Alternativní terapie

Tělo samotné je zdrojem pamětí, odpovědí a učení. Učení o sobě samém je úzce spjaté s pochopením toho, jak naše tělo reaguje na mnohé konflikty a stresy každodenního života. Taneční terapie dává strukturu, v rámci které je možné vnímání těla rozvinout za pomoci pohybu a vede k zapojení muskulárních a viscerálních reakcí, vztahujících se k emoci a emocionální paměti. Tento proces dává příležitost pro katarzi a vyjádření pocitů, které možná byly blokované nebo maskované. Pohybové změny a psychologické změny jsou navzájem propojené. Kognice a intelektuální povědomí jsou samozřejmě pro změnu nezbytné. V taneční terapii je tělo a jeho pohyb prvotním nástrojem práce směrem k tomuto uvědomění a k jednotě self.

Taneční a pohyboví terapeuti objasňují důležitost těla, nejen v jeho vztahu k emocím a učení, ale také co do přesnosti v komunikaci. Rozplést myriádu pohybových vzorců jednotlivce je komplikovaný a terapeuticky vděčný úkol. Pohybový styl je jazyk, který hovoří o tom, jak se jedinec adaptoval na životní síly kolem sebe a jaký je jeho způsob nakládání s těmito silami. Tím, že reorganizuje řeč pohybu, umožní taneční terapeut jedinci vstoupit do kontaktu se zdroji emocionálních omezení a prozkoumat nové a více uspokojivé způsoby chování. Teorie, vytyčující spojení mezi emocemi, tělem a myslí, jsou pro taneční terapii nejdůležitější, ale bude nutné o tomto předmětu ještě zvlášť pojednat a tyto teorie posoudit.

Celý život je vybudován na pohybu

Celá naše existence se skládá jak z volních, tak autonomních senzomotorických reakcí na vnitřní vjemy a vnější prostředí. Na základě těchto vjemů kontinuálně jednáme. Experimenty poukazují na to, že dokonce i když jsme "v klidu", lze lokalizovat svalové napětí určitých svalových skupin, energie je v nich dostatečná, tím i měřitelná a to dokonce jen při myšlenkových procesech. Život je zpočátku zastoupen taktilními, termálními a bolestivými vjemy, na které reagujeme motorickou aktivitou. Pohyb začíná náhodně a nekoordinovaně. Tak, jak dítě zraje, je čím dál tím více schopné ovládat svou hrubou motoriku. Dospělí si tělesné komunikace nemluvněte všímají a reagují na ni. S rozvojem řeči jako komunikačního prostředku je fyzická komunikace čím dál tím méně významná. Intelektuální procesy získávají na hodnotě při učení a komunikaci. Jazyk je překladem primárních procesů.

Pro taneční terapii jsou důležité teorie učení, které definují fyziologické změny v těle ve vztahu k emocím, vývoji kinestetického smyslu a empatické svalové odpovědi a koncepty týkající se vývoje vnitřního obrazu těla (body-image). Teorie emocí se zabývají vztahem mezi fyziologickými a svalovými změnami, vědomím a odpovědí. Prožívání emoce, jako např. vzteku, je fyzické prožívání. Darwin ve své práci před sto lety popisuje přirozenou podstatu výrazů obličeje a těla při různých emocích. Podobná svalová napětí a impulsy při emoci zažívají všichni, je to překlad do vyjadřujícího pohybu, který lze ovládnout, inhibovat, zcenzurovat nebo komunikovat jinak, v souvislosti s dynamikou kultury a osobnosti jedince. Různé teorie o původu emocí a myšlení (Carl Lange, William James, Nina Bull) poukazují na prožívání tělesných vjemů a pohybů, které jsou okamžitou reakcí na vnímání podnětů. Jelikož tanec je pohyb těla, lze emoce tak, jak jsou prožívané, zažívat a používat přímo v terapii. Není vůbec zapotřebí tyto emoční zkušenosti překládat do slovní symboliky.

Centrální nervový systém je organizovaný do pohybových vzorců. Kinesiologové věří, že určité vzorce jsou dané naším biologickým dědictvím, tak jako pohyb a lokomoční vzorce. Jiné se musíme naučit a možná i ve specifických situacích upravit. Kinestetická percepce a paměť jsou základem při učení volních pohybů. Taková paměť umožňuje jedinci zahájit celý vzorec pohybu nebo modifikovat část celku. Pouze díky zkušenosti a experimentování s pohybem se tyto vzorce pevně ustanoví. Ve většině sportovních aktivit se člověk soustředí pouze na určité dovednosti a vztah těla k nim. Kromě tance a divadla se věnuje vědomě jen málo úsilí rozvíjení kinestetické paměti celého těla a jeho částí.

Vztahy ke světu kolem nás závisejí na našem vnímání obrazu těla. Je-li znalost těla neúplná nebo falešná, všechny činnosti, pro které je tato jednotlivá znalost nezbytná, budou také chybné. Koncepty směru, jako je nahoru, dozadu, do stran, se všechny vztahují k vnitřnímu pocitu sebe. Prostorové vztahy se utvářejí nejprve pomocí našeho vlastního těla jako referenčního bodu. Hodně dětí má s tímto procesem učení obtíže, a proto je u nich učení nekompletní. Nejsou si dostatečně vědomy různých částí těla, nevědí, jak s nimi pohybovat, nebo co jimi mohou činit. Tak, jak to vysvětluje Schilder:

"... pohyb vede k lepší orientaci v našem vlastním těle. O svém těle nevíme mnoho, dokud s ním nepohybujeme. Pohyb je úžasný faktor, který sjednocuje jednotlivé části našeho těla. Dospíváme jím k určitému vztahu k vnějšímu světu a k objektům, a jen v kontaktu s tímto vnějším světem jsme schopni vztahovat různé dojmy týkající se našeho vlastního těla. Znalost našeho vlastního těla je do značné míry závislá na našich úkonech... Posturální model těla se musí vytvořit. Je to tvoření a budování, ne dar."

Taneční terapeut pracuje na rozšíření kinestetických zkušeností a tak pomáhá expresivnímu pohybu. Postavení těla, jako dynamický prvek, a gesta mají vztah k emočním stavům. Tyto se stávají formou komunikace, tak jako se pohyb stává vyjádřením pocitu. Určité fyzické aktivity na sebe mohou vázat specifické pocity, jako např. kolébání dítěte nebo ohánění se holí. Schilder ve svém pojednání vztahuje koncept vnitřního obrazu těla k pohybu, kinestetice a posturálním reakcím v psychoanalytickém rámci. Říká:

"Pohyb (tak) ovlivňuje vnitřní obraz těla a vede od změny v tomto obraze, ke změně psychického postoje... Napětí a uvolnění jsou základními prvky v dynamické posloupnosti. Vzájemné vztahy mezi svalovými sekvencemi a psychickým postojem jsou tak úzké, že se nejen psychické stavy pojí se stavy muskulatury, ale také každá sekvence napětí a relaxace podněcuje specifický postoj (psychický)... každá emoce sama sebe vyjadřuje v posturálním modelu těla a každý expresívní postoj je vázán k charakteristickým změnám v posturálním modelu těla... Tělo se stahuje když nenávidíme... je to spojené se začátkem akce volního svalstva... rozšiřujeme tělo, když cítíme přátelství a lásku. Otevřeme náruč... a hranice našeho vnitřního obrazu těla ztrácí svůj jasný charakter."

Taneční terapeut tohoto vzájemně propojeného vztahu mezi emocemi, tělem a svalovými vzorci využívá. Lidé vyjadřují smutek, radost, hněv a jiné silné emoce pohyby těla. Tyto patří k universálním zkušenostem, které vznikají z reakcí na vnější stimuly. Nicméně obráceným postupem, prací se svalovými vzorci, vztahujícími se k emocím, lze kognitivně vnímat samotné pocity, už jen na podkladě svalové paměti takových spojení. Tím, že člověk rozvine silné, ostré a rychlé pohyby rukou a nohou, které pak zapojí trup a vedou ke zrychlení dechu, může začít díky pohybům samotným vnímat vztek. Proces se sám o sobě buduje, protože jak člověk začne takový pocit vnímat, ve svalech se uvolňuje více energie, což se odráží ve vědomí této expresívní kvality. Ritualizované pohyby, tak jak je jednotlivé kultury používají, jsou založené na tomto fenoménu. Dříve, ve válečných tancích kmene, pomáhaly rytmické silné pohyby ve skupině každému jedinci navodit pocit síly, moci, jednoty a nezničitelnosti. Obdobně krouživé tance vedly, díky vestibulární stimulaci, k extatickým prožitkům, člověk ztratil pocit svého těla a prožíval jen své spirituální já. Strukturováním pohybových zkušeností a pochopením propojení mezi svalovými impulsy a emocí může taneční terapeut pacientovi pomoci zahrnout a zpracovat blokované emoce nebo strukturovat ty emoce, které jsou pro něj ohromující.

I další studie jsou důležité k pochopení pohybu. Např. Condon, psycholog, studoval synchronii pohybu pomocí analýzy filmového záznamu interakcí lidí. Definoval sebe-synchronii jako pohyb ve vztahu k vlastní artikulaci řeči a interakční synchronii, kdy se pohyb posluchače synchronizuje s řečí a pohyby mluvícího:

"... u interagujících jedinců existuje během komunikace základní sdílení pohybu, připomínající tanec. Zdá se, že se jedná o obecnou charakteristiku normální komunikace. Studovali jsme více než sto filmových záznamů lidských interakcí, obraz za obrazem (byly to filmy křováků Kung, Eskymáků a Mayských indiánů), a shodně jsme u nich nalézali fenomén interakční synchronie."

Condon přenáší koncept synchronie do taneční terapie, a říká:

"Společný pohyb v harmonii je komunikace. Je to vztah, ve kterém je obsažena informace Jsem s tebou. Jistě to připomíná, umocněnou interakční synchronii..., která vede k uzavřenosti. Prvek synchronie lze rozebírat z pohledu tance. Rytmický a empatický kinestetický smysl, který nám pomáhá si vybavit podobné pohybové vzorce v prostoru a čase, je pro lidi velmi smysluplný. Zdá se, že vede k ujištění o sobě samém, o sobě ve vztahu k jiné bytosti. Synchronie pohybu je v každodenních interakcích normální. Může dojít k desynchronizaci, jestliže lidé nejsou vzájemně v souladu, nebo když jedinec není v souladu sám se sebou. Synchronie s terapeutem a ostatními lidmi tedy tvoří moment uvědomění nebo uzavřenosti. To se může podílet na různých terapeutických situacích."

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, kapitolu 37 z The American Handbook of Psychiatry, 1975, přeložila MUDr. Radana Šourková ( převzato z časopisu Baraka.)