Na infekci jsou založeny chorobné procesy v lidském těle. Ve většině případů jde o záněty, při kterých se hnisavým procesem vyplavují z těla především toxiny. Dochází vlastně ke střetnutí mezi nepřátelskými choroboplodnými zárodky (bakterie, viry, toxiny) a obranným systémem těla (lymfocyty, granulocyty…). Tento proces lze přirovnat k válečnému konfliktu a život člověka při něm záleží pouze na tom, která z válčících stran zvítězí. Pokud vítězí obranné síly, tělo to řeší formou zvýšené tělesné teploty (je proto zdravá) a vychází z boje posíleno. Pokud zvítězí původci nemoci, nastává smrt člověka. Existuje ale i třetí možnost a tou je nerozhodný boj - kompromis obou stran. Nepřátelské zárodky zůstávají nezničeny v těle, které na tuto situaci reaguje zvýšenou obranou, zvýšenou produkcí obranných látek. Říkáme, že nemoc přechází do chronického stavu. Ten váže energii, která potom chybí v jiných částech těla. Zlikvidovat veškeré choroboplodné zárodky ze světa je asi utopie, proto zbývá druhá cesta - vypěstovat si schopnost s nimi žít, tzn. vypěstovat si větší imunitu.
To, co se děje v našem těle, probíhá v podstatě i v našem vědomí. Jak již dříve bylo uvedeno, naše polaritní vědomí se neustále rozhoduje mezi dvěma možnostmi. Tzn., že i v našem vědomí dochází neustále k napětí, pro kterou ze dvou možností se rozhodnout. Vzniká tak konflikt na psychické úrovni. Ten si řešíme psychickým rozrušením, které podobně jako horečka, není příjemné. Jeho příznaky jsou také tělesné horečce podobné (zvýšený tep, horko, pocení …) a tzn., že jsou i zdravé. Většina lidí si však myslí, že nejlepší cestou jak uniknout před konflikty, které vždy bolí, je žádný nevidět ani nevnímat. Zvolí si proto kompromis - neřešený konflikt. Výsledkem je nemoc na fyzické úrovni, protože každý zánět je zhmotnělý konflikt. Tělo proto není místo, kde lze tento problém řešit. Protože nežijeme v bezproblémovém, bezkonfliktním světě, opět nám zbývá pouze druhá cesta - naučit se schopnosti žít s konflikty ve svém vědomí. Každý prožitý konflikt nás totiž posílí získáním informace, jak se v budoucnu se stejnou situací vyrovnat.
Obrana znamená nevpouštění nepřítele (někoho nebo něčeho) z vnějšku dovnitř, tzn. budování hranic pro tento účel mezi vnějším a vnitřním územím. Někdy je naše obrana zbytečně přehnaná, protože nepřítel není zdaleka tak nebezpečný, jak mi pociťujeme. V pozadí je většinou naše silná agresivita, která hledá důvody pro horečnaté zbrojení. Jedná se o potlačovanou, často neprožívanou agresi, která je přítomna u každého člověka. Protože souvisí se strachem, bojujeme tak proti tomu, čeho se bojíme. Tak tomu je i v případě lidského těla. Na tělesné rovině si budujeme hranice proti vnějším původcům nemocí, v psychické rovině si budujeme hranice proti vnitřním obsahům vědomí, které považujeme za nebezpečné a odpíráme jim vstup do nadvědomí. Přehnaná reakce na „nepřítele“ je označována jako alergie, a jde v podstatě o agresi, která klesla z vědomí do těla. V pozadí jsou však oblasti života, které alergikovi nahánějí strach. Proto se jim vyhýbá a odmítá je. Jsou to většinou oblasti, kde se projevuje život v plné formě a alergikovi stačí často pohled na symbolického zástupce odmítané oblasti a alergie propukne v plné síle. Navíc alergik využívá často své nemoci k manipulaci svého okolí.
Z vlastní zkušenosti i z pozorování nejbližšího okolí vím, že alergik se může vyléčit jen tehdy, když se naučí vyrovnávat s oblastmi, kterým se vyhýbá nebo je odmítá.
Goethe vyjádřil symboliku dýchání slovy: „V dýchání je požehnání dvojí, nádech a za ním výdech stojí. První osvěžuje, druhé stísňuje, tak krásně životem směs pluje“. Dýchání tak zahrnuje polaritu příjmu a výdeje, braní a dávání. S prvním nádechem začínáme samostatně žít, s posledním výdechem život končí. Prostřednictvím dechu jsme spojeni s něčím, co dosud nedokážeme vysvětlit. Dech je pupeční šňůrou, kterou k nám proudí život. Vzduchem, který dýcháme jsme navzájem propojeni se všemi a se vším. Stejný vzduch jako my dýchají i zvířata a rostliny, ale také naši nepřátelé.
Dýchání má tedy něco společného s kontaktem, vztahem. Kontaktními orgány člověka jsou kůže a plíce. Proto např. nechuť dostat se do kontaktu s ostatními prostřednictvím dýchání se projeví astmatem, nechuť kontaktu přes kůži se projeví kožními vyrážkami.
Příště pokračování z dalších somatických oblastí.
Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková