Alternativní terapie

Dlouho jsem se rozmýšlel, zda mám napsat tento článek, když kniha "Čtyři dohody" od Dona Miguela Ruize o moudrosti starých Toltéků (vydána již v roce 1997, 1. vydání v češtině v roce 2001 ) i její pozdější propagace hercem J.Duškem, jsou již delší dobu v "hledáčku" veřejnosti, ale domnívám se, že nikdy není na škodu zamyslet se a připomínat si některé myšlenky, pravidla, zásady, principy..., které nás jednak učí dostávat se dále na cestě za poznáním, jednak osvobozují člověka a tak jsem se rozhodl poskytnout těm, kteří dosud tuto knihu nečetli, alespoň letmé seznámení s jejími myšlenkami a podstatou. Sami si potom jistě najdou příležitost si jí přečíst a její myšlenky uplatňovat v praxi. Ve své podstatě tento článek navazuje, svým způsobem, na některé předchozí články v tomto oddílu (např. Strach), takže je i doplňuje. 

Jako děti jsme neměli možnost vybrat si, v co věřit. Souhlasili jsme s informacemi a pravidly, které nám předávali jiní lidé (rodiče, prarodiče...), dokonce ani to, že mluvíme svým rodným jazykem nebyla naše volba. Nevybrali jsme si ani náboženství, nebo morální hodnoty, dokonce ani vlastní jméno. Prostě těmto předávaným informacím a pravidlům v naprosté většině věříme, bereme je jako fakt, jako děti s nimi souhlasíme, schvalujeme je a bezpodmínečně věříme v jejich správnost. Během života potom přijímáme další informace ve škole, v kostele, v médiích... jak máme žít, jaký druh chování je přijatelný, učíme se hodnotit své sousedy, jiné lidi atd. Tzn., že svým způsobem jsme cvičeni stejně jako pes, kočka, nebo kterékoliv jiné zvíře a jsme trestáni nebo odměňováni podle toho, jak posloucháme tato pravidla. Autor knihy tomuto faktu říká, že jsme "ochočováni". Odměna je přitom pozornost, které se nám potom dostává od rodičů či jiných lidí když "posloucháme". Dělá nám dobře a tak se v nás rychle vyvine potřeba upoutávat pozornost a dělat to, co po nás chtějí ostatní lidé, abychom odměnu dostali. Ze strachu, že ji nedostaneme, z obavy z trestu, který by následoval po neuposlechnutí, nebo z toho, že budeme odmítnuti, začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, jenom proto, abychom se zavděčili jiným a  odměnu dostali. Ve své podstatě se tak stáváme kopií názorů rodičů, společnosti, náboženství...Až když jsme dostatečně staří na to, abychom přemýšleli, vzbouříme se a naučíme se říkat slovo "ne". Tím bráníme svoji svobodu.

Ale naše ochočování z dětství, z minulosti, je tak silné, že již ani nepotřebujeme nikoho, kdo by nás napomínal, usměrňoval...My se ochočujeme sami, sami se trestáme, nebo odměňujeme podle toho, zda dodržujeme pravidla systému víry, kterou jsme v dětství přijali, tzv. Knihy zákona, která vládne naší mysli. I kdyby tato kniha byla špatná a i když víme, že jsme si všechny články této víry sami nezvolili, cítíme se s ní bezpečně. Abychom se postavili proti vlastní naučené víře, s kterou vnitřně nesouhlasíme, potřebujeme k tomu hodně odvahy, protože můžeme udělat "chybu" a za ní můžeme "zaplatit". Vládne nám strach. A my lidé jsme jediným tvorem na zemi, který za jednu chybu platí mnohokrát. Pokaždé když se rozpomeneme na nějaký náš prohřešek, vinu...sami se odsoudíme, shledáme se vinnými a trestáme se, nebo nás potrestají jiní ze stejného důvodu, resp. obviníme jiné, když si na nějaký jejich prohřešek vzpomeneme a pošleme jim všechen emocionální jed, který pociťujeme ... Je ale skutečně nespravedlivé, když chyby, viny...platíme opakovaně. Existuje-li spravedlnost, pak by jedno potrestání mělo postačovat, opakovaní není potřebné. My ale pociťujeme potřebu mít pravdu a ostatním ji upírat. Důvěřujeme tomu v co věříme a naše představy potom vedou k utrpení. Žijeme jakoby v mlze, která nám znemožňuje vidět dále než na špičku vlastního nosu, v mlze, která ale není skutečná. Je to náš osobní sen života, všeho, v co věříme, představ, které máme, dohod, které jsme uzavřeli sami se sebou, s jinými, s Bohem...Je to to, co v Indii nazývají májou a Toltékové mitote. Je to představa osobnosti o vlastním "já", kdy nevidíme, kým skutečně jsme. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky jiných lidí, naučili jsme se žít podle názoru jiných lidí, protože máme strach, že nebudeme přijímáni, že nebudeme dostatečně dobří pro ostatní. Cítíme se špatně a nepoctivě, jsme frustrovaní, pokoušíme se to skrývat a předstírat, že jsme někým, kým nejsme a výsledkem je nasazování společenských masek, aby si toho ostatní nevšimli, aby někdo jiný nezpozoroval, že nejsme tím, kým předstíráme, že jsme. Nejde však o to abychom byli dostatečně dobří pro někoho jiného. Naším největším strachem je riziko žít a vyjádřit, kým skutečně jsme. Naše představa o dokonalosti je důvodem, proč sami sebe odmítáme a nepřijímáme takové jací jsme a nepřijímáme ani jiné lidi takové, jací jsou. A způsob, kterým soudíme sami sebe je nejhorší soud, jaký kdy existoval. Existují tisíce dohod, které jsme uzavřeli sami se sebou, s jinými lidmi, s partnerem, s dětmi, s naším snem života, s Bohem, ale nejdůležitější jsou ty dohody, které jsme uzavřeli sami se sebou. V těch si říkáme kdo jsme, co cítíme, v co věříme a jak se chceme chovat. Výsledkem je to, čemu říkáme osobnost! Nám s manželkou byla v tomto směru dlouhá léta vodítkem báseň neznámého autora, kterou si dovoluji citovat:

Člověk v zrcadle

Když dostaneš co chceš při hledání své osobnosti a svět Tě na jeden den králem udělá, pak na sebe do zrcadla pohleď ve své skromnosti a zeptej se, co ten člověk v zrcadle Ti říci má. Neboť ani matka, ani otec, ani Tvá žena to není na jejichž rady bys měl vždy a všude dbát, člověk podle jehož úsudku se Tvůj život mění je právě  ten, co ze zrcadla na Tebe teď chce se smát. To je člověk, na kterém nejvíc Ti záležet má, neboť on je s Tebou až do chvíle, kdy skončí život Tvůj. A Ty jsi překonal ten nejtěžší test svého života jestli o něm můžeš říct: "Hle, toť přítel můj". Můžeš být úspěšný a umět spoustu věcí a myslet si, že jsi skvělý a dokonalý chlap, ale ten chlapík v zrcadle Tě nectí, když nemůžeš do očí přímo se mu podívat. Můžeš přelstít celý svět a znát každý trik a slyšet všude chválu: "Ten úspěšný člověk támhle jde", na konec Tvou odměnou však bude jenom pláč a křik, pokud si chtěl podvést toho chlápka v zrcadle.

Dokážeme-li však vidět, že naše dohody přijaté ze strachu, které vládnou naším životem, nám berou energii a vedou k našemu utrpení, k tomu, aby se nám v životě nedařilo, musíme potom sami v sobě nalézt odvahu tyto dohody rozbít, zničit a změnit je. V tom nám pomohou čtyři mocné dohody, s kterými se seznámíme v dalším pokračování.

Zpracoval S. Flanderka podle knihy "Čtyři dohody" od Dona Miguela Ruize