Alternativní terapie

Psychotický pacient

U pacientů s ritualizovanými vzorci, snad spojenými s úzkostí nebo nutkavostí, vede možnost změnit používaná svalová schémata, byť jen dočasně, k uvolnění napětí. To je složitější pro manického pacienta, jelikož jeho silná, rychlá gesta, zdá se, dovolují jen málo relaxace. Terapeut se musí "setkat" s pacientovým pohybem na jeho úrovni, což pro pacienta znamená informaci: "Rozumím tomu, co říkáš". Terapeutovi to umožňuje modifikovat a restrukturalizovat vzorce. Symbolické pohybové souboje jsou spíš sdílenou zkušeností, která může být začátkem vzájemného porozumění, oproti slovním výměnám, které by mohly vést k další izolaci. Chaceová popisuje scénu: "Když se útočný pacient pohybuje vpřed ohrožujícími gesty, vyvolá v terapeutovi, byť jen na přechodnou dobu, strach. Tento strach obvykle provokuje agresivní odvetné chování. Jestliže ale terapeut vyjádří strach pohybem, jako např. schoulením se k zemi, a pak rychle přejde do velmi širokého, vítajícího, přátelského gesta, očekávané odvetě lze předejít. Jestliže pacient v ohrožujících gestech pokračuje, další odpověď pacientovi by byl pevný postoj na široce rozkročené bázi, se vzpřímeným trupem... a opět by terapeut přešel do přátelského pohybu. Obvykle navrhuji dát si navzájem ruce na ramena a přetlačovat se sem, tam, čímž se vytvoří houpavý pohyb... a tato akce je ve své podstatě substitucí nebo sublimací útočné akce, která se z nějakého důvodu zdála pacientovi nezbytná."

Se skupinou hospitalizovaných pacientů musí terapeut obvykle překonávat pasivitu a závislost, kterou je skupina obvykle prostoupena. Tak jako v každé terapii, cílem je rozvíjení spontánního pohybu. Lowen píše: "Spontaneita je vyjádření nevědomého. Koordinace je funkcí vědomí. Integrace nevědomého a vědomého v jakémkoliv člověku vede k ušlechtilosti a fyzickému vyjádření emočního zdraví. Spontaneita je manifestací živosti a tzv. id, pocitového aspektu člověka. Koordinace je odrazem síly ega. V integrované osobnosti jsou id a ego, nebo tělo a mysl, sloučeny do výsledného celku, ve kterém každý pohyb těla je ušlechtilý. Pohyby, které jsou koordinované, ale nejsou spontánní, jsou mechanické. Pohyby, které jsou spontánní, ale nejsou koordinované, jsou infantilní nebo impulsivní." Podle J. L. Morena je spontaneita vitálním prvkem, vztahujícím se ke katarzi. Jen za pomoci spontánní interakce se otevírají dveře pro nové chování. Změny, které se v pohybové skupině projeví, lze během hodiny jasně sledovat. Pocitové naladění se mění z ticha a úzkosti na otevřenější vzájemné vnímání, což se projeví relaxovaným smíchem, konverzací, pohodlným dotýkáním a prostorovou blízkostí.

Neurotický pacient

S neurotickými skupinami jsou základní cíle obdobné, jako u psychotické skupiny. Směřování k uvědomění si svého těla, k rozšíření a integraci pohybu, spontánnímu vyjádření a k interakci. Techniky, které k těmto cílům vedou, se poněkud liší. Důraz se klade na lepší vnímání vnitřních impulsů a na takové osvobození, které pacientům umožní na impulsy reagovat oproti strukturování zkušenosti u psychotické skupiny, které vede k většímu kontaktu s vnější realitou. U neuróz se často vyskytují různé inhibitory a cenzory, takže tělo je omezované, složené z "mrtvých" oblastí a je v napětí.

Taneční terapeut pracuje na tom, aby si klient oblasti napětí uvědomil, aby rozšířil vzorce dýchání a expresívní pohyb. Relaxační techniky, pohybové improvizace vystavěné na tématech, společné skupinové improvizace a cvičení na řešení určitých úkolů, to jsou některé z technik, které je možné použít. Analýzou a spojením těchto vzorců s prožitkem jednotlivého člověka, vyvstanou odpovídající kognitivní a emoční zkušenosti. To může vést k novému pochopení a možným alternativám chování. Cheney píše: "Tyto zkušenosti jsou nejen hluboce smysluplné... ale také vedou k větší citlivosti, vhledu, jiné perspektivě a přinášejí více materiálu... pohyb je v hloubce primárně považován za terapii." Podle Whitehouseové je terapie katarzní a kreativní, řeší minulost a ve stejný okamžik buduje novou přítomnost tím, že zbavuje zbytečných napětí, a zároveň při ní dochází k uvědomění nových možností použití energie. Má fáze nevědomé a vědomé práce, nejprve se projeví v pohybu a pak jsou zvědoměny. Člověk se nejen zbavuje symptomů, ale usiluje také o porozumění příčin. Práce probíhá buď individuálně, nebo ve skupině, kde interakce nabývají nového rozměru.

Autistické dítě

Vděčnou aplikací taneční terapie jsou autistické děti. Kalishová v publikaci o práci s autisty uvádí: "Prvním úkolem v pohybové terapii s autistickým dítětem je přistoupit k dítěti z roviny, na které, zdá se, funguje - primitivní senzomotorické roviny, a společně s ním zkoumat rytmy, vokalizace a činnosti těla. Je to pokus zaprvé získat jeho pozornost a snad i dojít k emočnímu kontaktu, a za druhé, což je neméně důležité, pomoci mu formovat obraz těla. Měla jsem pocit, že je to složka, která u těchto dětí chybí. Zatímco schizofrenik může mít obraz těla pokřivený, nebo může dočasně ztratit obraz, který měl, autistické dítě si nikdy nevytvořilo intrapsychickou reprezentaci svého vlastního těla. Terapeut to musí mít na paměti, když dítěti pomáhá budovat nové psychické struktury a koncepty."

Různé populace

Existuje ještě několik dalších oblastí, ve kterých taneční terapie pomáhá v rehabilitaci. Hodně terapeutů pracuje s retardovanými. V hodinách dostanou strukturu pro své emoce, učí se lépe znát své tělo a zlepšují koordinaci. Lidé s různými omezeními, jako např. nevidomí, lidé postižení hluchotou a poruchami řeči, mají vždy přídavné fyzické projevy postižení, a to v používání těla v prostoru a v komunikaci. Principy taneční terapie jsou vždy užitečné tam, kde existuje zátěž pro normální komunikaci, nebo obtíže s vnitřním obrazem těla. S rozvojem nového odvětví psychiatrie - geriatrie, nachází i zde taneční terapie důležité uplatnění. Nejen, že dává podporu, ale vede k udržování fyzického zdraví při využití fyziologických systémů a svalstva, to přispívá hlavně k rozvoji a udržování sebevědomí a sociálních interakcí. Když se lidé pohybují společně v rytmu, bez ohledu na omezení ve fyzickém pohybu, věku, a onemocnění, zahání to samotu. Cíle budou více podpůrné, než že bychom usilovali o zásadní změnu osobnosti.

Věznice a ochranné léčby jsou dalším prostředím, ve kterém může taneční terapeut/ka pracovat, protože problémy vztahu k sobě a k ostatním jsou zde v podstatě stejné. Jiná možná místa, kde taneční terapeut působí, jsou stacionáře, komunitní psychiatrická centra a privátní praxe. V multidisciplinárním zařízení je taneční terapeut/ka součástí týmu a své zkušenosti uplatní, stejně jako lékař, v rámci terapeutického plánu, který sestavil tým. Myriáda recipročních vztahů, kombinací, proporcí frekvencí, rozsahu použití, frázování, zapojených částí těla a prostorových vztahů, tvoří některé z aspektů, které se podílejí na nesmírné rozmanitosti a komplexnosti pohybu člověka. Protože je možné tento systém použít pro jakýkoliv pohyb, využívá se v současnosti v psychologii, antropologii, transkulturálních studiích, studiích zabývajících se dětským vývojem, tanečním vzdělávání, personalistice, v obchodování k posuzování lidí a samozřejmě v taneční terapii.

Taneční terapie je novou profesí, která je neustále v procesu definování sebe sama. Další výzkum a studium z ní v budoucnosti pomůže vytvořit jasně vymezenou terapeutickou disciplínu. Význam taneční terapie spočívá hlavně v tom, že používá a rozvíjí silné stránky člověka, začíná od toho, co lidé MOHOU a pracuje směrem k celkové integraci těla a mysli. Je to kreativní a často radostná zkušenost. Pohyb je dar, který máme všichni společný.

Zpracoval S. Flanderka, zdroj časopis Baraka, kapitolu 37 z The American Handbook of Psychiatry, 1975, přeložila MUDr. Radana Šourková