Alternativní terapie

Před lety jsem rozpoznal v bioenergotocích mezi blízkými osobami zvláštní jev, který bych mohl nazvat spontánní Ježíšův syndrom. Jedná se o situaci, kdy jeden udělá zásadní zdravotní pochybení, které ale za určitých podmínek odstoná jemu spřízněný jiný a zvláště tehdy, je-li oslabený. U pozitivního energotoku tohoto typu (existují ale i negativistické a patologické energotoky…) je obvyklý dvojí pohon, samovolný nebo úmyslný. Samovolný funguje zřejmě na bázi podvědomí, případně pudového nastavení, asi v souvislosti s pudem zachování rodu. Úmyslný je vlastně formou oběti a jedná se o vysílání bioenergie i v době její vlastní potřeby. To se může dokonce i střídat a lišit podle vztahů mezi zúčastněnými.

Spontánní výdej bioenergie i za cenu svého případného zničení umějí dobře děti ve prospěch lidí, které mají rády a kteří mají rádi je. Potom špatná sebepéče o vlastní tělo u rodiče, učitele, přítele, příbuzného ap. může mít za následek zhoršení zdravotního stavu dítěte. Zvláště tehdy, myslí-li dotyčný na to dítě s láskou apod. Ani netušíme, jak moc jsme energeticky propojeni nejen s dětmi, ale mezi sebou vzájemně. Tento syndrom věnování bioenergie činíme třeba v menší míře i mezi dospělými. A protože domluvou se snadněji nalézají souvislosti, jsou identifikované závažné události tohoto typu diskutovány jako zvláštní událost, zázrak. Zvláštní však je jen svým objemem, stejně jako nás zaujme na rozvlněné vodě jen ta největší vlna. Přiměřeně zázračné se nám zdá, když rodič při těžké operaci před uspáním (narkózou) myslí na své milované dítě a toto vzdálené dítě je najednou neobvykle mimo a chová se po dobu operace velmi nezvykle a zatlumeně. Nebo rodič dítěte, které je právě v ohrožení života, najednou ví, že se něco stalo, a samovolně vysílá veliké množství bioenergie a i činí přiměřená opatření ke zjištění a nápravě stavu.

Výdej bioenergie je v životě zcela běžný a její příjem také a v normální situaci by oba procesy měly být vyvážené. Když má někdo bioenergie úbytek, musí si ji aktivitou, meditací, psychoimpulzem, spánkem, transvitalitou nebo jinak doplnit. Ten, kdo má bioenergie více, má pocit intenzivnějšího života a má obvykle potřebu toho nějak tvořivě využít. Příjem bioenergie je obvykle pasivní proces, ale jsou mnozí lidé negativisticky disponovaní, kteří to činí aktivně a vybíjejí druhé, a největší trénovaní vysavači dokážou jiného vysrknout až k smrti (tímto fenoménem patologické manipulace s bioenergií se programově zabývá čarodějnictví, černá magie, uhranutí, woodoo, dim mag atd). Zvláště snadno se vybíjejí děti, podřízení a fyzicky i psychicky slabší...Určitě jste si povšimli situace, kdy vás někdo naštve a zbaví vás tak chuti do života, ale sám je se sebou velmi spokojen až uspokojen, baterii života nabitou a odchází s vítěznou myšlenkou: „To jsem mu to ale dal!“ V případě, že ale takový vybíječ narazí na jiného vybíječe, nastane zvláštní jev. Vybíječ totiž musí pro svou vybíjecí činnost také vydat bioenergii, ale žádnou nazpět od druhé strany nedostává. Druhý vybíječ také. Tedy oba vydávají a spotřebovávají svou bioenergii na vybíjení a vysávání, ale jinou nedostávají ani netvoří a dělá jim to náramně zle, mají infarktové příznaky, chvějí se po těle, studenopotí, dusí se, rudnou, blednou, rukytřesou a někdy i nohyvibrují, takže nemohou ani jít, případně si využijí záchranné mdloby, protože nemohou ztrátou bioenergie ani udržet akceptovatelný tlak krve a povolením svaloviny cév ztrátou neuroimpulzů dochází k relativnímu vykrvácení do rozšířených cév (synkopa až distribuční šok v důsledku jakoby spinální poruchy). Diskutabilní vítěz pak s dopomocí odchází, slabší je odnesen nebo odchází, až se trochu vzchopí a až nervový systém vyrobí trochu další bioenergie pro oživování jeho těla a natlakování.

S menším podobným przněním bioenergie se můžete setkat na přednáškách, schůzích nebo kultuře, kde není nic tvořivého, poučujícího, zajímavého, zvláštního nebo šokujícího, kde přednášející mdlým hlasem informuje o plnění plánů plnění, aniž by do smysluprázdného textu vložil energii. Posluchači svoji energii pozornosti spotřebují zpravidla v prvních několika minutách poslechu a ve vydýchané místnosti si podpírají hlavy a víčka očí, aby úplně neusnuli v obranném spánku. Při tom se střídají mikrospánky s tlučením špačků (jev náhlého krátkodobého výpadku vědomí a povolení krční svaloviny; při poklesu hlavy se člověk probere jen natolik, aby obnovil svalové napětí a hlavu srovnal, což vypadá jako dynamické pokývnutí hlavou nebo sezobnutí žížaly špačkem; velmi nebezpečná pro krční páteř je varianta vyvrácení hlavy dozadu). Naopak nabitý řečník upoutává posluchače zajímavostí, srozumitelností a čímsi novým a poučným až překvapivým v textu a tím ze sebe vydává množství bioenergie. Dokonce v případě, že vydává až moc, tak ho přistihnete, že při nedostatku adrenalinu, tedy v klidu řeči (nevystresován vlastním projevem a trémou), zívne na důkaz, že se jeho tělo hlásí o dávku bioenergie pro sebe. V době zívání totiž nevyzařujete ven, je to jako vypadlý jistič vnitřního bioenergovodu. Potom lze bez problémů pokračovat. Vaši posluchači si v ten čas udělají energopauzu zívnutím také...Aktivní posluchač, upoután řečníkovou bioenergií, mu ji svojí pozorností vrací. Tento stav vzájemných přenosů zesiluje celkový bioenergetický potenciál obou až natolik, že je zúčastněným ve víru bioenergií dobře po mnohé hodiny nejen na přednáškách, ale i na rohu ulice se sousedkou, či v pohostinství u piva ap., kde je proces nejmarkantnější, protože obsah hovoru ani nepředstírá intelekt a zůstává blábolící čirá pohoda zesilujícího víru energotoku.

Pozitivním vírem bioenergotoku dokáží svoji ostýchavost a někdy i opatrnost či logiku snížit i randící osoby. Vzájemný bioenergotok je podstatou radosti ze vznikající bioenergie a je základem pro oživování hmoty, z níž je vytvořen člověk i jeho okolí. Je líhní tužeb, přání, záměrů a cílů a stává se základnou pro programování života a potencionálním zdrojem tvorby další bioenergie oživující hmotu.

Člověk se také umí vybíjet, a velmi dobře, i sám. Většinou to nějak souvisí s nebezpečím, strachem a přidušením. Člověk totiž v nebezpečí, při strachu a napětí ani nedýchá, což mu změní chemizmus v těle na kyselý režim. Určitě znáte pocity před maturitou, při zastavení policistou, při selhání brzd, při rotaci ve smyku, při pádu, strachu z výšky, ze tmy, z nebezpečí všeho druhu a víte, jak vám je adrenalinově i při pouhé relativně bezpečné imitaci těchto potíží. Znáte jistě případy, kdy člověk během minut extrémního neodvratného nebezpečí zešedivěl. A jsou i případy, kdy člověk v bezvýchodné situaci třeba zemře mnohem dříve, než by bylo nezbytné. To neplatí jen pro ztroskotání lodi na širém moři, ale i pro člověka, kterému někdo oznámí, že má rakovinu. Ten od té chvíle myslí spíše na smrt než na život, zahodí plány, perspektivy, tužby, záměry a zahltí mozek jediným zoufalým přáním topícího se. Bohužel tužby, přání a cíle jsou hlavním zdrojem generování bioenergie, takže postižený je nadále na její dodávce závislý na bližních. A bližní, podle nastavení vzájemnosti, se obvykle snaží až do hodnot, kdy je to již obtěžuje, je jim to nemilé a poněkud až dost tím trpí a snaží se v rámci daného mikrospolečenství nějak pomoci. Velmi pomáhají také perspektivy dostupných událostí, kdy se postižený upíná na konkrétní data, například až půjdou děti do školy, do tanečních, do plnoletosti, do svatby, do porodu, do rozvodu (to byl tchýňový vtip) a skutečně do tohoto určeného termínu vydrží relativně dobře i při velmi špatné prognóze. Postižený bere bioenergii z radosti budoucí události a při šikovně nastavených dalších termínech dalších událostí zázračně přežívá nemožné.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Břetislav Nový, www.dedekkorenar.cz