Alternativní terapie

Milování je často spojováno s vlastněním a většinou i s erotikou. Ta je ale jen velmi odpovědným, mimořádným a zranitelným gestem lásky, kdy dáváte komusi sebe v životní víře v jeho Řád, kdo se v tu chvíli stává vámi a dělí se s vámi o vás i o sebe a své genetické zdroje, v sounáležitosti perspektivy rodiny i značného rizika zdraví či života. Většinou je to ale v životě chápáno jako libidní manželská (partnerská) povinnost udělat si vzájemně dobře, tělesná pudová potřeba, závazek nebo pohledávka. Kupodivu i nejstarší povolání. Láska je ale o vztahu a sex je nanejvýš jeho nadstavbou, ne jeho základnou. Staví-li kdo svou lásku na sexu, myslí tím většinou svoje vlastnické a pudové ukojení, takže to jsou o lásce nanejvýš očekávaná slova, rituály a gesta v ekonomickém či libidním kontextu.

Tato kapitola moudrosti vás seznámí se zajímavým filozofickým problémem, který spočívá v tom, že nic nemůžete dostat dříve, než se toho vzdáte, nebo až když se smíříte s tím, že to nevlastníte (... ano, přečtěte si tuto větu ještě dvakrát..., ale nejen ji...).

Napětí v nás je natolik mohutné, že ovlivňuje mnohé pochody v našem okolí, o nichž rozhoduje náhoda, že nám to nedá, a za nějaký čas objevíme uvedenou zákonitost. Avšak za normálních podmínek z obavy ze ztráty vlastního Řádu děláme jakoby nic. Riziko destabilizace bytí a nezbytnost učení se životu v nových nastaveních je větším strašákem než vaše čerstvá rakev. A moudří učitelé nehledají vás, to musíte vy… Pakliže vás hledají, tak se jedná o divadlo s potřebou potlesku, vstupného a opony oddělující realitu.

Zamysleme se nad příkladem, jak to, že vaše dítě nemůžete skutečně mít, když ho v podstatě neustále vlastníte (je vaše) a od malinka hýčkáte, vychováváte, staráte se, těšíte se i ho, vztekáte se s ním, utíráte mu zadek, hádáte se, hladíte ho, fotíte se s ním, smějete atd. Emoce, která je ve vás, je do určité míry i programová, pudová. Je neobyčejně silná, vlastnící, nepůjčující, naplněná citem, sobecká, nerozumná a je správná. Z toho nezbude většinou nic než krásné vzpomínky na jakousi intenzivní přítomnost vyvěrající v zamyšlení z předčasové smyčky. V lepším případě i album s fotografiemi nebo pohyblivé obrázky. Jste-li ještě dostatečně soudní, někdy v průběhu času si uvědomíte, že je situace jiná, v nejlepším případě obrácená. Děti totiž vlastní vás. Mají vás rády, tolerují vaše nenálady, směřují vás, fotí se s vámi a smějete se spolu někdy, například když se navštívíte, nebo později, když je rozpoznáte a strefíte se do správného jména… atd. (vtip). Jste jejich a oni se starají. Nakonec vám chodí zalévat kytky k popelnici. Potom už žijete jen v jejich vzpomínkách. A až na vás zapomenou, stanete se jimi, a jste plynule a nenápadně zařazeni do šuplíku s nápisem: předci.

Celou tu dobu, vyplněnou nějakým kmitáním kolem jídla a existencí v obvyklých pravidlech žití a vlastnictví, vám nějak uniká mezi prsty cosi nejasného a nezachytitelného. Cítíte to, ale z vaší ustarané přítomnosti to na první ani stý pohled není zřetelné. Jen si to tak pociťujete a naplňuje vás to smutkem a nostalgií nejasného původu. Cítíte se nenaplněni. Čekáte ve frontě na štěstí, těšíte se na budoucí a pramálo si vážíte radostné přítomnosti - nerozpoznali jste ji. To, co vám uniká, je čas, po který jste nemohli zažít pocit toho, že to vše máte a milujete. Láska se totiž projevuje, jen když se mění. Když přibývá nebo mizí. Jinak o ní ani nevíte, jen v ní žijete.

Láska má tři základní pilíře: úctu, přátelství a pochopení, neboli toleranci.

Jakmile je jeden pilíř slabý, vše padá. Láska znamená rozdávání z nadbytku či rezervy potřebnému a odměnou jí je příjemcovo potěšení. Rozdávání z nedostatku není láska, ale oběť. Rozdávání s očekáváním reciprocity či nějakého návratu je obchod. Lásce se učíme na našich dětech, těm musíme dávat, neboť naše láska a její dary jsou základem jejich života. Lásku pochopí ten, koho život nebo něčí blízká smrt naučila vidět zbytečnost vlastnictví nadbytku ducha i hmoty bez možnosti rozdávat. Smyslem života mladých je hromadit pro lásku a rozplozením se lásce naučit. Smyslem života poté je smysluplná práce, kterou se láska nejlépe realizuje.

Práce vám dává možnost svojí produkcí vyjádřit vztah k ostatním, protože ti, s jejichž pomocí jsme se lásce naučili, se rozplynuli v životě a v nás. S láskou lze pomoci na úřadě vyplnit formulář, čitelně orazítkovat a s úsměvem vyřídit. S láskou lze udělat takový výrobek, jehož příjemce bude mít radost z jeho funkce i kvality. Z nadbytku ducha by měl dávat učitel nejen ve škole, ale každý je takovým učitelem, kdo se do ponurého rána usměje či povstane v tramvaji. Každý se stává učitelem, kdo pochopí, že mladí se lásce teprve musí učit, a vede je k sebekázni pro život. Ale i ten nejlepší učitel se musí učit. Učí se od těch, které učí. Kdo se přestane učit, čeká a připravuje se na smrt, rychle stárne a přestává být učitelem.

Dávat je víc než přijímat, ale musí být co!

Láska nemůže být bez života, ale opak je možný a smutný není, jenom je. Hodnotu lásky poznáte jen v její změně - růstu nebo když se s ní loučíte či o ni přicházíte. Až tohle vnitřně pochopíte, není třeba říkat onomu blízkému, že ho milujete. Ví to a cítí to. Jakmile však má někdo potom ještě potřebu to slovy opakovat, kecá a snaží se přítomným vymývat mozek, chlácholit nejistého a tak se pokouší slovy upevnit viklavou, chatrnou stavbu vztahu. To totiž nejde říct. Spíše si tak hraje na něco a promlouvá k sobě, ale i ke světu, jako gesto, o němž ani nemusí vědět, že je ve své podstatě přetvářkou nebo spíše snaživým přáním. Milovat je mnohem víc než slova nebo sex. Milovat je o celém životě v jediné vteřině. Je to prolnutí. Když není, učte se... a třeba si trénujte tu rétoriku a možná se objeví za oparem zbytečných slov i vaše nádherná hvězda. Zamilovanost je ale něco jiného, je to nádherný pudový vztah řešící problematiku zachování rodu. Zamilovanost po nějaký čas potlačuje požadavek na existenci pilířů lásky, které se později mohou vyvinout, nebo se vztah může transformovat v symbiózu, či nějakou jinou formu koexistence.

Lásku si ale musíme uvědomit ke všemu, co má pro nás nějaký smysl.

Nejen ke člověku, zvířeti, domovu, či hračce. Je to pozitivní obecnější vztah k životu i všemu, čím je prezentován. Je to určitá základna pro porovnávání dějů a skutečností a odrazový můstek do aktivity. Tím je i součástí smyslu života. Váš Řád, kterým se řídíte a kterému vše podřizujete, je vždy poněkud odlišný, než ho má kdokoliv jiný. Dokonce i neživá věc má svůj vlastní Řád, například ponožka se stálým praním rozpadá, ale při dlouhém používání bez praní zase láme. Váš Řád ale nedovoluje takové vyjímky, aby se třeba jen tak ztratila. Při takovém porušení Řádu všeho necháte a, bez ohledu na důležitost jiných aktivit, ji hledáte. Když ji naleznete, pocítíte uspokojení. (Povšimněte si.) Zachránili jste svůj Řád. Ztratili jste však čas, kdy jste si mohli uvědomovat, že a jak moc tu fusekli milujete. Takto zachraňujete své zatoulané ovce po celý život! Je to vůle vaše, ponožka si dovolila přestoupit vaše pravidla a vy jí je vnutíte tím, že ji hledáte a nalézáte. Tím jste prosadili vlastní Řád v oddílu majetku a vlastnictví. Ovšem, máte-li pokoru a víru v to, že všechno se děje nenáhodně, tak ponožku odevzdáte její vůli, vzdáte se jí, dopřejete jí svobodu samostatné existence a necháte, ať si dělá, co chce; potom budete příjemně překvapeni, protože ona si najde vás a bude s vámi ráda. Tedy po nějaký čas, než pocítí odorickou potřebu znovu se od vás vzdálit a přinejmenším odvětrat. Najednou ji budete ne vlastnit, ale milovat. A budete mít permanentní radost ze života s ní, budete si jí vážit za to, že je ochotna s vámi pobýt, a v pokoře před ní budete pociťovat i úctu k ní (a ke všem, kteří ji vymysleli, uštrikovali; i k bavlníku, jenž dodal materiál, nebo k ovci, která pustila chlup, i k trávě, která plnila ovci, aby mohla odevzdat srst atd.). A budete přítelem ponožky, který se o ni nezištně stará, pere ji, žehlí, skládá a dělá krásnou. Vždyť ona vám toto přátelství vrací, jak umí po svém, na vaší noze, máte-li, nebo se skví v prádelníku, nemáte-li a máte-li. Potom v sobě naleznete toleranci i k tomu, že s vámi odmítá z nějakého svého tajného důvodu být.

Stále a opět jsou to základní pilíře lásky - úcta, přátelství a tolerance neboli pochopení, které se projevují jako základní nastavení nejen vůči ponožce, či jiné neživé věci, ale i vůči skutku, činnosti nebo ději, času, Bohu (akceptuje-li ho váš Řád), mikrobu, rostlině, zvířeti, člověku, energii, světlu, tmě a všemu zvlášť i jako celku. Jak procházíte vývojem od hmoty k Duchu, tak stále více ubývá vaše majetnická potřeba vlastnit něco a tudíž to řídit a zařizovat tomu pracovní a funkční program a kontrolovat, zda se podle vaší vůle děje. Postupně přichází pokora, pochopení vztahů a Řádů ostatních a proto i vaše odevzdávání těchto jako projev jejich akceptování. Potom přichází nevlastnění a neprosazování vaší majetnické vůle, ale soužití v harmonii lásky, kdy si považujete každého okamžiku, i toho, na který jste dávno zapomněli, protože víte, že v oné chvíli přítomnosti jste určitě měli radost a byli naplněni štěstím, že je. Potom anonymní okamžiky splývají v celek kvality vašeho života, který konečně nalézá sám sebe.

Váš vývoj od hmoty k Duchu je ovšem pozvolný

a proto vcházíte do okamžiků nevlastnění, lásky a štěstí postupně, po malých krůčkách. Učíte se v této nové lokalitě vašeho Duchovna pobývat a nalézat nový duchovnější Řád lásky a sebe v něm. To se děje každému, dokonce i tomu největšímu blbci a lumpovi. Každý jde k Duchu, jen jeho cesta hmotou a její oživování, jeho Řád, vývoj a majetnické vztahy mají svůj typický profil postupu. Jde jen o to, zda v životě stihne dosáhnout tohoto Poznání ještě v době rozumové aktivity, tedy natolik včas, aby stačil pocítit onu podstatu lásky v pokoře a odevzdávání a koexistenci se životem, světem a ostatními láskami. A potom vás stařecká demence nalezne až v prorockém hávu pomníků bývalému moudrému sobě. A stále znova - každý má svůj vývojově neopakovatelný Řád věcí a skutků, který buduje a upevňuje, dokud může, protože časem začne ztrácet víc než získávat. Věci, statky, skutky, vztahy, lidi, všechno, i chuť mít přání, mizí kdesi v čase a člověk ztrácí pocit vlastnictví k čemukoliv. Bohužel i k sobě. Řád přestává být udržovaný a ztrácí pevnost. A tu hle, mnohá veliká přání se splňují. Avšak ve chvíli, kdy jsou již spíše na obtíž a radost nepřichází, neboť velké životní sny a perspektivní plány čas rozplynul. Příliš dlouho jste hledali své ovce...

Člověk se stal majitelem mnoha věcí, které již neoživuje, jen oprašuje. Nemůžete mu dát žádný dárek, kterým byste ho potěšili, protože již všechno má, nebo když už, tak by si koupil vhodnější či modernější verzi téhož. Ostatně to mnohdy nemá ani kam dát, neboť jeho životní prostor je vyplněn předměty (ale i pózami, lpěním, vztahy, vzory, připoutáním, pýchou), jichž by byla „škoda vyhodit“, protože by se možná ještě „někdy mohly hodit“. Člověk, majitel, oprašuje, dokud může, a většinou i rozdává, nalezne-li komu, protože po čase cítí, že už to vše nemůže užít, a ztrácí sílu na oprašování i jistotu, že ví, kde a co vlastně má. Vaše emocionální vazby ke všemu, co chápete, jsou duchovním vývojem měněny v pocit pozorovatele anebo svědka. Za normálních podmínek se to děje přirozeně v souvislosti se stářím jedince a je to obvyklý jev. Natolik obvyklý, že ho nevnímáte. Prostě to tak je.

Snažíte-li se o rychlejší duchovní postup, zaplatíte svými emočními vztahy a přestanete být vlastníky, změníte zásadním způsobem svůj životní Řád. Tato změna je podmíněna již určitým splněním pudových životních programů, protože ty jinak způsobují návrat do původních hmotných vazeb, které dokonce nebývají příliš modifikovány dosaženým duchovním poznáním. Jedinec si toho kupodivu není obvykle vůbec vědom. Nicméně dobrý duchovní učitel (nelpící na žákovi...) mu dopřeje toto osvobození z duchovní cesty do přirozeného vývoje, aby splnil povinnosti hmotného vývoje a zaplatil za to přijetím přiměřené části hmotných vazeb. Návrat do duchovní cesty zpět nechtějte hned. Byl by stejně jen gestem a ostentativním postojem. Vývoj zpět do duchovní cesty trvá roky. Zcela vyjímečně může být zkrácen dotekem smrti. Nepřeji to nikomu, ale bývá to obvyklé. Není to však nezbytné. Proto máte duchovní učitele. A je jich tu tolik, aby si každý adept vybral toho, který mu nejlépe vyhovuje, který mu ve vývoji od hmoty k Duchu není příliš vzdálen, jinak by mu jeho učení bylo těžko pochopitelné. Spíš divné a nepochopitelné. Podobně jako tyto řádky...Jak odevzdat dítě, druha, zvíře, domov, hračku atd.? Jedině tím, že pozměníte svůj Řád. Snížíte nastavení vazby na vámi oživovanou hmotu a zvýšíte odpovědnost za ni. Tím se pozmění i ostatní nastavení hodnot. Zvýší se vám úcta k životu, tolerance k jeho projevům i přátelský vztah k jeho formám. Neříkali jsme si ale již něco takového?

Například si představte, že máte chorobu s perspektivou nejvýše půl roku aktivního života. Co ještě zvládnete důležitého udělat? Já vím, nemáte jasnou představu a budete se snažit předat informace, o nichž se domníváte, že jsou důležité. Potom se pokusíte bojovat s chorobou. Při tom přestanete oprašovat celoživotní zásoby hmoty, ba budete se jí snažit účelově zbavit. Zvláště pak budete ochotni dát i „království za koně“, za život. Najednou vám hmotné vztahy budou fuk. Přestanou být vaším problémem. Honem se ještě budete snažit vidět svět novýma očima a s obrovským překvapením zjistíte, že je úplně jiný, než se až dosud tvářil. Se svým nadhledem budete snadno rozpoznávat důležité i podružné, hodnotné i zbytečné. A uvidíte honičku člověka za chlebem a nevědomé čekání na smrt. Uvidíte mnoho zbytečných obřadů, zbytečných slov, zbytečných front, zbytečných a umělých starostí a zbytečného rozhodování. Bude vám jasné, že pro samé pachtění vám nezbyl čas na život. (Cítíte jak i jen to pomyšlení svírá hruď a bere vitální energii?)

Tento příklad se stane každému, kdo pocítí blízkost smrti, ale většině již není dáno toto poznání analyzovat a předat. Avšak každý, kdo přežije, chápe život již poněkud jinak. Výrazněji, intenzivněji, odpovědněji podle své duchovní úrovně a svého původního již modifikovaného Řádu. Povšimněte si, že jsem nezrušil „Hamty, ať mám víc než tamty“, ale naopak posílil. Posílil jsem všechny - i ty, kteří se litují, nyní se budou litovat lépe, výrazněji, úspěšněji a radostněji. I pracovití budou pracovat lépe a více si budou vážit práce. I duchovní budou více duchovními. Všichni pochopí cenu života, ale vyloží si ji podle svého Řádu, dosažené úrovně vývoje od hmoty k Duchu, po svém. Tím vším je Řád vyvíjen. Řád váš i celku i celku celků...

Buďte si svým vlastním svědkem a pozorovatelem.

Jednoduchým návodem k odevzdání a smíření se je: dívat se ode dveří. Představte si, že se na sebe díváte jako na někoho jiného.

Už jenom tímto pohledem můžete vidět mnoho zbytečného pachtění a ztraceného času. A až si na ten pohled zvyknete, zjistíte, že se vám pozměnil Řád a jeho priority. Začnete chápat, jak to vlastně všechno funguje, že ten, komu to všechno patří, nejste vlastně vy, ale vaše Já. Že tu jste jen u toho a zároveň v tom. Zformulujte svoje tužby a přání, odstraňte z nich hmotné vazby a hmotná uspokojení a naleznete svoji odpovědnost k životu, všeobsažnou podstatu svého Já i smysl života. Naleznete vážnost a důstojnost životních projevů i toleranci jeho forem. Naleznete svoji nedůležitost a nepatrnou přítomnost. Zmizí váš vlastnický pocit, že by mohlo být něco vaše. To bude nahrazeno radostí a štěstím v každém přítomném okamžiku za cokoliv, co vám je dáváno. A dáváno je vám vše. Lze možná přesněji říci - svěřeno nebo půjčeno...

Učte se vciťovat.

Jiným prostým návodem k odevzdání a smíření se je pocit empatického vcítění se do pozorovaného objektu, stát se na chvíli tím objektem. Pocítíte jeho potřeby, tužby, přání, na které byste před tím ani nepomysleli, uvidíte pohledy z jiného světa, které jste nanejvýš jen tušili. Pochopíte jiné Řády a jiná nastavení životních pravidel. Pochopíte, že ani zdaleka nejste jen vy a že je neskutečně fantastické, že jste se vůbec povedli. Vcítěním se do druhých zjistíte, že vaše potřeby a představy o nich jsou zcela v rozporu s ostatními účastníky žití a nejdou nijak skloubit dohromady a že vlastně překážejí a obtěžují. Při vciťování se vám jsou vaše vlastnické vazby velice na obtíž a překážejí tak mohutně, že vám mnohdy brání vciťování akceptovat, natož provádět. Ale to je jen krok k jejich odevzdání. Rozhled získaný vciťováním vám dává vidět mnohé zbytečnosti, na nichž ulpívá naše vědomí, které je jimi fixováno do hmoty (na hmotu). Pochopíte nicotu vašeho vlastnictví. Odevzdáním získáte volnost vědomí, které si tak může uvědomovat dary života, radovat se z nich a z každého okamžiku, kdy vám jsou dávány.

Jakmile naleznete nový pohled na sebe, život a všechno, začnete chápat, že vám vlastně nic nepatří. Že všechno je jen na malou chvilku zapůjčeno a vy, všelikým pachtěním se za určitou společenskou úrovní existence, zbytečně ztrácíte pocit štěstí z toho, že vám vše bylo na nějaký čas dopřáno. S novým pohledem se začnete radovat z toho, co dostáváte, a začnete mít za to odpovědnost, začnete to milovat. V každém okamžiku si budete vážit toho okamžiku, neboť si již nebudete pod tlakem jiných priorit řešení vymýšlet, jaké by to bylo, kdyby... Vy jste přítomností, budoucností i minulostí světa před vaším Já, protože jedině skrze vaše Já je vám svět poznatelný. Nebude-li Já, není nic. Vaše Já je jen tak dlouho, jak dlouho je vaše tělo. Vaše tělo je jen tak dlouho, jak dlouho se o něj dokážete dobře starat. Starat se o své tělo můžete jen tak dlouho, jak vám to okolní svět dovolí. Vciťte se do vašeho těla, pochopte, jak je sestaveno a řízeno, jak funguje, co potřebuje. Nalezněte odpovědnost k životu nejdříve ve vlastním těle, neboť ono je prostředníkem ke všemu, co může vaše Já chápat. Ono je prostředníkem lásky, pokory, vcítění, pochopení, úcty, přátelství, tolerance a Poznání. V tom momentě pochopíte, že nic nevlastníte, že jen dostáváte. Tu se naučíte děkovat úplnou radostí ze všech darů, které pro život potřebujete, i z každého okamžiku života, který jste dostali k dispozici.

Každou chvíli bytí si začnete ukládat do štěstí, které nepotřebuje album, protože je obsaženo v každém okamžiku, ve kterém si ho uvědomujete skrze to, co vám je na chvíli dáno, a stává se tak absolutním (kromě těch chvil, kdy si ho z nějaké zdánlivě důležité příčiny nejste vědomi). V každém tom okamžiku si uvědomujete tu velikou lásku ke všemu tomu, co chápete. A chápete všechno, i nehodné dítě, neschopného manžela, uječenou manželku, nešťastnou tchýni, vychytralého souseda, řečného politika, zamračený den a časem i neuvěřitelné ostatní. A všechny je v určitém nadhledu milujete a chápete a oživujete. Samozřejmě vnitřně, zevně dodržujete určitá společenská pravidla jejich Řádů, aby se někdo necítil nevhodně nejistě. Máte za ně přeci před životem a vlastním Já odpovědnost. Vy jste jejich jistota, které si často ani nemohou být vědomi, neboť v tu chvíli ještě nejsou disponováni. Oni, ono vše jsou součástmi vašeho Já. Jste to pokorný(á) vy, nejvyšší Bůh všemu, co vnímáte, co jste odevzdal(a). Je to váš Řád. Vaše láskyplné Já se stalo jedinou Pravdou, protože s ní splynulo.

Začněte pokusem někoho nevlastnit, ale milovat. Až se vám povede tenhle první krůček, objevíte radost a štěstí malého dítěte nad svými prvními krůčky. A můžete se vydat do neuvěřitelného a nesdělitelného života lásky. Máte-li přesto potřebu o závazku lásky mluvit, jste herci a zasloužíte mzdu!

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Břetislav Nový, dědek kořenář

Obrázky v článku jsou použity se souhlasem autora Ondřeje Kočára, www.ondrejkocar.wz.cz, kontakt: +420 603 481294, kocar.ondrej@centrum.cz