Alternativní terapie

Logoterapie bývá označována jako třetí vídeňský psychoterapeutický směr, vedle psychoanalýzy Sigmunda Freuda a individuální psychologie Alfreda Adlera. Občas bývá přezdívána „psychologií výšin“, a to v protikladu k „hlubinné psychologii“. Logoterapie je terapeutický přístup, orientovaný na tematiku smyslu života (řecky "logos"). Poukazuje na lidskou potřebu žít smysluplně a soustřeďuje se na hledání a uskutečňování tohoto smyslu v konkrétních podmínkách života jedince. Termín logoterapie poprvé veřejně použil Viktor Emil Frankl (1905–1997) v roce 1926. Tento vídeňský neurolog a psychiatr sice uznával platnost Freudovy „vůle ke slasti“ i Adlerovy „vůle k moci“, tvrdil však, že nemohou být nejzazší motivací lidského života. Tu spatřoval ve „vůli ke smyslu“. Frankl se tím vymezoval proti redukcionistickým tendencím obou dalších vídeňských terapeutických směrů a snažil se je vyvážit rozšířením o specificky lidskou, duchovní dimenzi. Logoterapie byla, v původním Franklově pojetí, doplněním psychoanalýzy a individuální psychologie, specifickou léčbou noogenních neuróz (neuróz ze ztráty smyslu). Později vnímal Frankl logoterapii spíše jako obecný příspěvek k péči o duši, rehumanizaci společenských věd a pomáhajících profesí.