Alternativní terapie

Tento i následující články byly součástí závěrečné práce autora příspěvku při studiu na ŠVR. Byly vybrány a zpracovány na základě studia odborných podkladů různých autorů názorově blízkýchautorovi příspěvku (jejich seznam je součástí závěrečné práce) a ten si dovoluje touto formou s ními seznámit i širokou veřejnost jako jednu z možností příčin vzniku psychických i somatických potíží člověka z pohledu laika. Je na vás, zda přijmete a budete hledat hlubší poznání, nebo ne a půjdete cestou jinou.

Dobro a zlo

Nejstarší polaritní otázkou lidstva je otázka dobra a zla. Postoj k této otázce je v naší kultuře silně ovlivněn poučkami křesťanské teologie. Podle Bible našeptal had jedné části člověka (ženě), aby s druhou částí člověka (mužem), přes Boží zákaz, snědli plod ze stromu poznání dobra a zla v rajské zahradě a tím získali schopnost poznávat mezi dobrem a zlem jako Bůh. První dva lidé tak začali rozlišovat mezi mužem a ženou, dobrem a zlem atd. Poznali, že existuje polarita a poznáním polarity také vznikl první hřích! Za trest však museli opustit ráj (jednotu) a byli vyhnáni do polaritního světa protikladů. Křesťanská církev v průběhu dějin upravila výklad pojmu hřích tak, že hřešit znamená konat zlo (představované Ďáblem), kterému se lze ubránit dobrými a správnými skutky (dobro představované Bohem) nebo askezí, útěkem ze světa atd. Snaha věřících „nehřešit“ a bránit se tak zlu (Ďáblovi), vedla k potlačování zlem označených oblastí tak silně, že z křesťanství se stalo jedno z nejméně tolerantních náboženství (inkvizice, upalování čarodějnic …).

Pochopení prvního hříchu pouze jako jednoho z pólů polarity a ne polarity samé, přineslo v křesťanské společnosti hluboko zakořeněné hodnotové cítění, ve kterém je většina z nás uvězněna více, než jsme si ochotni přiznat. Z výše uvedeného vyplývá, že ať člověk dělá cokoli co je polaritní - „hřeší“. Zbavit se hříchu znamená sjednotit v sobě protiklady a dosáhnout jednoty, která byla na počátku lidstva. K ní směřuje i naše duše. Protiklady se však nesjednotí samy od sebe. Musíme si je aktivně prožít a najít střed, odkud je můžeme sjednocovat. Musíme se naučit dívat se na věci a události tohoto světa, aniž naše „já“ vzbudí odpor nebo náklonnost. Dokud v nás přetrvává touha a snaha měnit svět, protože je nedokonalý, nemůžeme se zbavit svého utrpení, svých nemocí. Nedokonalý je totiž náš pohled, který nám brání vidět celek a ten mění i kvalitu pozorovaného.

Nejvyšší cíl člověka - osvícení - spočívá ve schopnosti umět se na všechno podívat a poznat, že je to dobré tak, jak to je. Klidná mysl, vyhledání středu mezi polaritami a pozorování obou pólů je jediný postoj, který toto umožňuje. Neznamená to však, že ho budeme zaměňovat za lhostejnost, nezúčastněnost, bezkonfliktnost. Naopak! Je zapotřebí odvahy vědomě a beze strachu čelit životním výzvám, nebát se udělat rozhodnutí. Příkazy, zákony a často falešná morálka nedovedou člověka k dokonalosti. Teprve když v sobě najde svůj vlastní zákon, odpoutává jej to od všech ostatních. Nejvnitřnějším zákonem každého z nás je právě náš vlastní střed, který nám umožňuje najít své já a uskutečnit ho, sjednotit ho se vším, co je. Klíčem ke sjednocení protikladů je láska, která chce spojovat, ne rozdělovat. Bůh - jednota - nerozlišuje dobro a zlo, proto je někdy marně hledanou láskou pro velké množství lidí.

Zákon polarity nás neustále staví před dvě možnosti a nutí nás, abychom se mezi nimi rozhodli. Můžeme uskutečnit pouze jednu z nich, a proto se snažíme, abychom se rozhodli rozumně a správně. K tomu však potřebujeme hodnotová kritéria. Pokud si je vytvoříme (nebo je někdo vytvořil), považujeme je za správné, řídíme se jimi a snažíme se o nich přesvědčit co nejvíc lidí. Zpochybňují je však jiní, kteří si vytvořili svá hodnotová kritéria, opačná od našich, ale rovněž je považují za správná a snaží se je prosadit. Každé hodnocení je však závislé na stanovišti a úhlu pohledu pozorovatele. Svět se nedá proto rozdělit na to, co smí být, a proto je to správné a dobré a na to, co by nemělo být, a proto je to špatné a zlé. V polaritě platí, že v ní není nic absolutně. Nic není absolutně správně nebo dobře. Když se snažíme posílit jeden pól, roste úměrně s ním i jeho protipól. Není možné podržet jeden a sprovodit ze světa druhý. Přesto se o to neustále snažíme. Identifikujeme se jen s tím, co se nám zdá správné nebo dobré a druhou stranu, špatné a zlé, odmítáme.

Souhrn všeho o čem jsme přesvědčeni, že je nutné sprovodit ze světa, aby byl „dobrý a zdravý“ , to co odmítáme nebo co se snažíme vytlačit ze svého vědomí, protože to nevidíme nebo nechceme vidět - „to se nás netýká“, nazývají odborníci stínem. Stín z nás dělá nepoctivce vůči sobě samým, protože nechceme ve svém vědomí prožít nějaký princip a tím klameme sami sebe! Důsledkem je, že tento princip poklesne do těla a projeví se jako symptom - jako tělesná náhrada za to, co chybí duši. Symptom nám signalizuje, že jsme nemocní jako člověk, jako duševní bytost, tzn. že jsme přišli o rovnováhu vnitroduševních sil. Symptomy však nezmizí, když je nebudeme poslouchat ani chápat. Naše tělo je obrazem naší duše! Stín nám nahání hrůzu, ale ironicky způsobuje, že se všechny vytlačované záměry a snahy člověka zvrhnou v pravý opak a člověk se nejvíc zabývá právě jimi. Musí se proto naučit poslouchat a dívat se - sebepozorovat se, aby poznal co mu symptom sděluje a postupovat dál tak, aby se symptom stal zbytečným. Musí vpustit do vědomí to, co mu chybí. Život je prostě cesta plná zklamání a člověk je připravován o jeden klam za druhým tak dlouho, až dokáže unést pravdu.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková