Každý z nás byť nevědomým způsobem, souhlasí s pravdou uvedenou v nadpise článku, která platí od nepaměti a ve všech kulturách. Smích vždy zaujímal důležité místo ve společnosti, odjakživa jsme se totiž chtěli především chichotat, chechtat se a smát se tak, aby nás to dovádělo třeba až k pláči, což nás ve skutečnosti zajímá mnohem víc než mechanismy smíchu. To je bezpochyby normální, protože analyzovat a rozebírat smích, znamená úplně ho zničit. Z tohoto důvodu se i v následujícím článku zaměříme především na praktické techniky terapie smíchem.
Názory vyjádřené velkými mysliteli a filozofy o smíchu a jeho fenomenologii měly vždy jen poměrně malou odezvu u široké veřejnosti. jakékoli předsudky nebo vnitřní bloky některých vážených autorit nikdy nezpůsobily to, že by se lidé přestali smát, protože smích je jednou ze základních potřeb člověka. Ve společnosti je smích také z jedním z prostředků mezilidského sbližování, zmenšuje napětí a je vyjádřením společné radosti. V pořekadlech smích nikdy neměl pejorativní význam, dokonce ani rčení "umřít smíchy" neoznačuje smrt, ale stav extrémní radosti. Lidové moudrosti vyjadřují fakt, že smích uvolňuje napětí a odstraňuje agresivitu, která by se jinak mohla projevovat násilím. Příkladem využití těchto znalostí jsou speciální místnosti v některých japonských firmách, kde se dělníci a úředníci mohou odreagovat před portrétem svého nadřízeného, kterému se mohou smát nebo dokonce i posmívat a tak se vyhnout spoustě vnitřních konfliktů. Měli bychom mít proto důvěru v moudrost předků vyjadřující nutnost se radostně smát a také bychom měli mít důvěru ve schopnosti našeho těla, jenž má v sobě zabudovány složité mechanismy smíchu (mimo článek autora: zapněte si reproduktory a zkuste: Smích ).
Kromě filozofických teorií zabývajících se smíchem existuje i názor, že smích může mít léčivé vlastnosti, o čemž jsou zmínky již ve starověkých lékařských spisech, které zdůrazňují vliv vnitřního stavu na vývoj a léčení nemocí. Na rozdíl od psychologů, mslitelů a filozofů to byli právě lékaři, kteří začali přistupovat k problematice smíchu pragmatickým způsobem, aniž by se příliš nechali pohltit etickými úvahami. Od Aristotela až do dnešní doby o tom najdeme v lékařské literatuře jasné zmínky.
Lékaři starověku doporučovali smích jako prostředek k posilování plic a regeneraci celého organismu. Henri de Mondeville, jeden ze známých chirurgů 13. století, doporučoval smích při pooperační rekonvalescenci, Richard Mulcaster, anglický lékař ze 16. století, navrhoval smích jako fyzický cvik podporující zdraví. Tvrdil, že smích může velice pomoci těm, kteří jsou melancholičtí a mají hrudník a ruce studené, protože dodává mnoho vzduchu do plic a to vyvolává teplo, které rozproudí krev. Středověký francouzský lékař Brambille zase tvrdil: "Negativní emoce zhoršují stav těžkých ran, zatímco smích a naděje umožňují jejich zahojení". V 19. století pro změnu německý lékař Gottlieb Hupland prohlásil, že smích je jedním z nejdůležitějších faktorů trávení a na podporu tohoto tvrzení připomínal středověké šašky, kteří měli za úkol při jídle bavit královskou rodinu. On sám považoval smích za výbornou léčebnou metodu. Na počátku 20. století James Sully zařadil smích mezi "tělesné cviky" a píše o něm jako o faktoru, jenž vyvolává důležitý růst vitálních činností a aktivuje nervový systém.
Zkušení cvičitelé, ať na základní škole, univerzitě nebo na cvičení jógy, vědí, že smích dokáže vzbudit pozornost, zlepšuje schopnosti paměti a odstraňuje napětí, které by jinak znesnadňovalo učení. Zanedbatelná není ani okolnost, že smích snižuje agresivitu, s níž si děti a dospívající často nevědí rady. Dr. Kataria používající různé způsoby vyvolání smíchu ve školním prostředí shrnul jeho výhody následovně:
Smích je výrazem lidské přirozenosti. Pro názornost si uvedeme několik osvědčených rad pro dobrou náladu:
Dobrým a jednoduchým způsobem, jak se zasmát, je podívat se na nějaký komický film, představení nebo si přečíst humornou knížku. Večerní smích je zárukou dobrého spánku, zatímco libovolné představení, u něhož umdléváme nudou a různě pospáváme, nás může dovést až do stavu, kdy potom ani v pohodlné posteli nebudeme schopni zamhouřit oko a když už se nám to nakonec povede, je docela dobře možné, že se ráno probudíme doslova jako "pytel brambor".
Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku ing. Eduard Selea v časopise Regenerace