9052478
ENDEFRRU
Přihlášení Cookies

Alternativní terapie

Konfucianismus

Aktuality

Všechny aktuality
Chci zasílat aktuality na e-mail:

Konfuciovo učení

"Lidské bytosti jsou od přirozenosti dobré". Konfucius

Jméno, které se vybaví ve spojitosti s čínskou kulturou, je Konfucius, Kchung-fu-c‘. Číňané ho uctivě pro jeho význam nazývají První učitel, protože byl hlavním uspořadatelem čínské kultury. Narodil se kolem roku 551 před Kr. ve skromných poměrech, ale přestoKonfucius po studiích se stal učitelem a jak se ukázalo bylo to jeho pravé poslání. Byl schopen vyučovat prakticky všem oborům své doby, byl jakousi univerzitou v jediném člověku. Jeho vlastním cílem byla služba veřejnosti. Byl neformální, hovořil se svými studenty o problémech, které mu předkládali, uváděl různé výklady a kladl otázky. Jeho otevřenost názorům žáků byla obdivuhodná a ke svým studentům se stavěl jako jejich starší druh. Ve svých osobních vztazích budil pohoršení tím, že ignoroval třídní přehrady a byl vždy odhodlán se bít za věc prostého lidu proti útlaku tehdejší šlechty. Až do konce života byl náročnější na sebe než na druhé. Mohlo by se mu dostat moci a bohatství, kdyby byl ochoten slevit ze svých principů, on však dal přednost svým zásadám. Vládcové se příliš obávali jeho poctivosti a otevřenosti na to, aby jej jmenovali do nějakého úřadu, který by mu dal moc. Posledních pět let svého života strávil v poklidu učením a vydáváním klasiků čínské minulosti. Zemřel roku 479 před Kr. ve věku 73 let. Po jeho smrti se začala jeho sláva a myšlenky šířit z kruhu jeho žáků dále a bylo dokonce učiněno několik pokusů Konfucia zbožštit.

Jaká byla Čína v té době?

Konfucius žil v době, kdy se jeho společnost rozpadala a to, co ji pojilo ji již nemohlo udržet dohromady. Pojítkem u živočišných společenství v tomto směru je instinkt. Lidský druh tímto mechanismem není vybaven a společenský řád udržuje, především v kmenových společnostech, tradice, která když se po řadě generací ujme a ustálí zajišťuje stabilitu. Její moc je ohromná, působí nenápadně, neznatelně a spontánně. Není třeba formulovat zákony, ani tresty, ani stanovovat plány morální výchovy. Skupinové návyky jsou tak silné, že si je mládež osvojuje automaticky. Taková byla Čína do Konfuciovy doby.

V jeho době však se v hojném počtu začaly projevovat individuality, které se řídily více vlastním zájmem než společenskými zvyklostmi a tradice ztrácela svou integrující sílu. Pokusy o její nahrazení formou trestů a sily, jak navrhovali např. tzv. Realisté, ani jejich opakem - nejčistší láskou, jak navrhoval Mo Ti, se Konfuciovi nezdály dobré. Síla sice mohla zamezit hrubým přestupkům, ale nezměnila by postoje. Mo Ti sice pochopil, že se musejí změnit postoje, ale jeho absolutní spolehnutí na lásku bylo nerealistické, protože láska, aby mohla být efektivní ve velkém měřítku, potřebuje podporu sociálních struktur a kolektivního etosu. Rozumové řešení patrně v té době bylo bráno jako nedomyšlené, protože podle Číňanů rozum pracuje v součinnosti s postoji a emocemi a pokud nás srdce nepobídne, abychom spolupracovali, rozum bude vymýšlet lsti k prosazení sobeckého zájmu.

Uvědomělá tradice

Konfucius měl hlubokou úctu ke způsobu života období Čou (8. - 3. století před Kr.) a tesknil po jeho míru a harmonii, čemuž se jeho vlastní doba vysmívala. Protože spontánní, přirozená tradice se rozpadla, vymyslel „plán“, který ji nahrazoval, tzv. uvědomělou tradici. Ta navazovala na ideál, zakladatele dynastie Čou, čili byla pokračováním toho co lidé znali a uznávali a tvořila tradiční jádro jeho učení, ale zároveň bral v úvahu i směr vývoje, který činil starý program neefektivní, tzn. že neustále jej reinterpretoval, upravoval a reformuloval, aby se veškeré výchovné prostředky všeobecně vžily. Byla to velmi mocná metoda a možná jediný případ, kdy lidské hodnoty pronikly mezi široké masy. Po téměř dva tisíce let první věta, kterou se čínské děti učily číst, zněla: „Lidské bytosti jsou od přirozenosti dobré“ a pravdou zůstává, že každý národ je potřebuje.

Kostru Konfuciova učení tvořilo pět ideálů:

  • Žen je výrazem pro ideální vztah, který by měl existovat mezi jedinci, lidskými bytostmi (dobrota, přímost, blahovůle, láska… - ideálně lidskost srdce. Pro Konfucia byl vrcholnou ctností, vlastností tak ušlechtilou, že jak se sám přiznal, nikdy se s ní nesetkal v plné podobě.
  • Ťün-c´(v překladu „Zralá osobnost“) ideál, který je nositelem umožňujícím vztah žen. Je to člověk ušlechtilý a vyrovnaný, člověk který dospěl k tomu, že je v celém vesmíru doma, má úctu k sobě, úctu k druhým, je velkodušný. Je protikladem osobnosti malicherné.

„ Je-li v srdci spravedlivost, pak bude i krása v povaze. Je-li v povaze krása, bude v domě harmonie. Je-li v domě harmonie, bude pořádek v národě. Je-li pořádek v národě, bude mír na světě“.

  • Li má dva významy:
    • Prvním je řádnost, způsob, jak se má jednat. Konficius se domníval, že lidé by neuspěli, kdyby si každý měl sám pro sebe určit, jaké chování je vhodné. Proto sebral ty nejlepší způsoby vzorného způsobu života, které mohl najít, aby každý, kdo s nimi byl obeznámen, nebyl na pochybách, jak se má chovat. Velkou důležitost Konfucius přitom přikládal rodině. Tak vznikla učení o Nápravě jmen (úvaha o tom, že jména označující sociální role by měla být normativně definována), o Zlaté střední cestě (stanovuje ideální střední cestu mezi neproveditelnými extrémy), o Pěti vztazích (tvoří osnovu sociálního života a jedná se o vztahy mezi rodičem a dítětem, manželem a manželkou, starším a mladším sourozencem, starším a mladším přítelem a vládcem a poddaným, přičemž výhody jedněch musí odpovídat jejich zásluhám).

„Povinovanost dětí rodičům je pramenem, z něhož vyvěrají všechny ctnosti“.

    • Druhým významem je rituál díky němuž se to, co se má dělat, stává obřadem.
  • Te znamená sílu, zejména sílu jíž jsou ovládáni lidé, sílu mravního příkladu. Konfucius nesouhlasil s definicí moci jako hrubé síly, kterou propagovali Realisté, protože byl přesvědčen, že žádný stát nemůže neustále donucovat silou všechny občany, resp. jejich větší část po delší časové období. Vládci potřebují dobrovolnou spolupráci svých poddaných založenou na přesvědčení, že si ji vládce zaslouží, tzn. že je charakterní, upřímně oddaný obecnému blahu a má povahu, která budí úctu. Vše tedy závisí na hlavě státu. Je-li lstivá a nemorální, nic dobrého nemůže vzejít a naopak, je-li opravdovým „králem shody“, utvoří vládu „nepodplatitelných spojenců“. Jak aktuální v naší společnosti!

„Pravil Mistr: Ten, kdo vládne svou mravní silou (te), podobá se polárce, která setrvává na svém místě, kdežto všechny menší hvězdy se jí koří“.

  • Wen odkazuje k „umění míru“ v protikladu k „umění války“ a zahrnuje hudbu, poezii, malířství, celek kultury v jejím duchovním a estetickém vyjádření. Konfucius si nesmírně vážil umění, nikoli však umění pro umění. Obdivoval moc umění povznést lidského ducha.

„Poezie probouzí mysl, hudba ji vede k dokonalosti, básně obrozují mysl, učí umění citlivosti…“.

V Konfuciově chápání je dobrý ten člověk, který se stále snaží stát se lepším. Program se neuskutečňuje ve vakuu, jako v případě jogínů odcházejících do horské jeskyně, aby v sobě objevili Boha, ale v prostředí proměnlivých, nikdy nekončících a protichůdných lidských vztahů, jejichž středem je Já tvořené interakcí s druhými. Toto pojetí je zcela odlišné od západního individualismu.

Je konfuciasmus náboženstvím nebo etikou?

K životu přistupuje z etického hlediska, ale to neznamená, že jeho působnost nezahrnuje náboženství. Podle světového názoru i Konfuciem zastávaného, byl svět rozdělen na nebe a zemi, které tvořily jednotu. Nebe bylo příbytkem předků, země byla obývána smrtelníky. Nebe bylo z obou říší nesporně mocnější, vznešenější a důležitější. Celek byl nepřetržitým procesím, v němž smrt neznamenala nic jiného než přechod z těla do vznešenějšího stavu. Obě populace byly přitom v neustálém kontaktu. Předkové dohlíželi na své potomky, od nichž očekávali, že budou uspokojovat některé jejich potřeby prostřednictvím obětí, ale zároveň představovali tzv. kolektivní paměť, což jim umožňovalo odhadovat budoucnost, takže o ní mohli informovat živé pokolení pomocí věštby, formou různých znamení, např. prostřednictvím přírodních jevů a dalších metod. Konfucius zvrátil pořadí a obrátil pozornost Číňanů od nebes k zemi, ale nebe zachoval. Vyjádřil se tak, že ačkoli by duchové předků neměli být opomíjeni, lidé by měli mít přednost. Zdůrazňoval především význam živé rodiny a rodina se stala také opravdovým náboženstvím čínského národa. Charakteristický východoasijský respekt ke stáří spojený s úctou k předkům, synovskou poslušností atd. je obecně známý. I když se k nadpřirozenu stavěl opatrně, nebylo mu naprosto cizí. Věřil, že kdesi ve vesmíru existuje moc, která je na straně práva a že šíření spravedlivosti je kosmickým požadavkem. Konfuciovo učení přes dva tisíce let hluboce ovlivňovalo jednu čtvrtinu světové populace a působí i nadále ve sférách nejen kulturních, ale i sociálních a ekonomických.

"Třemi cestami můžeme dojít k moudrosti: První je cesta zkušenosti - to je cesta nejtěžší. Druhá je cesta napodobení - to je cesta nejlehčí. Třetí je cesta přemýšlení - to je cesta nejušlechtilejší".

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková podle odborné literatury

Vytvořeno 20.3.2008 10:45:12 | přečteno 3061x | Ing. Tatiana Flanderková
 
load