Alternativní terapie

Orientovat se umí každý - někdo hůř, někdo líp. I ten kdo o sobě prohlašuje, že nemá vůbec orientační smysl trefí domů, do obchodu, do školy či do práce. Metody jak se vyznat ve svém okolí si člověk tříbí odedávna. Původně stačily okolní přírodní útvary, postupně si je lidé začali zaznamenávat - vznikly první mapy. Na konci minulého století proběhl v Norsku první závod podle mapy, v dnešním pojetí první orientační závod. U nás se začalo až v roce 1950, běh byl výslovně zakázán a závodilo se s povinnou zátěží v batohu....doba rychlosti přeje, běhat už se smí.

Co s sebou do lesa?

Ještě než si stoupnete na start potřebujete nutné vybavení:

• busolu
• vhodné oblečení - není předepsané, ale mělo by splňovat několik podmínek:
  
• nemělo by omezovat v pohybu
• mělo by se snadno prát 
  
• obuv by měla být vhodná pro běh v terénu, nejvhodnější jsou tzv. "špunťákyˇ, nebo orientky
• pásku na čelo pro ty, kteří se hodně potí

Mapa

Na startu umístěném někde v širém lese dostanete to nejdůležitější - mapu. Je zpracována podle kategorie, do které jste byli zařazeni: H-muži, D-ženy a dále podle věku a výkonnosti, např. H-16|A, což znamená hoši 15-16 let, A je nejsilnější skupina. Ještě potřebujete popis kontrol a průkaz pro evidenci nalezených kontrol. amůžete vyrazit. Pro toho, kdo mapu vidí poprvé, je hodně barevná- pětibarevná, pokud nepočítáme bílou, hodně pokreslená, je na ní spousta většinou neznámých značek a to ještě laik netuší hlavní zradu, že bílou barvou je zakreslen les. Zeleně jsou vybarveny jen mladé, špatně průchodné části zvané hustníky. Měřítko mapy je obvykle 1:15 000, to znamená, že 1 cm na mapě je 150 metrů va skutečnosti. Celou mapou procházejí modré čáry vedoucí od severu k jihu, označují půlkilometrové vzdálenosti. Slouží jednak k základním odhadu vzdáleností, jednak k práci s busolou (o ní si řekneme dále). Další čáry jsou vrstevnice. Vznikly by v terénu, kdyby jej někdo rozřezal na řezy pět metrů vysoké. Na mapě je vyznačena trať: trojúhelníček značí start, kolečky jsou označeny jednotlivé kontroly, cíl je dvojitý kroužek. Každá z kontrol má pořadové číslo a v tom pořadí je musí běžec procházet, proto jsou spojeny úsečkami v červené barvě, aby byly dobře vidět. Běžec postupuje od kontroly ke kontrole, každý z úseků si ještě rozdělí  na několik malých základních úkolů, které vyčte z mapy a pak je přenese do skutečnosti. Mnohem důležitější než seberychlejší běh je správně určit KAM namířit.

Kontrola

Jak vypadá? Na příhodném místě v lese je do země zapíchnutá železná tyčka, nahoře opatřená kleštičkami. Ty mají dole gumu, shora několik hřebů vytvářejících určitý znak-písmeno, číslici nebo obrazec. Běžec strčí mezi obě části kleští startovní kartu - průkaz v místě odpovídajícímu číslu kontroly, bouchne do horní části a hřeby mu označí průkaz. Protože železná tyčka by se v lese špatně hledala, věší se na ni takzvaný lampion - trojboký hranol vysoký asi 30 cm, jehož každá strana je úhlopříčně rozdělena na bílou a červenou část. Oko vnímá kontrolu jako něco, co do lesa nepatří, takže to křičí na dálku. Aby hledání nebylo moc lehké, bývají kontroly schovány tak, aby běžci museli přijít skutečně až k místu, kde má kontrola podle mapy být. Platí zásada, že běžec hledá v lese ne kontrolu samu, ale terénní tvar, na kterém je kontrola umístěna. Ten tvar má jednak v mapě, ale také v "popisu kontrol", kde jsou upřesněny detaily umístění kontroly.

Jak se s mapou chodí?

Platí to pro mapy obecně a pro orienťáckou obzvláštˇ: mapa má být stále zoeientována, tzn. že sever na mapě má stále souhlasit se severem veskutečnosti. Orientování mapy se dá provést nejjednodušeji busolou pomocí modrých čar procházejících mapou od severu k jihu, střelka busoly ukazuje k severu, stačí přiložit, natočit mapu a je hotovo. Jen pozor, aby mapa nebyla otočena o180°obráceně! Za běhu se to většinou provádí bez busoly. Palec drží mapu pod místem, kde zrovna jsem, proto se mapa podle potřeby poskládá a udržuji směr svého postupu dopředu od palce. Při každé zatáčce se mi změní směr na mapě i ve skutečnosti, takže se jen otočím podle mapy a jdu zase dopředu. Mapa je jako volant! 

Kufrování

V mapě je všechno jednoduché: trať i kontroly jsou zakreslené, ale co ve skutečnosti? Po zakreslené čáře se jít nedá, je to jen čára na papíře, proto je důležité najít vhodný postup a to si žádá v mapě se vyznat a umět přenést zvolený postup z mapy do skutečnosti. Znalost mapových značek je samozřejmostí! Proto je důležité před kontrolou myslet víc než jinde, myslet víc než utíkat, třeba i zpomalit. Protože častým jevem doprovodným jevem dohledávky je tzv. KUFR. Kufrování, neboli bloudění se stalo tak populárním výrazem, že ho zná i ten, kdo o orienťáku neví zhola nic A jak kufrům zamezit? Recept není, jen trénink, pečlové čtení mapy, soustředění při dohledávce, zkušenost - někdy nepomůže nic. Čím je terén složitější, tím opatrněji, pomaleji a přesněji musí běžec postupovat. Při chybě nezpanikařit, přemýšlet, případně se kousek vrátit a znovu se zorientovat a úspěšně se dostat až do cíle.

Závěr

Pokud vás tento druh terapie zaujme a zláká vás k jejímu provozování, objevíte dobrou partu kamarádských lidí, kteří se tomuto druhu sportu věnují výkonnostně a třeba to časem i vy můžete dotáhnout až k titulům mistrů světa, jako např. v Oddílu orientačního sportu v Turnově, kde jich je několik. Všichni jsou velice skromní vzhledem k výsledkům, kterých dosáhli, resp dosahují a často veřejnost ani neví, že mezi nimi žijí lidé s takovými úspěchy, protože se zajímají pouze o "populární" sporty - fotbal, hokej, florbal..., které jsou, proti orienťáku, finančně neúměrně dotované a často bez viditelných úspěchů.

Zpracoval: S. Flanderka podle článku Ivo Douška