9078863
ENDEFRRU
Přihlášení Cookies

Alternativní terapie

Logoterapie

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

Co je logoterapie?

Kdo byl V.E.Frankl?

Zakladatel logoterapie a existenciální analýzy třetí vídeňské psychoterapeutické školy, byl profesorem neurologie a psychiatrie na Vídeňské univerzitě. Po 25 let vedl Vídeňskou neurologickou polikliniku a získal profesůru na Harvardské univerzitě na United States International University a na univerzitách v Dallasu a Pittsburghu. Od založení Rakouské Viktor Emil Frankllékařské společnosti byl jejím presidentem. Přednáškové cesty jej zavedly do Ameriky, Austrálie, Asie a  Afriky. Franklovy knihy byly přeloženy do 32 jazyků.

V.E.Frankl se narodil v židovské rodině v roce 1905 a již jako student projevoval zájem o psychologii a již jako mladý gymnazista si dopisoval, mimo jiné, se Sigmundem Freudem a dalšími uznávanými psychology. V rtémže roceoce 1926 v přednášce na Mezinárodním kongresu individuální psychologie v Düsseldorfu poprve před akademickou veřejností použil pojem "logoterapie" jakožto psychoterapie, která kromě odhalení a léčení psychických konfliktů a zátěží, oslovuje i duchovní dimenzi člověka. V témže roce, podle vzoru poraden pro unavené životem a Vídni a v Berlíně, upozornil v v řadě publikací na nutnost poradenských služeb pro maldistvé a nakonec poradnu založil sám a od roku 1928 organizoval poradny v dalších městech, kde se do bezplatné psychologické péče přijímala mládež v duševní nouzi, která se projevovala zvýšeným počtem sebevražd v době vysvědčení. Od roku 1930 poradenství došlo k výraznému úbytku sebevražd mezi žáky a v dalším roce nabyl zaznamenán ani jediný případ sebevraždy žáka v době vysvědčení.

Po obsazení Rakouska národními socialisty v roce 1938 směl Frankl jen omezeně pracovat jako lékař, nesměl léčit všechny nemocné a směl se věnovat pouze židovským pacientům. V té době  ve  Vídni panovala bída, beznaděj a strach a v těchto životních podmínkách a částečně kvůli hrozícím deportacím, spáchala řada vídeňských židů sebevraždu. Frankl se jajko lékař cítil zavázán Hippokratovou přísahou zachovávat život a pomáhat, léčit a zachraňovat, dokud to půjde. Vyvinul vlastní invazivní techniku s jejíž pomocí se pokoušel zachránit i pacienty po nejtěžších otravách prášky na spaní. Postupně si Frankl uvědomil "s čím se ze dne na den musí smířit, že bude i s rodiči deportován". Postupně byl internován v táborech Terezín, Osvětim, Kaufering a Türkheim. Jeho rodina, bratr a jeho žena koncentrační tábory nepřežili. Po osvobození, v roce 1945, rekonstruoval svůj původní rukopi "Lékařská péče o duši", který mu byl zabaven v Osvětimi a jeho kniha "A přesto říci životu ano - Psycholog prožívá koncentrační tábor" vyšla ve 150vydáních a prodalo se zhruba deset milionů výtisků. Franklovo poselství - jehi nepodmíněná vára v důstojnost člověka a smysl tolik křehkého bytí a jeho apel na svobodu a zodpovědnost každého jednotlivce v každé situaci - to vše oslovovalo a dodnes oslovuje a působní o to věrohodněji, že Frankl toto poselství nepředával jen v detailně rozpracovaných a klinicky použitelných psychologických modelech, nýbrž je i očividně sám žil.

Co je logoterapie?

Logoterapii nám snad nejlépe přiblíží tato Franklova věta: „O otázce, 'Jaký má život smysl?,' se domnívám, že je špatně položena a že správně zní: 'Jaký smysl chci dát svému životu?'“

"Člověk je bytost hledající smysl". Platón

Smyslem nyzýváme to, skrze co je nám něco srozumitelné a přijatelné, co nám stojí za námahu. Za smysl života máme celkové zaměření, dlouhodobé zaměření, je to tedy dlouhodobý cíl, ale neexistuje jeden jediný smysl pro celý lidský život. Pro každé období života je nějaký smysl. Smysl v životě může člověk podle Frankla najít:

  1. ve vykonání činu (myšleno hlavně v sebepřesahujícím činu; v takovém, jež je konán s ohledem na ostatní)
  2. prožitím hodnoty (opravdový zážitek, který člověka obohacuje či povznáší), tou nejhodnotnější je láska k někomuKniha V.E,Frankla
  3. v utrpení (promění-li ho člověk ve své morální vítězství, když je vyvolen k nějakému mimořádnému činu)

V každé této události lze totiž nalézat a uskutečňovat určité hodnoty, které přinášejí uspokojení a smysl. Frankl je označuje jako:

  1. tvůrčí (hodnota tvořit)
  2. zážitkové (hodnota něco prožít)
  3. postojové (když není možné „užívat si života" ani přinášet tvůrčí invenci, lze ještě přistupovat k situaci „správným" postojem)

Základní myšlenkou logoterapie je, že pokud není touha po smyslu naplněna, vede to od frustrace až k existenciálnímu vakuu. Člověk začíná pochybovat o smyslu své existence, o smyslu života vůbec. Tomuto fenoménu je blízká tzv. nedělní neuróza - během volna zasahuje pocit existenciální prázdnoty plnou silou, není tlumen rutinní prací v zaměstnání. Pokud se tato frustrace dále rozvíjí, může to vést až k depresi, neuróze nebo dokonce sebevraždě. Logoterapie pak pomáhá pacientovi najít východisko z jeho existenciální frustrace. Využívá k tomu průzkumu a podpory osobního hodnotového žebříčku pacienta. Za základní atributy lidského života považuje svobodu a odpovědnost vůči svědomí.

Frankl přenesl do psychologické a lékařské praxe otázky, které byly do té doby rozpracovávány především na poli filosofie a teologie, např. otázku utrpení z nesmyslnosti existence, otázku odpovědnosti, svobody člověka apod. Franklovo chápání člověka a světa vychází z klasické západní filosofické tradice (Platón, Aristotelés), z filosofie existence a fenomenologie (zejména M. Scheler, K. Jaspers, E. Husserl, M. Heidegger, M. Buber). Významně jej také ovlivnilo setkávání s lidmi v mezních životních situacích, nejprve s pacienty, později se spoluvězni v nacistických koncentračních táborech. Teoretickým základem logoterapie, někdy Franklem označovaným jako existenciální analýza, je „optimistická“ antropologie. Frankova antropologie spočívá na dvou pilířích:

  • Prvním z nich je předpoklad, že život má za všech okolností smysl, který se dá naplnit uskutečňováním hodnot (prožitkových, tvůrčích nebo postojových).
  • Druhým pilířem je rozpracování koncepce „noetické dimenze člověka - osoby". 
Frankl popisuje člověka jako dynamickou jednotu tří různých dimenzí lidského bytí: somatické, psychické a specificky lidské - noetické. V noetické (duchovní) rovině se člověk jako osoba může svobodně rozhodovat na základě schopnosti sebeodstupu (od sebe sama, svých nároků, pocitů apod.). Osoba se může svobodně postavit i k nezměnitelným danostem života jako je utrpení, vina, smrt či vlastní somatická a psychická rovina (vzdormoc ducha). Ve Franklově pojetí je osoba sebeurčující - rozhoduje, co se v příštím okamžiku stane, co učiní, jaké zaujme postoje a uskuteční hodnoty. Osoba je však zároveň vždy nositelem odpovědnosti za to, co činí, jak žije a naplňuje hodnoty přítomné situace (smysl). Smysl je prociťován skrze svědomí, jako to nejlepší možné rozhodnutí a jednání v dané situaci na pozadí konkrétní skutečnosti. Aby situace mohla být zažívána jako naplněná a smysluplná, nesmí být v rozporu s primární motivační silou člověka - "vůlí ke smyslu". K tomu je nutná schopnost osoby k sebepřesahu, schopnost zaměřit se i na jiné hodnoty než na sebe sama.

Logoterapie jako terapeutický přístup vychází především z následujících postupů:
  • Terapeutická technika dereflexe – tento odvrat od sebereflexe má za cíl nastolit přirozený sebeodstup a obnovit schopnost sebepřesahu, otevřenosti k přesahujícím hodnotám. Dereflexe je indikována u poruch spánku, při hyperreflexi normálně neuvědomovaných stavů (např. vegetativních funkcí), u sexuálních dysfunkcí, nutkavých stavů a drogových závislostí. Terapeut vede klienta k novému pojímání možností situace, kterému brání například nadměrné úsilí o výkon (hyperintence), nebo přílišné pozorování (hyperreflexe) sebe sama či nějakého symptomu. Nové pojetí směřuje k takovým obsahům, kvůli kterým je klient ochoten sebe sama upozadit.
  • Paradoxní intence – terapeutický postup, kdy je klient terapeutem veden a povzbuzován k tomu, aby si paradoxně přál, a to v té nejvyhrocenější možné podobě, to, čeho se tolik obává, před čím utíká, nebo proti čemu bojuje. Technika paradoxní intence je postavena na schopnosti klienta k sebeodstupu, v tomto případě k sebeironii a humoru, přičemž se klient nevysmívá sám sobě, ale svému strachu. Paradoxní intence je indikována při psychosomatických příznacích strachu (nespavost, červenání se, tréma, ...), anticipační úzkosti (strachu před strachem), fobických a nutkavých stavech. Naopak není vhodná při generalizovaném a psychotickém strachu nebo při hrozící sebevraždě.
  • Postojová změna je nejen specifickou technikou, ale obecným principem vedení rozhovoru v logoterapii formou tzv. „sokratovského dialogu“. Terapeut se snaží dovést klienta pomocí otázek nejdříve k relativizaci hodnot a poté k překonání tohoto rozporu zaujetím nového postoje. Hledají spolu směr nového způsobu pojímání možností v dané situaci, konkrétní „proč“ (smysl situace), které klientovi pomáhá překonávat utrpení, nemoc či smysluprázdnotu. Postojová změna je indikována především pro práci s nevyhnutelným utrpením (utrpení, vina, smrt) a u neosobních postojů bránících naplněnému životu.
Zpracoval S. Flanderka, zdroj www.slea.cz a literatura


Vytvořeno 19.1.2014 13:34:17 | přečteno 10529x | S.Flanderka
 
load