Alternativní terapie

Co je vlastně stín?

Podle učení  Carla Gustava Junga je stínem naše podvědomí. Jsou v něm ukryty ty vlastnosti, které bychom u sebe nejraději neviděli a tak se je snažíme potlačit. Celý život po něčem toužíme, jiné odmítáme a náš stín tak roste spolu s námi. Náš stín, tedy naši "temnou stránku", prociťujeme velmi ambivalentně: je nám odporná, ale zároveň nás fascinuje. Takže stín je vlastně naším pokladem, protože nás obohacuje tak, jako máloco jiného, je tedy vlastním klíčem k životu. V zásadě všechny symptomy - tělesné, psychické i ty ze sociální oblasti - jsou projevem stínu. My sami svůj stín nevidíme, jiní ho však vidí velmi dobře.
Do každodenního života někdy stín pronikne drasticky a někdy i děsí, protože jeho průlom je někdy nečekaný a násilný. Pro takové nápadné vpády stínu do života se dříve celkem přirozeně mluvilo o posedlosti a hledal se za ní ďábel, nebo démoni, dnes se nejčastěji používá výraz "amok", jenž je malajského původu a doslova znamená "zabít ve slepém vzteku". Jak nečekaně takováto extrémní hrůza nastane, tak rychle i pomine. Běžný zdravý normální občan svůj stín zpravidla zažívá méně dramaticky v podobě méně, nebo více častých malých chybných úkonů (přeřeknutí, méně závažné nemoce, vyhýbavé strategie, nehody, noční můry...). 

Temnota je v každém z nás

Jak vytvářet stín se začínáme v životě učit velmi brzy. "Rozhodni se - buď, anebo" - takové motto je už v dětství a každé rozhodnutí vede nevyhnutelně ke vzniku stínu. Kdykoli něco odmítáme, tak příslušná věc nezmizí, jenom klesá do stínu. Pocity, které jsme potlačili nás nutí, abychom je uznali a integrovali. Škodlivé jsou v tom případě, že byly vytěsněné a potom hrozí, že se prosadí a projeví tehdy, kdy to bude naprosto neadekvátní. Jejich zákeřné ataky nás budou omezovat právě v těch oblastech našeho života, které jsou pro nás nejdůležitější. Proces, jímž uděláme "ďábla" z druhých tím, že na ně přesuneme vinu, nebo odpovědnost nejrůznějšího druhu, psychologové nazývají projekcí (viz též Etikoterapie, článek "Strach"). Projekce je tedy přímou cestou k vytváření stínu.
Vycházeje ze zákonů osudu a pravidel hry života, stín odpovídá nejdůležitějšímu zákonu - zákonu polarity. Cesta lidského vývoje vede přes polaritu, přes svět protikladů. Oba póly skutečnosti, tedy světlo a stín, jsou v našem světě stejně důležité a vzájemně se potřebují. Cílem cesty je proto překonání polarity, tedy jednota. O přímé cestě ke světlu sní jenom přívrženci pozitívního myšlení "za každou cenu" s jejich afirmační akrobatikou, nebo sportovci spoléhající se na doping. Ten, kdo dosáhne úspěchů tímto způsobem, ve sportu hodnoceným jako podvod, si svého vítězství nebude moci pořádně užít a naopak, ten kdo překonal propasti na své cestě a poznal obě strany životní cesty, bude svůj úspěch oslavovat úplně jinak, v jeho celistvosti. Ten, kdo se věnuje rozvoji osobnosti, vždycky narazí na stín. Práce se stínem nám potom slouží k tomu, abychom se stali vědomými a je tedy v pravém slova smyslu prací se světlem. Musíme si proto udělat pořádek v naší minulosti, abychom mohli zdraví a úplní vejít do budoucnosti.

Skutečnost můžeme buď přijmout, nebo proti ní bojovat, ale také ji můžeme nejdříve přijmout a potom se pokusit aktivně ji přetvořit, resp. proměnit tím, že se změníme my sami. Mnoho lidí dává přednost té jednodušší cestě: docílit změn prosazením svých požadavků na druhé. Výsledky jsou však většinou nevalné až deprimující, a proto vhodnější cestou je to, že nejdříve přijmeme skutečnost takovou jaká je, akceptujeme ji a změníme se my sami, místo abychom požadovali nebo si vynucovali změny v okolním světě. Akceptace znamená vzdát se popírání skutečnosti a namísto toho ji vnímat pravdivě a považovat za důležitou, ať už je jakákoliv. V žádném případě to nemusí znamenat s něčím souhlasit či to dokonce podporovat. Neznamená to ani něco trvale tolerovat. Znamená to jenom vzdát se v přítomném momentu  odporu a přijmout něco takové, jaké to ve skutečnosti je i kdyby to mělo jakoukoli podobu. 

"Přijmi svět, jaký je. Přijmeš-li svět, Tao v tobě bude jasně zářit a ty se navrátíš ke svému elementárnímu Já."

Příliš často hledáme důvody svých potíží ve vnějším světě a prostřednictvím projekce ( viz Etikoterapie, článek "Strach") přesouváme zodpovědnost za ně na druhé i když ony důvody ve skutečnosti leží v našem nitru. Mnoho lidí věří pevněji než kdy předtím, že vina je na straně jiných. Vše nepříjemné projikují na druhé, kteří o tom ani neví a nemohou se tomu proto vědomě bránit. Ohrazujeme-li se a bráníme-li se neustále my sami proti obviněním, často se z nás potom velmi lehce stávají nositelé přisuzovaných vlastností. Jelikož k manifestaci čehokoli může dojít jedině prostřednictvím rezonance, dává tato i jedinou šanci smysluplné obrany. Ten, kdo si nevybuduje rezonanci na jisté téma, nepřitáhne k sobě v této souvislosti ani projekce. S každou projekcí a každou výčitkou druhým jako bychom jim házeli k nohám pomyslnou rukavici a vyzývali je na souboj. Předáváme jim tím však pouze naši energii a nakonec i moc nad námi, protože jako oběti projekce nás budou moci v dané věci kdykoli vyvést z klidu a připomenout nám naše stinné stránky, naše slabosti. Zákon rezonance byl dlouho ignorován a teprve nyní se mu dostává opožděného uznání. Zde se ukazuje zcela jasně starý poznatek, že největší problém je vždy u toho, kdo ukazuje prstem na druhé. Jak víme, směřují potom k obviněnému jen dva prsty, ale tři ukazují na toho, kdo je doopravdy odpovědný - na majitele ruky.
V minulosti se vina svalila na obětního beránka, ten se vyhnal do pouště a tím byli lidé své viny zproštěni. Mnozí lidé někdy dobrovolně převezmou vinu na sebe, což je pro ostatní v jejich okolí praktické - mají viníka a problém je "vyřešen".  V naší moderní společnosti si však takovýchto "obětních rituálů" nevážíme, a.proto se objevují spíše sporadicky. Vina pak končí rozptýlena všude, sotva již se umí rozlišit odpovědnost od viny a všichni musí být ve střehu, aby jim nebyla přiřčena nějaká vina. To vede k celkově úzkostnému a napjatému naladění moderní společnosti. Mnoho jejích členů má neustálý strach z komplexu viny a utíká před ním. Když přestanete obviňovat sebe i druhé a namísto toho převezmete odpovědnost, ostatní lidé budou muset, podle zákona rezonance, po určitém čase také přestat vinit vás. Dokud dva lidé sdílejí nějaké nevyřešené téma, bude toto téma mezi nimi neustále oscilovat. Pokud však nejde o mezilidské záležitosti, ale o objekty, okolnosti, nebo celé společnosti prorostlé výčitkami je k odhalení a pochopení nosného tématu potřeba většího vědění, protože ten, kdo přesouvá odpovědnost za svůj neúspěch na hospodářský systém, stát, daně, zdravotnický systém, média, počasí... se ocitl v pasti, z níž není snadné se dostat. Antický filozof Epiktetos řekl velmi smyslplnou větu: "Když se nevzdělanci vede špatně, hledá viníka ve  svém okolí, když se vede špatně začínajícímu filozofovi, hledá vinu u sebe. Opravdový vzdělanec v takovýchto situacích nehledá vinu ani venku ani uvnitř."

Jsme- li připraveni konfrontovat se s vlastním stínem a nebojovat namísto toho proti vnějšímu světu, povede se nám to reletivně snadno: