9203502
ENDEFRRU
Přihlášení Cookies

Alternativní terapie

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

Strach

Strach je přirozená psychická funkce, jejímž účelem je ochrana života.

Tento i následující články byly součástí závěrečné práce autora příspěvku při studiu na ŠVR. Byly vybrány a zpracovány na základě studia odborných podkladů různých autorů názorově blízkých autorovi příspěvku (jejich seznam je součástí závěrečné práce) a ten si dovoluje touto formou s ními seznámit i širokou veřejnost jako jednu z možností příčin vzniku psychických i somatických potíží člověka z pohledu laika. Je na vás, zda přijmete a budete hledat hlubší poznání, nebo ne a půjdete cestou jinou.

Strach

Sebepozorování představuje pro mnohé lidi něco velice nesnadného. To, co v sobě můžeme totiž vidět, není vždy jen pozitivní a příjemné. Naopak! Když upřímně sledujeme své vnitřní pocity, narazíme v první řadě na strach. Z vlastní zkušenosti vím, že za většinou mých nepřiměřených jednání nebo reakcí byla nějaká forma strachu. Strach je totiž přirozená psychická funkce, jejímž účelem je ochrana života. Pocit strachu je důležitý prostředek sebezáchovy a sebeobrany, protože duše nás chce touto cestou upozornit na hrozící nebezpečí. Je však i v pozadí mnoha dějů, které v sobě pozorujeme (agrese, závist, chamtivost, nesplněná sexuální přání, hněv, vztek, frustrace, zranitelnost atd.), tzn. že se objevuje i tehdy, když něco není např. tak, jak jsme si přáli. Člověk také reaguje strachem nejen na situace, které ho fyzicky ohrožují, ale také na psychické těžkosti, jako je ztráta lásky, nedostatek něhy, negativní hodnocení pokáráním nebo hrozbou trestem atd. Existuje celá řada strachů od „prastrachu“ jako porodního traumatu, až po strach z outsiderství v současné společnosti, strach existenční spojený s autoritativními vztahy ve škole, v práci i v rodině atd. Strach nás varuje. Jeho výsledkem jsou opatrnost, zdrženlivost a ostražité zkoumání momentální situace.

Abychom odstranili strach a získali opět psychickou rovnováhu, vytváří naše ego tzv. psychické obranné mechanizmy, aby se tak vyhnulo strachu z psychických útrap. Mezi ně patří:

  • Identifikace s autoritami (rodiče, učitel, vedoucí, vůdce) je potlačení protestu nebo odporu proti vžitým normám společnosti. Ty jsou přejímány, protože poskytují jistotu a zbavují strachu z konfliktů. S nimi souvisí např. i pojetí podstaty člověka:
    • s hlediska deterministického, tzn. uznávajícího, že dobré vlastnosti člověka jsou geneticky pevně dané a neměnné
    • s hlediska environmentalistického, tzn. uznávajícího, že člověk je produktem společnosti a společenského prostředí.

Deterministický obraz člověka vyhovuje řadě současných společenských systémů, protože jeho princip nechává jen málo místa pro svobodu a individualitu, vytváří hranice např. pro vzdělání, zaměstnání, příjmy atd., které vedou k „elitářství“ skupin, a proto způsobuje stísněnost a strach. Ten se časem stává chronickým a vede k vytváření obranných technik. Navíc, je - li někdo sám často ponižován a potlačován, bude tím víc oplácet ubližování, kdykoliv k tomu bude mít příležitost a často v mnohem větší míře nežli zažil sám. To je pozadí sadismu. Identifikace s autoritou podporuje vznik neuróz a výrazněji se projevuje v nižších společenských vrstvách.

  • Vytěsnění nepříjemných zážitků a poznatků vědomím do podvědomí, je nejčastější a nejznámější obranný mechanizmus. Dochází k němu většinou tehdy, když otevřená konfrontace vyvolává úzkost, strach nebo pocit viny (tzv. pštrosí politika). Je cílevědomě prosazováno např. v pedagogice a tak již od dětství vzniká ohromné množství lidí ochotných se přizpůsobovat, neschopných otevřeně přednést svůj protest. Udržení vytěsněného v podvědomí spotřebuje mnoho duševní energie, která potom chybí pro uvolněný výkon.
  • Projekce je obranný mechanizmus, který následuje po vytěsnění a lze ho jen těžce odhalit. Vlastní chyby a přání, které byly vytěsněny do podvědomí jsou promítány na jiné osoby a tam jsou kritizovány a potírány tím silněji, čím obtížnější bylo jejich potlačení. K projekci může dojít i na základě zkušenosti nebo prožitků v minulosti (např. negativní setkání s osobami jiné rasy, zvířaty atd.) nebo na základě sympatií nebo antipatií s určitou osobou (např. umělec = pozitivní vlastnosti x zločinec = negativní vlastnosti).
  • Vytváření příznaků na tělesné úrovni (bolesti žaludku, bolesti hlavy, svalové křeče, poruchy spánku), které upozorňují na problémy psychické nebo sociální. Vyžadují pomoc psychologickou nebo psychoterapeutickou, která je však méně dostupná a navíc podceňovaná resp. nedoceňovaná, místo pomoci somatické, kterou naopak postižení lidé, většinou z nižších vrstev, vyžadují.
  • Racionalizace je vlastně skrývání pravdy, která bolí. Jedná se o rozumové ospravedlnění určitého jednání za použití „rozumných důvodů“ (záminek, výmluv) tak, aby se skutečné důvody zakryly. Slouží k sebeospravedlnění a obraně před vnější kritikou.
  • Přesunování způsobuje úlevu, protože se uspokojování impulsů ze strachu přesouvá na náhradní objekty (tzv. obětní beránci) nebo činnosti (projevuje se tak např. nesplněná touha po moci, kariéře atd.) a tím dochází k odreagování. S tím souvisí i nenaplněná přirozená touha po dobrodružství, zvědavosti a pohybu potlačovaná disciplinou, rutinou resp. spol. normami.
  • Vytváření reakcí vychází z přísného ega a ukazuje prolhanost našeho Já nejen vůči druhým lidem, ale i vůči sobě samému. Brání otevřené a objasňující konfrontaci s druhými a zaplétá se stále více do sítě vlastních lží. Např. reakcí na zakázanou nenávist je předstírané přátelství, které se prozrazuje jeho výrazným zdůrazňováním. Obrana je vždy obranou vůči nepříjemné pravdě vzbuzující úzkost.
  • Otupování pomocí alkoholu nebo drog je velmi nebezpečný mechanizmus, z kterého bez lékařské a psychoterapeutické pomoci není záchrana. Jedná se o obrannou reakci vůči nesnesitelné realitě, která přináší pouze chvilkovou úlevu.
  • Zaclonění je v podstatě jiná cesta otupování. Místo alkoholu jsou používána psychofarmaka, která mají sice řadu pozitivních účinků, ale ne v tomto směru. Zde sice na čas přinesou úlevu, ale protože není řešena příčina úzkosti nebo strachu, objeví se dříve nebo později symptomy na tělesné úrovni.
  • Vyhlášení bezmoci je jedním z nejzávažnějších obranných mechanizmů a objevuje se např. při konfrontaci s autoritami, společenskými poměry, normami atd. Dochází ke zlomení vůle, což je počátkem rezignace a tím i manipulovatelnosti (obvyklý výrok: „S tím se nedá nic dělat, tak to prostě je“). Nepřipouští se možnost, že odpor je možný.
  • Přebírání rolí slouží k vyhlášení bezmoci, protože role představuje masku především ve společenském postavení, která poskytuje jistotu a potřeba jistoty je obvykle silnější než požadavek svobody. Kdo poruší svou roli a nedbá na dodržování rolí ostatních, má obtíže, protože „to se nedělá“.
  • Odmítání všeho, co způsobuje strach, abychom unikli nepříjemné situaci. Zdánlivá harmonie existuje na úkor životní otevřenosti a může vést až k úplné izolovanosti.

Obranné mechanizmy jsou tedy metodami, kterými se překonává strach a které mohou, ale nemusí způsobit psychické poruchy. Záleží na míře a způsobu jejich nasazení při přemáhání strachu. V každém případě jsou však prvním stupněm chybného zvládání strachu, které vede ke způsobu života s „hroší kůží“ (což je většinou vizitka „úspěšných“ chladných kariéristů) a později k nemoci. Strach sám není duševní onemocnění, ale způsob, jakým se jej pokoušíme zvládnout vede postupně k onemocnění těla, ducha i duše. Vznik duševní nemoci je pozvolný, plíživý a může začínat již v dětství při nácviku obranných mechanizmů proti strachu. Když se však tyto obranné mechanizmy odstraní, strach se projeví znovu. Důležitý je proto především způsob, jakým se strachem zacházíme. V první řadě si musíme přiznat, že strach máme. V řadě případu je to velmi obtížné, především ze společenského hlediska, protože strach je ve společnosti většinou tabu. V druhé řadě je nutné se naučit strach pozorovat a pochopit, co jej způsobuje. Nezavírat oči před realitou, nepřikrášlovat si ji!

Druhým stupněm chybného zvládnutí strachu, vedle duševních symptomů a neurózy, jsou myšlenkové postoje, stanoviska a životní filozofie, které mají pomáhat tomu, aby život byl „úspěšně“ spojen s obrannými mechanizmy. Mají sloužit životnímu úspěchu, sebezáchově a úspěšnému prosazení. Odborníci je nazývají životními lžemi:

  • Charakter je důležitější než individualita. Člověk odmítá, odsuzuje vlastní odlišný individuální projev a bojuje proti němu, vzniká potěšení z norem především společenských. Lež usnadňuje vžití do společností.
  • Člověk potřebuje vzory a ideály. Vychází z první lži a vede k zesílené sebemanipulaci a sebeodcizování. Lež má usnadnit životní úspěch tak, jak ho chápe společnost.
  • V prvé řadě jistota, svoboda vede k chaosu. Člověk nachází bezpečí a jistotu jen v přizpůsobování, svoboda budí pocit strachu. Lež má utlumit životní úzkost.
  • Bližší košile než kabát. Vzájemný vztah lidí utvářený konkurencí a egocentrismus jsou jediným východiskem k úspěšnému zvládnutí života. Lež má usnadnit životní boj.
  • Lidé nejsou stejní, existují rozdíly v jejich postavení a hodnotě. Úsilí spojené s bojem o uplatnění zvyšuje manipulaci s druhými i sám se sebou. Sílí konkurenční myšlení a strach z lidí. Kdo usiluje o životní úspěch, ten se nemůže zabývat myšlenkami na rovnoprávnost lidí.
  • Inteligence je důležitější než cit. Jednostranné rozvíjení inteligence na úkor emocionality slouží „úspěšnému“ zvládnutí života. City v konkurenčním boji jen překážejí.
  • Kdo miluje, chce vlastnit. Vlastnický vztah k partnerovi má ulehčit izolaci žárlivosti vzniklé hlavně vlastní touhou po nevěře a ukazuje, že s láskou není něco v pořádku. Rodina potom slouží jako prostředek odreagování psychických potíží a frustrací.
  • Tělo je jen prostředek. Člověk potlačuje své emoce, odděluje tělo od duše a nadřazuje inteligenci. Nenaslouchá signálům těla, zneužívá ho a duševně - tělesnou jednotou pohrdá. Kdo se vystaví největšímu stresu, překonává své kolegy rychleji a trvaleji, postupuje v kariéře rychleji a dál…

Životní lži podporují stávající společenské poměry. Ospravedlňují je i když podporují destruktivní vlastnosti lidí. Vyhovují především politikům a naprosté většině podnikatelů. Člověk je pro ně pouze nástrojem, který má stále více produkovat a konzumovat. Konečným výsledkem je tak neurotický člověk, který je na tom zdravotně stále hůře. Člověk proto musí především vědět z čeho onemocněl, a proč. Musí najít praktické cesty, jak se psychicky uzdravit. První z nich je odbourávání svých životních lží a obranných prostředků, aby dosáhl individuální svobody. Žít svůj vlastní život a následně se zbavit i svého neurotického a destruktivního okolí i když si tím způsobí nevýhody. Potom teprve může zvyšovat pozitivní tlak na změnu společenské struktury vedoucí ke společnosti přející životu, ne přežívání. Sociální jistoty mají smysl pouze tehdy, když zajištěnou existenci představuje i duševně zdravý život.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková

Vytvořeno 12.3.2008 9:47:11 | přečteno 5206x | Ing. Tatiana Flanderková
 
load