Tělesné symptomy se projeví ve vědomí, psychické symptomy se projeví na těle.
je souhrnný pojem pro celou řadu symptomů, od skleslosti až po celkovou apatii, které jsou provázeny celou řadou tělesných symptomů (únavou, bolestmi hlavy, poruchami spánku, nechutenstvím atd.). Člověk postižený depresí má silné pocity viny a sebevýčitky a stále usiluje o nápravu. Důležité jsou tři oblasti, které se depresí týkají:
nevybitá, potlačená se projeví jako fyzická bolest a vede k depresi. Víme, že agrese je zvláštní forma životní energie, a že její potlačení je vlastně potlačením energie a aktivity. Lidé postižení depresí se proto snaží maskovat svou agresivitu za bezvadný způsob života, za veřejné uznání. Agrese namířená proti vlastní osobě končí sebevraždou. Je otázkou, komu vlastně byly určeny vražedné úmysly.
souvisí s agresí. Agrese je totiž nejextrémnější formou odmítnutí odpovědnosti. Postižený depresí již nežije, ale živoří, protože má strach převzít odpovědnost za svůj život.
jsou okruhem, v kterém se člověk postižený depresemi pohybuje. Je připraven o vše živé, protože mu chybí odpovědnost a je nucen proto vypořádávat se s protipólem života, s apatií, strnulostí, myšlenkami na smrt atd. Sféra smrti je stínem postiženého člověka. Z uvedeného je patrné, že člověk v depresi má stejně velký strach jak ze života, tak i ze smrti. Aktivní život s sebou přináší viny a odpovědnost za sebe sama a tomu se chce právě vyhnout. Proto potřebuje osobu, ke které by se mohl upnout. Při její ztrátě jakékoliv druhu se bojí žít osaměle s vlastní odpovědností a zviditelní se tak jeho neschopnost žít a zemřít – depresí.
se počítá k nejčastějším zdravotním poruchám naší civilizace. Podobně jako jídlo a sex je také spánek základním pudem člověka. Spánek nás denně zavádí na hranici mezi tímto a oním světem, do nočních, stínových oblastí naší duše, nechává nás ve snu prožít neprožité a opět nám vrací rovnováhu. Lidová mluva označuje spánek, podobně jako orgasmus, za malého bratra smrtí. Pokaždé, když usínáme, nacvičujeme si údajně umírání. Poruchy spánku však neseme velmi nelibě a odnětí spánku pociťujeme jako jednu z největších hrozeb. Nemůžeme ho totiž ovládat ani pozorovat, jak přichází. Nespavec se nedokáže uvolnit, oddat se. Měl by se v první řadě naučit vědomě uzavírat den, nebrat s sebou myšlenky a aktivity do oblasti spánku, uvolnit své sebeovládání, své já a plně se poddat noci a jejím zákonům. Opačným problémem nespavosti je nadměrná spavost. Ta svědčí o strachu člověka z požadavku dne, z aktivity, výkonu, o strachu ze zodpovědnosti. Jednodušší je útěk do světa snů a do nevědomosti.
Chorobné závislosti
jsou vlastně hledáním nějakého cíle na cestě plné zkoušek, nebezpečí a útrap, které člověka odrazují od nastoupené cesty a cíle a způsobí, že přestane hledat a spokojí se s náhražkou. Závislost mohou způsobit všechny formy, když je neprohlédneme a neoprostíme se od nich: peníze, moc, sláva, majetek, zábava, jídlo, pití, drogy, náboženské představy atd. prostě cokoli. Závislost je v podstatě zbabělost, strach z nových zkušeností. Obecně jsou za škodlivé označovány především:
Do této podskupiny patří i některé symptomy související s nervy. Jsou to například:
Poznání, že nehody a úrazy jsou motivovány nevědomím, není nijak nové, takže výklad některých jejich „symptomů“ je logické. Většinou se domníváme, že přicházejí zvenčí a že za ně nemůžeme. Podle zákona rezonance bychom však neměli přijít do styku s něčím, s čím nemáme nic společného, takže my sami neseme odpovědnost za všechno, co se nám v životě přihodí. Člověk, který měl úraz, má mnohem větší pravděpodobnost, že ho postihnou další maléry, tzn. že existuje určitý typ člověka náchylného k nehodám po celý život. To svědčí o tom, že nehody mu nic neříkají, že se z nich nepoučil a zároveň říkají, jaký je to člověk, jakým způsobem života žije. Dopravní nehody vznikají proto následkem jednání řidičů, které se projevuje nejen na jejich způsobu jízdy, ale i v jejich životě. Především se jedná o jejich agresivitu a netoleranci vůči druhým, o přehlížení důležitých věcí, neuznávání stanovených pravidel, o potřebu změny v jejich životě atd. To vše by mělo vést člověka k zamyšlení nad příčinami jeho problémů a nad výstrahami, které mu život dává. Stejným způsobem lze vysvětlit i nejrůznější úrazy, ať k nim dojde kdekoliv.
je vlastně výrazem naší doby. Ta se vyznačuje bezohlednou expanzí a prosazováním vlastních zájmů, představ a cílů spojených se snahou o ovládání lidí. To samé je i principem rakoviny. V těle probíhá konflikt mezi nádorovou buňkou a buňkami ostatními, který je v přírodě od nepaměti: "Sežrat, nebo být sežrán". Nádorová buňka myslí pouze na sebe a hledá svoji budoucnost ve vlastním rozmnožování a v expanzi, k čemuž využívá člověka jako svého hostitele. Problém je v tom, že když člověk prohraje, končí i rakovina. Principielně se takto prý údajně chová i člověk k přírodě, zvířatům, surovinám. Bohužel si to stále mnoho lidí neuvědomuje a myslí pouze na vlastní přežití. Mají nádory, protože jsou sami nádory a ty znamenají „ochořelou“ lásku. Lásku na nesprávné, tělesné úrovni. Nádor má respekt jen vůči pravé lásce, jejímž symbolem je srdce. Srdce je údajně jediný orgán, který nemůže napadnout nádor.
Dodatečná poznámka:
Předešlý názor jsem pro svou závěrečnou práci kdysi čerpal z odborných materiálů několik let starých. Z vlastní zkušenosti, resp. zkušeností získaných při léčbě manželky a při boji o její život, však vím, že tento názor je značně zavádějící a možná platil v minulosti. V současné době totiž rakovina napadá i srdce a podle sdělení onkologických lékařů dokonce i novorozenci již mají nádor na srdci! A co se týká agresivního chování vůči přírodě, zvířatům, surovinám, anebo o tzv. "ochořelou" lásku..., je to opět nepodložený názor, anebo výjímky potvrzují pravidlo jako v případě mé manželky, tak i dalších známých lidí. Naopak se mě zdá, po seznámení s řadou lidí s onkologickými problémy, že na rakovinu "odcházejí" často lidé, kteří mají srdce i myšlení čisté, ale nedokáží se vyrovnat se současným stavem společnosti, jednáním a chováním lidí kolem nich, nemohou uplatnit své vzdělání po překročení určité věkové hranice, mají nedostatečné finanční ohodnocení s tím související atd. Kde je tedy pravda a příčina? Fs
se velmi podobá tématice rakoviny. I zde jde o „ochořelou“ lásku. Neprožívá se láska s druhým člověkem na duševní úrovni, ale pouze na úrovni tělesné, tzn. že lásku nahrazuje sexualita, ale jak by řekl jeden z našich lektorů, ani toto tvrzení není správné, protože nejde o párovost (což je skutečný význam slova sexualita), ale o genitalitu a nekonečné zvyšování hladiny dráždivosti ve formě extrémních praktik spojených s agresí v této oblasti. AIDS je možné získat pouze přenosem spojeným s krví nebo spermiemi, tzn. např. infikovanou jehlou u drogově závislých, nebo a to nejčastěji, pohlavním stykem včetně homosexuálního. V současné společnosti zaznamenává právě genitalita, včetně homosexuální, ohromný vzestup, protože jde pouze o ukájení rozkoše, především vlastní. Tomu nasvědčují i různé formy reklamy a inzerátů v médiích, sex po telefonu, počítači atd. Láska jako taková se při tom dostává do stínu a AIDS je proto konečným stádiem této skutečnosti.
F. Koukolík, patolog:
„Moderní medicína je nesmírně chytrá a bude chytřejší. Není však příliš moudrá. Připadá mi možné, ale poněkud absurdní dělat medicínské zázraky jednotlivým lidem z populace, v níž je veliký podíl lidí vysoce obézních, od dospívání kouřících, jež má jednu z nejvyšších spotřeb alkoholu na světě, experimentuje s drogami, nepříčetně řídí a je v těžkém stresu ze sociálních důvodů“.
Zpracoval S. Flanderka podle své závěrečné práce na ŠVR