Alternativní terapie

Člověk je zrcadlem svého charakteru

Většina rodičů si přeje vychovat z dítěte člověka, osobnost. Osobnost je zvykem vychovávat na základě příkladů, autorit, ideálů a důraz se přitom většinou klade na jejich významné úspěchy, na "dokonalost". Vychovávající se přitom ani nezamyšlí nad otázkou, zda ten který člověk je tím pravým vzorem pro napodobování. Ve snaze o "dokonalost" se sice dosahuje vnějšího lesku, bohatství, slávy, věhlasnosti...ale také často i vědomí, že jsem lepší než druzí. Občas se ale také objevuje pocit, že i když jsem lepší než druzí, nepovažují mě za člověka tehdy, když si jím přeji být. Krása, rozum, bohatství, sláva....nejsou špatnými věcmi, ale je špatné se jimi chlubit. A právě tímto okamžikem může začít  naše sebevýchova abychom se stáli člověkem, osobností. Jedině vnitřní cit nám může napovědět, co je pro nás v daném okamžiku dobré a co špatné. Např. znalosti jsou dobrá věc, když však v praxi nefungují, jen škodí. Jsou-li city podřízeny znalostem, tak většinou ale chybí. Osobností je ten, kdo cítí potřebu být sám sebou, ale být sám sebou, k tomu dojde málokdo. Zůstat sám sebou, aby mě většina lidí nevodila jako pejska na vodítku, toho se také málokdo odváží. Skutečných, plnohodnotných osobností je na světě málo a nebijí do očí. Lidé sklánějící se před osobnostmi si je totiž pletou s těmi silnými a mocnými, jimž je všechno jedno, dělají co si zamanou,  jen aby dokázali, že jsou "osobnostmi"....

Dítě jako osobnost nejvíce ničí ti rodiče, kteří se snaží vychovat z dítěte osobnost a kvůli dobru na ně působí jenom dobrem, zasvěcují dítě podle možností do všeho, co se jim zdá být dobré (krásné věci, bohatství, ale i rozum, znalosti...) a jsou šťastni, když dítě toto vše  přijímá. Málokdy si však položí otázku, zda dítě potřebuje to, co si přejí oni a často jsou slepí k tomu, že si dítě pouze "odpracovává" jejich dary, jak mu velí pocit vděčnosti k rodičům. Čím více je za to rodiči chváleno, tím je dítě šťastnější. Potom stačí takového hlupáčka pochválit a je ochoten dřít do úmoru. Dříve nebo později však tato idylka pro všechny často skončí. Čím více je dítě seznamováno pouze s dobrým a čím lépe se mu žije, tím jasněji se potom ukazuje, že po původně požadované osobnosti přemýšlející vlastní hlavou už není vidu ani slechu. Byla zničena a většinou zůstala jen její opačná strana - manipulovaná pýcha. Takové dítě většinou není schopno samostatné volby, protože dostávalo vše na  "stříbrném podnosu", ale život je přece stálou volbou. Milující rodiče jsou v tomto směru často takto slepí dokud jim život neotevře oči a neukáže jim hořkou pravdu. Přitom charakteristickou chybou během výchovy je, že v dítěti neumíme uznat jeho osobnost a v kom osobnost neuznáváme, ten také v budoucnu nemůže uznávat osobnost ani v okolních lidech. Umí je však hodnotit, ale hodnocení je příbuzné s obviňováním. Proto by měla být hodnocena pouze práce člověka a nikoli on sám, protože pocit vlastní důstojnosti nevyrůstá z cizích pochval, čestných uznání, děkovných dopisů, čestných diplomů....ale vychází z člověka samotného.

Dítě, jehož rostoucí návyky nacházejí uznání v rodinném kruhu a o jehož chybách členové rodiny hovoří a korigují je, má odvahu být sám sebou i mezi cizími lidmi. Zná své slabé i silné stránky a je schopno orientovat se v jakékoli situaci a nebýt přitom nikomu trnem v oku. Člověk, který si váží sám sebe, se drží zpříma a směle vykračuje k podstatě věci, jeho slova však neurážejí. Ten kdo má vlastní důstojnost je schopen také chovat se s uznáním i k cizí práci. Chová-li se např. odborník, jenž si váží sám sebe, pozorně k práci začátečníka a není-li pod jeho důstojnost poukázat na nedostatky jeho práce, projevuje mu tím uznání a každý člověk uznání potřebuje. Když si ho však začne přát, dostane se mu často pochvaly. Ale rozum není schopen uznání. Umí jen chválit nebo hanět. Jak pochvala, tak pokárání jsou v životním ssmyslu negativitou, protože nevyjadřují podstatu věci. Co je však dobré podle pozemských měřítek, je špatné podle měřítek duchovních, t.j. z pozice životní pravdy. Co je dobré formou, je špatné obsahem.

Zvlášť velká je negativita chvály kvůli jejímu potencionálnímu růstu. Je žádoucí, proto děláme všechno, abychom si ji zasloužili a přitom si nevšímáme, že ve stínu rostoucí pozitivity roste i negativita. Západní styl života považuje pochvalu za správnou výchovnou metodu a vyzývavý způsob chování za otevřenost v komunikaci a za základ sebereklamy vedoucí k úspěšnému byznysu. Ale přehnaná pochvala může vyvolat i opačný efekt. Pochvala je totiž negativita mající zákeřnou vlastnost, jejíž druhou stranou je pokárání. Kárání je nežádoucí, proto podnikáme kroky abychom se mu vyhnuli. Pokárání mění člověka v kus hadru a záleží na tom, zda se hadr lituje či nikoliv, aby se opět dokázal stát se člověkem. Sebelítost člověka oslabuje a slabost se, až přijde čas, změní v bezmocnost. Čím více člověka chválíme a čím víc na pochvalu čeká, čím více mu tleskáme a potlesk se mu stává jediným smyslem života, tím více to vyžaduje od svého okolí. Když dítě zapomenete pochválit,  může se do hloubi duše urazit a nelze s jistotou očekávat, že jeho ego Vám to někdy odpustí, S přibývajícím věkem už školák na pochvalu nečeká, ale začíná si ji vynucovat a v případě nesplnění nastupuje tzv. uražená ješitnost, která mění přání být lepší než druzí v přesvědčení, že jsem lepší než druzí. Kdo se stydí vymáhat pochvalu přímo, snaží se vyniknout na společném pozadí, aby slyšel chválu ve sportu, ve studiu, v práci, ve svém vnějším zušlechťování, v nerozumných odvážných činech atd. Čím silnější je přání ukázat co ve mně je, tzn. získat autoritu, tím je pravděpodobnější, že i po tom nejmenším úsilí si člověk udělá závěr, že už něco z toho začal ukazovat, okamžitě ho popadne pýcha a domnívá se, že se už rozumí samo sebou, že ho všichni znají. Když zjistí, že všichni ne, urazí se a neskrývá svou ukřivděnost, ale  ještě víc se však urazí, když se ukáže že někdo jeví zájem o jeho skryté stránky. Přeje si totiž, aby lidé viděli jen jeho přednosti, ale nepřeje si, aby věděli o jeho nedostatcích. Měli bychom se proto méně držet pýchy, protože na tom závisí čistota našeho duchovního života. Není-li pochvala, není ani pokárání. nejsou tedy emoce, které nás jednou rozradostňují a podruhé roztrpčují. Získáváme duševní klid, jenž nám dovoluje, abychom se vyvíjeli jako lidé.

Velikost člověka záleží na tom, jak dalece touží po svém vnitřním rozvoji a co pro něj dělá. Ten, kdo toto zrání předřadil všem ostatním úkolům, měmí sám sebe a tiše spolupracuje na Božím díle. Znamená to obvykle také velkou osamělost, protože okolí tento vnitřní úkol člověka ani nechápe, ani netoleruje. Smrt a umírání jsou takové, jaký je život člověka. Jsou jeho korunou a završením jeho díla. Je-li člověk nedospělý a nevědomý svých úkolů, nevěří-li v rozvoj duše a duševní a duchovní život, ani umírání a smrt nemohou mít patřičnou velikost. jen připravený člověk, který více či méně vědomě přechází na druhou stranu, člověk, který sám v sobě hodnotí své prohry i výhry, je pravdivý a tudíž i velký. Velikost spočívá v odvaze přiznat pravdu sám sobě a o sobě samém. Kdo tohle zasune, odstrčí a nepřijme, nemůže ani zemřít v pravdě. Naše společnost, prorostlá materialismem a odmítáním smrti jako zla, protože bere život, nechápe ani necení tyto věci, a proto se naklání stále hlouběji do nicoty a ateizmu, do ztráty hodnot i smyslu života a věcí a k dogmatům náboženských fanatiků na druhé straně. Nebude-li sílit poznání nutnosti a smyslu duchovního života, života v pravdě a vnitřní velikosti, jež spočívá ve vzepření se všem falešným modlám a pozlátku, není tu prozatím žádná naděje a žádná budoucnost a zbývá pouze osamělá rezistence jedinců, kteří došli o kousek dál. Pokud ale Bůh je, nemůže všechno skončit v marnosti. Tam ale jednou skončí ti, kteří se z tohoto vývoje vlastním rozhodnutím vyřadili.

„Život lidskej je tak složitej, že samotnej život člověka je proti němu hadr.“ Josef Švejk

Zpracoval S. Flanderka podle knihy Luule Viilmové - Odpouštím si a článku Táni Fišerové v časopisu Phoenix