Ze všech velkých náboženství je křesťanství nejrozšířenější a má největší množství přívrženců. Jeho ohniskem je 
život Ježíše Nazaretského. Etymologii slova křesťanství je třeba hledat ve slově kristovský (christianus). Vzniklo jako židovská sekta, která v Ježišovi viděla Mesiáše přislíbeného ve Starém zákonu. I když křesťané uznávají Starý zákon jako důležitou předhistorii odvolávajíce se na Ježíše, hlásají Nový zákon, kterou Ježíš při poslední večeři potvrdil vlastní krví. Z historického hlediska jde o náboženství spasební, které vyrostlo z předněsijského-helenistického prostředí pozdního starověku a které očekává spásu od svého zakladatele. Vírou v jediného transcedentního, osobního, neviditelného boha se pojem boha v křesťanství ztotožňuje se starosmluvným pojmem, ale křesťanský bůh není bohem jediného, židovského lidu, ale mocností, která stvořila, chrání a řídí svět, je bezpodmínečným pánem a vládcem nejen jednotlivce, ale celého lidstva. Ježíš svojí smrtí, sebeobětováním, smířil celý svět s bohem, vykoupil ho ze smrti a zatracení. Toto základní učení přirozeně neznamenalo, že by křesťanství bylo od okamžiku svého vzniku jednotné. Jeho nejednost trvá od tzv. jeruzalemského koncilu přes polemiky mezi židokřesťany a pohanokřesťany až podnes. Staletí jeho formování jsou poznamenané vyhrocováním tohoto nepřátelství. O církvi můžeme mluvit vlastně až po Pavlově obratu, kdy se křesťanství začíná rychle rozšiřovat.
"Neboť Bůh tak miloval svět, že mu dal svého jediného syna..."
Zpracoval S. Flanderka
