Alternativní terapie

K závěru, že se historický Ježíš proměnil v Krista a jeho stoupenci začali věřit, že byl Bohem v lidské podobě, došli až po jeho smrti. Již za jeho života se ale objevují náznaky, které k tomu směřovaly. Ježíš se pohyboval mezi prostými a sociálně opovrhovanými lidmi nenuceně a bez přetvářky, léčil je, radil jim - chodil a konal dobro. Dělal tak s takovou prostou působivostí, že ti, co ho viděli, byli nuceni neustále hledat nové vysvětlení jeho osoby. Dospívali k tomu, že kdyby Boží dobrota chtěla na sebe vzít lidskou podobu, jistě by se chovala jako on.

Současníkům Ježíše se zdálo, že náleží do zvláštní kategorie nejenom kvůli tomu, co činil, ale také proto, co říkal. Zdroje Ježíšových výroků lze jednotlivě nalézt ve Starém zákoně, ale jako celek mají výjímečnou živost, naléhavost a výmluvnost. Jeho výroky jsou možná nejčastěji opakovanými v historii, např. : "Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého! Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi...". Ježíšova "silná slova" radikálně převracela navyklé hodnotové schéma a byla v rozporu s obecným názorem např. :

• Nemáme zlu odporovat X   obecný názor je, že zlu máme odporovat všemi dostupnými prostředky
• Máme milovat své nepřátele a žehnat těm, kdo nás proklínají   X svět říká, že přátelé mají být milováni a nepřátelé nenáviděni
• Slunce vychází nad spravedlivým i nad hříšníkem X   svět to chápe jako nemístné rovnostářství
• Snáze projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského X svět však obdivuje bohatství
• Šťastní lidé jsou ti, kteří jsou pokorní, kteří prolévají slzy, jsou milosrdní a čistého srdce X pro svět jsou šťastnými bohatí, slavní a mocní

Jedinou cestou jak pochopit smysl neobvyklých Ježíšových výroků, je vidět v nich výraz jeho chápání Boha, který miluje lidské bytosti absolutně, aniž by vypočítával jejich hodnoty nebo zásluhy. Nejpůsobivějším momentem Ježíšova učení není to, že je hlásal, ale to, že je žil. Ze zpráv, které jsou k dispozici, se jeho život zdá být prostoupen skromností, sebeodevzdáním a nesobeckou láskou. Není možné přesně zjistit, co si Ježíš myslel sám o sobě, protože se tím nezabýval. Staral se o to, co si lidé myslí o Bohu. Na stránkách evangelií se Ježíš jeví jako člověk, na němž, jak kdosi řekl, není nic neobvyklého vyjma jeho dokonalosti. Miloval lidi a oni na oplátku milovali jeho - ve velkých zástupech a náruživě. Taková reakce jeho současníků byla odezvou na jeho vztah k nim. Nedbal na bariéry, které stávající zvyklosti vztyčily mezi lidmi. Nenáviděl nespravedlivost a snad ještě více pokrytectví, protože skrývá lidi sobě samým a brání opravdovosti, kterou on usiloval nastolit v lidských vztazích. A nakonec těm, kteří ho znali nejlépe, se zdál být člověkem, jehož lidské já vymizelo, takže veškerý jeho život byl dán do vůle Boží, jíž byl zcela prostoupen. I stalo se proto, když hleděli na Ježíše, že cítili, jako by hleděli na něco, co se podobalo Bohu v lidské podobě. Pouhých několik měsíců Ježíš putoval mezi svým národem, vyučoval jej a byl ukřižován. Máme příliš málo informací na to, abychom mohli s jistotou vědět, co se událo po ukřižování. Ježíšovi blízcí druzi vypověděli, že se jim zjevil v nové podobě, ale jaká to byla podoba, není možné přesně určit. Některé zprávy naznačují, že byl tělesné podstaty, podle jiných měl spíše povahu nehmotné vize. Zdá se spíše, že zmrtvýchvstání nebylo oživením, ale přechod do jiného modu bytí, někdy viditelného, ale obvykle nikoli.

Je však zřejmé to, že Ježíšovi učedníci začali svého učitele zažívat novým způsobem jako by byl vybaven Božími vlastnostmi. Nyní mohl být poznán kdekoli, nejenom v tělesné blízkosti a oni brzy začali kázat poselství svého vzkříšeného pána známé pod názvem evangelium  s takovou horlivostí, že ještě v době téže generace zapustilo kořeny v každém větším městě země.  Nesmírná moc této víry pocházela z toho, že ve vzkříšení nešlo jen o osud jednoho spravedlivého člověka. Ve hře bylo univerzální postavení dobra, o němž tato víra prohlašovala, že je všemohoucí. Víra v Ježíšovo vzkříšení stvořila církev a učení o Kristovi. Lidé, kteří naslouchali Ježíšovým žákům poprvé byli zasaženi tím co viděli i slyšeli. Viděli muže i ženy, jejichž životy byly proměněny, kteří rychle objevili tajemství jak žít. Nejenom že říkali, že všichni jsou si před Bohem rovni, ale kteří podle toho i žili. Zdáli se být proniknuti zvláště dvěma vlastnostmi:

• první z nich byla vzájemá úcta s kterou šla naprostá absence společenských bariér
• druhou, která z nich vyzařovala, byla radost.
  

• strachu, včetně strachu ze smrti
• viny
• těsné hranice egoismu-sobectví

Zpracoval S. Flanderka podle knihy H. Smithe "Světová náboženství"