utíká mezi prsty jako voda a neuvědomujete si ho. Důstojnost znamená vědomí života. Nechápu, proč se základům důstojnosti neučí už děti ve školách.

Lékař, léčitel a kněz

Lékař se nejméně šest let učí své odbornosti a většinou se i dále a stále vzdělává a při tom, ale i praxí, často získává cit pro řešení uzdravování. Kněz se vzdělává podobně jako lékař a v praxi se mu zvyšuje víra a duchovno. Být knězem většinou znamená potlačit hmotný vývoj a akcelerovat duchovní. Toto sebeobětování se je obvykle přehlédnuto, ale pro duchovní práci je nezbytné, stejně jako permanentní studium lékaře. Léčitel v sobě zjistil určitou míru citu, se kterým manipuluje ve prospěch nemocného a praxe ho nutí zdokonalit se a podle své potřeby, představy a možnosti se vzdělává, aby jeho působení bylo pro nemocného přesvědčivější a úspěšnější. Všichni se snaží v první chvíli nadšení spasit svět, ale se značným údivem zjišťují, že ten o to nejen většinou nestojí, ale mnohdy se i účinně brání. Potom přichází tvrdá práce na sobě a v sobě, aby se z člověka nestal robot a na nemocného nehleděl jen jako na kus. Bohužel mnohým se to přihodilo a z poslání se stala bezcitná výdělečná rutina. V každé skupině lidí je někdo vynikající, většina průměrných a pár slabochů. Ale buďme optimisty, ostatně nám nic jiného nezbývá... stejně umřeme všichni.

Na péči o tělo i Ducha se podílejí tyto tři instituce nezastupitelným způsobem. Zajímavé ovšem je, že každý z těchto zástupců si myslí, že jenom on má patent na tuto péči. Je to tím, že záběry aktivit jednotlivých oborů se významně překrývají a hranice mezi nimi je tedy velmi neostrá. Nemalý podíl na tom mají také boje o monopol v této ekonomicky nejvýznamnější oblasti, kterou zdraví bezesporu je. Rozdělení péče o člověka je v současnosti nevyvážené, jako ostatně bylo vždy. Nyní je ve prospěch lékařů hmoty. Ve společnosti kraluje materializmus, tak je to přirozené, protože lékař je principiálně materialista, vědec. Lékařskou péči netřeba popisovat, platíme za ni více než desátkem ze svých příjmů. Poznamenávám, že když byli u moci kněží, také pobírali za svoje služby desátek - zvláštní podoba. Nedivte se, že i jiní dělníci chtějí za svoji práci mzdu. Ekonomika je zde velmi nátlaková a lidé, kteří mne vyhledali, mi říkali hrozné věci. To by dalo na samostatnou knihu vin a nadávání. Avšak pomněte, že v přírodě má pravdu vždy nejsilnější a na vás je buďto se nejsilnějšími stát, nebo se přizpůsobit.

Duchovní starosti by měli vyřizovat kněží. Ti, ač dle názoru některých již zastaralí, mají stále dosti prostředků, jak pomoci Eden - autor O. Kočárduši, když má problémy. To je tím, že každý prochází vývojem od hmoty k Duchu. V počátcích tohoto vývoje hraje vzor Ducha nezastupitelnou roli v tvarování psychiky, etiky, zákonnosti, sebekázně a dalších pozitivních vlastností a modelů chování. Moderní doba se snažila nahradit kněze psychology, ale stala se zvláštní věc, totiž že opravdu dobrý psycholog se chová jako kněz. Léčitel má obě hranice jakoby plovoucí a nejasné. Na jedné straně zasahuje do materializmu léčení lékařům a na straně druhé do duchovna kněžím. Obě strany se tomu vždy bránily a vzhledem k přírodnímu výběru se i nadále bránit budou. Rozumu se zatím do toho nedařilo nikdy zasahovat a potřeba harmonie všech tří přístupů ke zdraví je dána představou nejmocnějšího u kasy.

Léčitelství nemůže být povoleno, protože povolit musí odborník v povolovaném oboru, ne jen v oboru zdánlivě příbuzném. Pakliže někdo má něco povolit, tak to musí ovládat a znát. Musí definovat podmínky svého povolení a musí je umět i zdůvodnit. Když toto neumí, tak s čistým svědomím zakáže cokoliv přínosného ve jménu bezpečnosti a jistoty, jak se děje všude kolem nás, kde nerozhodují o povolení odborníci v dané oblasti. Léčitelský obor je nejstarší verzí péče o tělo a Ducha. Právě z této studnice se odštěpily jako hraniční obory kněžský a lékařský. V pradávnu se člověk staral o sebe sám, ale po nějakém čase se našlo pro nemocné řešení, které chápeme pod institucí šaman. Šaman, léčitel, kouzelník, druid, to je člověk využívající primitivní dostupné metody ze všech zdrojů v okolí a okolní přírodě spolu s psychologickým působením na postiženého. Vývojem se občas někdo specializoval, například více na bylinky - kořenář, více psychologicky - zaříkávač, dále diagnostik, biotronik atd.

Čím se tedy zabývá léčitelství v současnosti?

Jedná se hlavně o problémy psychosomatické, kdy psychika ovlivňuje zdraví a její opravou lze dosíci zlepšení stavu často lépe než medikamenty. Důležitou skupinou jsou choroby, které se nedaří lékařům léčit a kdy nemocný je ochoten v podstatě udělat cokoliv pro zlepšení obtíží. Další skupinu tvoří prevence na fyzické i duchovní úrovni, která zásadním způsobem upravuje životní styl a rytmus. Přímé léčení akutních stavů, jak fyzických, tak psychických, léčitelé dělají až po selhání odborné terapie, ale i tehdy nejčastěji jen jako její doplněk. Na jedné straně se poukazuje na to, že výdaje na zdravotnictví stále stoupají a peníze nejsou. Avšak léčitelství, které v prevenci šetří obrovské náklady na terapii už jenom tím, že dává lidem tradiční a osvědčené receptury a lidmi samými placené prostředky na svoji opravu a v podstatě je tak nutí ke zdravotnímu chování, jednání a vzdělávání, je stále k dispozici jen za hranicí zákona. Když se toleruje alkohol, házení dlažebních kostek a lahví s benzínem na policisty, kouření a agresivní demoralizující americká seriálová kultura, tak se tedy demokraticky přimhuřuje oko i nad léčitelstvím podobně, jak řekl Pan herec Werich Panu herci Horníčkovi v Hovorech H na otázku, co si myslí například o středověku: „No, no, no, no, nó... Všimněte si, jak jsem tolerantní...“ Abychom jen stále nenadávali, to pozoruji okolo u lidí pořád, tak vám řeknu něco optimisticky, svěže a vesele perspektivního: .................. (nějak si na nic nemůžu zrovna vzpomenout!).

Něco pro pozůstalé

Velmi jste svého zemřelého(ou) milovali. To, co jste pro něj(ni) byli ochotni udělat a udělali Vy, by jiný neudělal. Snažil jsem Zastav se a vzpomínej-autor O. Kočárse mu (jí) také pomoci ze všech sil a schopností a doufal, přes nepříznivou prognózu, že se to v lepší obrátí. Snažil jsem se Vám dávat do poslední chvíle naději a sám také v ni doufal (a ne vám ji vzít), jak pohodlně a alibisticky učinili jiní. Existuje totiž určité procento, které lékaři označují jako spontánní vyléčení i z nejtěžších forem nemocí, ale to se děje jen tehdy, kdy postižený(á) může alespoň doufat, kdy před sebou nevidí jen ten strašný stres neodvratitelného konce. Myslím, že vše, co bylo v našich společných silách, jsme udělali a že jsme bojovali nejlépe, jak jsme uměli. Velice mne mrzí, že vítězství nebylo na naší straně, ale můžeme si říci, že jsme to nevzdali a prokázali jsme i se zemřelým(ou) bojovnost, odvahu a určitou sveřepost a měli jsme alespoň naději. I naděje je víc než šílet nad vědomím blízkého konce. Šťastný zázrak se nedostavil, ale přesto myslím, že jsme zemřelému(lé) výrazně pomohli v boji s chorobou, které by zřejmě jinak podlehl(a) mnohem dříve, a rozhodně jsme ho(ji) nenechali v laskavém odsouzení nečinně umírat. Možná mi dáte za pravdu, že kdyby se to všechno mělo opakovat, tak byste znovu absolvovali celý ten boj o jeho(její) život proti všem, kteří ho(ji) s lítostí v hlase a v pohodlí nezaujatosti zasvěcovali smrti.

Předpokládám, že v osamocení čtyř zdí, kde jakoby bylo možno čekat, že se dotyčný(á) kdykoliv objeví, vzniká určitá trpkost, pocity vin i výčitky, že něco mohlo být lepší a nebylo. Ale pokud bychom pátrali po původu těch vin a poruch, hleděli bychom stále více a více do minulosti přes nezodpovědné a lehkovážné zacházení s organizmem až po údiv, co všechno jsme přežili už jako děti. Život počíná sice zrozením, ale nekončí smrtí dotyčného(né), jen život aktivní. Dále pokračuje život pasivní, kdy dotyčný(á) žije v našich vzpomínkách a my si umíme odpovědět jeho(jejími) slovy na otázky, které bychom na něj(ni) měli. Tento život trvá tak dlouho, dokud si vzpomeneme. Budeme-li tyto vzpomínky doprovázet trpkostí a lítostí, nebude se nám vzpomínat dobře, a proto se budeme snažit zapomenout, což se daří jen nesnadno a bývá z toho akorát trápení. Avšak dobré a radostné vzpomínky ho(ji) vrací mezi nás ve chvílích, kdy jsme ho(ji) nejvíce milovali a radovali se s ním(ní). Těchto vzpomínek by byla škoda, nezbavujte se jich, vždyť jsou neoddělitelnou a krásnou součástí vašeho života.

Jak je to tedy s nadějí?

Lidé vzdorující osudu budou vždy vyhledávat léčitele pro naději ve chvíli, kdy se nesmíří s odborným tvrzením, že je všechno již ztraceno. Ostatní v podstatě zemřou v okamžiku, kdy se k naději neupnou a smíří se s takzvaným osudem. Ale není v osudu také, že to do posledního dechu nevzdáte? Myslím, že dávat naději a vědět, o čem je řeč, je nepohodlný úkol. Výsledkem může být úsměv přeživšího, anebo také obviňování z poskytování nepřiměřené naděje ze strany pozůstalých a dědiců nechápajících cenu, podstatu a smysl naděje pro umírajícího.

(Obrázky v článku jsou použity se souhlasem autora Ondřeje Kočára, www.ondrejkocar.wz.cz, kontakt: +420 603 481294, kocar.ondrej@centrum.cz)

Zpracoval St. Flanderka a velké poděkování  autorovi  článku dědku kořenáři Břetislavu Novému

Vytvořeno 9.9.2012 13:40:15 | přečteno 1749x | S.Flanderka
 
load