Alternativní terapie

Podle tradičního podání byl taoismus založen mužem jménem Lao-ć, nazývaným Starý Mistr, asi šest století před Kr. On zpracoval dílo věnované lidstvu a jeho domovské existenci ve vesmíru pod názvem „Tao-te.´ting“, v překladu „Cesta a její síla“.

První část - cestu - tao - můžeme chápat v trojím smyslu jako:

• cestu nejvyšší reality - nemůžeme ji ani vnímat, ani si o ní udělat jasnou představu, protože přesahuje naše rozumové schopnosti. Přesto je základem všeho. Na konci je Lůno, z kterého život pramení a do něhož se i vrací.
• cestu na nejvyšší úrovni nadsmyslové - je cestou vesmíru, hnací silou přírody, dává všemu život. Je spíše duchem než hmotou, je proto nevyčerpatelná. Může být nazývána „Matkou veškerenstva“.
• cestu lidského života - která je uvedená v harmonii s cestou předchozí.

V souvislosti s druhou částí - sílou - te - v Číně vznikly tři varianty taoismu, které v průběhu historie na sebe vzájemně působily, ovlivňují většinu taoistů a mají také společný cíl - nalézt způsoby, které napomáhají Síle te, která je projevem Cesty tao, aby dosáhla souladu s přirozenou harmonií vesmíru, aby mohla volně a bez zábran proudit lidskými bytostmi:

• filozofický taoismus - má sebevýchovnou funkci, je reflexivní povahy. Každý žák má svého učitele, který jej vede v tom, čemu má porozumět. Tento směr je především postojem k životu a může nejvíce obohatit ostatní svět. Snaží se vhodným a účelným způsobem využívat a tím i uchovávat sílu. „Filozofie hledá poznání a poznání je síla“ (Baronův výrok), taoisté proto hledali poznání, které by dodávalo životní síly. My ji nazýváme moudrostí. Podle taoistických filozofů žít moudře znamená žít způsobem, který uchovává životní vitalitu tím, že ji nevydává neužitečným a vyčerpávajícím způsobem, především neshodami a konflikty.
• náboženský (lidový) taoismus vznikl proto, že v systému chyběl další podstatný prvek. Mnohé jeho prvky vypadají jako pověra, ale víme, že náležitě prováděné rituály mají magické účinky a taoistická církev, různí šamani a zaříkávači se snažili využít kontaktů s vyššími mocnostmi k humánním cílům formální i neformální cestou.
• regenerativní taoismus - má sebevýchovnou funkci, ,je aktivní povahy. Každý žák má svého učitele, který jej vede v tom, co má dělat. Tento směr se nespokojuje s pouhým udržováním síly, ale snaží se o zvýšení jejího množství, o její maximalizaci. Klíčovým pojmem je zde čchi - dech - jako označení životodárné energie, která v člověku buď proudí nebo je blokována. Vyznavači tohoto směru se zabývali možnostmi přijímání čchi z hmoty, pohybu a ducha.
  • Možnosti hmoty - byly zkoušeny formou přijímání potravy všeho druhu (výsledkem byl např. lékopis léčivých rostlin), který vedl až k extrémnímu hledání elixíru nesmrtelnosti, v sexuální oblasti formou zadržování semene (aby čchi nebylo vydáváno) a vymysleli dechová cvičení jak přijímat čchi ze vzduchu.
  • Možnosti pohybu - pokusy o získání čchi z hmoty byly doplněny cílenou metodou tělesného pohybu, která má přitáhnout čchi z vesmíru a odstranit překážky jeho vnitřního proudění. Poslední část je např. i cílem akupunktury.
  • Možnosti ducha - byla vyvinuta metoda meditace, která je nejsložitější, protože pracuje s vnitřním „já“ v protikladu s vnějším „já“. Používané prvky tělesných pozic a techniky koncentrace měli mnoho společného s indickou rádžajógou, ale měly nový specifický obsah podpořený sociálním zaměřením a myšlenkou, že čchi získané meditací, by mohlo být předáno celému společenství, aby povzbudilo vitalitu a uvedlo v soulad její záležitosti. Ve stavu meditace byl tak duch otevřen pro Cestu jako nikdy předtím. Velkým nebezpečím však byla možnost zneužití pro mocenské zájmy jedné osoby, panovníka, který by tak mohl ovládat prakticky celý národ.

Filozofický taoismus svým postojem k životu, může ze všech tří směrů nejvíce obohatit ostatní svět, a proto se jím budeme zabývat podrobněji. Jeho cílem je přizpůsobit každodenní život Cestě tao. Základní metodou, jak tohoto cíle dosáhnout, je zdokonalit svůj život prostřednictvím zásady wu-wej, znamenající doslova nezasahování, nečinění, v taoismu nabývá významu účinnosti a vhodnější překlad je „tvořivý klid“. Jednat způsobem wu-wej znamená, v mezilidských vztazích, při psychických konfliktech a ve vztahu k přírodě, jednat tak, že napětí je omezeno na minimum. Tvořivý klid spojuje dva zdánlivě neslučitelné stavy - vrcholnou činnost a vrcholné uvolnění. Není to tedy nečinnost. Daleko spíš je to účinnost, která nemrhá ani jediným pohybem na hašteření nebo předvádění se navenek.

„Proto moudrý jedná, aniž zasahuje, poučuje, aniž mluví“. Tao-te-ťing

Z přírodních elementů taoisty nejvíce fascinovala voda. Obdivovali se způsobu, jak nadnáší předměty a s lehkostí je unáší svým proudem. Je také přizpůsobivá a nevnucuje se, přijímá tvar těles, v kterých je obsažena a vyhledává nejníže položená místa. Přitom si, navzdory své přizpůsobivosti, podmaňuje to, co je ostré a tvrdé. Poslední vlastností vody je průzračnost, kterou nabývá klidem. Tyto přednosti společně s vodou sdílí i wu-wej.

Dalším pozoruhodným rysem taoismu je hluboký vztah k přírodě. Podobně jako lidé nemá být ani příroda využívána a zneužívána. Tento ekologický přístup k přírodě hluboce ovlivnil taoistické umění, počínaje architekturou, malířstvím atd. Naturalismus, který je základem taoistického umění, nachází svůj výraz i ve způsobu života. Formalismus, okázalost a obřadnost jej nechávají chladným a pompu a výstřednost považuje taoismus prostě za pošetilé. Prostota, až primitivnost jsou lepší, protože mnohé je na civilizaci umělé. Taoisté nechápali, co by mohli získat z korektnosti a přesného dodržování náležitého chování, jehož výsledkem může být leda tak vnější nátěr na povrchu společnosti - záludná a křehká slupka.

Jedním z taoistických požadavků je relativita všech hodnot a s ní spojená totožnost protikladů. Zde taoismus navazuje na tradiční čínský symbol jin/ jang. Polarita tohoto symbolu zahrnuje všechny základní protiklady života: den a noc, život a smrt, mužský a ženský princip atd. Oba členy páru nestojí proti sobě v kategorickém protikladu, nýbrž se vzájemně doplňují. Každý z nich zasahuje do prostoru náležejícího druhému a navazuje na něj v bodě, kde působnost protějšku slábne a nakonec se oba rozplývají v obvodu, který je obklopuje, čímž je Cesta tao.

Vzhledem ke svému odporu k násilí je taoismus nakloněn pacifismu, a proto umístil vojáka na spodek čínské společenské stupnice. Válka je chmurná záležitost a taoismus se zabývá vážnými otázkami života, ale přitom si udržuje lehkost přecházející až do veselí, intelektuální odstup, duchaplnost a půvab. Společně s konfucianismem představují dva vrozené póly čínské povahy, které se vzájemně doplňují jako jin a jang. Konfuciasmus pól klasický, zaměřený na záležitosti lidské, taoismus pól romantický, přivádějící lidské bytosti k tomu, co je překračuje. Učí je prostotě, otevřenosti a moudrosti a i když je asi nemožné jej dokonale zvládnout, stal se radostným průvodcem pro miliony Číňanů a nejenom pro ně.

"Kdo dobře chodí,nezanechává stop. Kdo dobře mluví, nedopouští se chyb. Kdo dobře počítá, nepoužívá počítadla". (Tao-te-t'ing)

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková