Alternativní terapie

Vstříc novověku

Americká revoluce zahájila novou éru židovské politické emancipace. Ústava z r. 1787 zakázala náboženské prověrky pro veřejnou službu a Listina práv z r. 1791 zaručovala naprostou náboženskou svobodu. Toto opatření mělo od počátku dopad na vývoj v ostatních zemích, především v Anglii a  Francii. Francouzská revoluce znamenala pro evropské Židy předěl. Základní myšlenkou bylo  učinit je rovnoprávnými před zákonem. Praktické uplatňování takto radikálních principů však na sebe  nechalo ještě dlouho čekat. V habsburském císařství byla situace zcela jiná. Židé nejen neměli podíl na politické moci, ale byli jim upřeny i četné sociální výhody a byli podrobeni celé řadě středověkých křesťanských omezení, včetně povinnosti nošení žlutého odznaku. Byli vyloučeni ze zemědělské činnosti, z většiny obchodních a živnostenských aktivit, ze škol a univerzit, ale byli zatíženi množstvím zvláštních daní. Teprve zvláštními patenty císaře Josefa II. byla mnohá omezení v letech 1781-1789 zrušena, ale zároveň byly ustanoveny pro Židy povinnosti nové (museli přijímat německá jména, používat německý jazyk, byla nařízena povinná školní docházka atd. ) a nebylo snadné samotné Židy přesvědčit, aby se vzdali výhod plynoucích ze separace. I mezi nimi panovala nejednotnost, pokud se týká sociální integrace, protože směřovala ke ztrátě židovské identity a to židovské vedení nechtělo přijmout.

Velmi častou odpovědí nejistotám nového věku byla konverze ke křesťanství, která např. na počátku 19. století v některých německých městech dosáhla až 50 % židovské populace. Konvertité však nepřetrhávali svá pouta s židovskou komunitou, nesměli zapomenout na svůj židovský původ, mnozí z nich byli považováni za Židy a někteří se za ně dokonce považovali. Do křesťanské společnosti, citlivé na vlnu konverzí, však byli přijímáni s určitou rezervaností. Ti, kteří zůstali v lůně tradice, měli potíže jako Židé i jako občané při definování své identity. Ti Židé, kteří nacházeli svoji identitu v náboženské komunitě, hledali stejný druh kompromisu  o jaký usilovaly křesťanské církve v moderních státech, tzn. aby náboženským komunitám byl přiznán oficiální statut, měla jim být zaručena určitá privilegia s tím, že se na oplátku vzdají politické moci vyplývající z jejich korporativního uspořádání a že umožní státu zasahovat do jejich záležitostí. Tento model byl přijat dříve nebo později ve většině evropských zemí. Hlavní alternativou byla totální odluka církve od státu jako v USA, nebo odluka částečná jako v Anglii. Židovské osvícenecké hnutí potíralo dominantní vliv tradičního židovského náboženství a podněcovalo rozvoj specificky židovské sekulární kultury. Stále častěji se ozýval názor, že pokud se Židé mají podílet na životě společnosti moderního státu, měli by tak učinit jako menšina národní a nikoli náboženská. Tato idea měla značný význam i v měřítku celosvětovém.

V uplynulých sto letech byl dovršen proces emancipace, který začal ve století předcházejícím, ale objevily se nové síly - antisemitismus, nacionalismus - které proti sobě postavily Židy a Nežidy, Židy a Židy a přivodily dvě epochální události: nacistický holokaust a stát Izrael. V roce 1881 byl zavražděn ruský car Alexandr II., který prováděl reformy ve prospěch Židů a propukla vlna pogromů. Židé byli napadáni zdivočelou lůzou, která rabovala, znásilňovala, plundrovala i beztrestně zabíjela  zřejmě za oficiální podpory, protože o rok později  byly zrušeny dosud přijaté reformy a zavedena přísná diskriminační opatření proti Židům. V témže roce byl v Německu svolán mezinárodní antisemitský kongres, který podpořil protižidovské nálady v Maďarsku, Francii, Rakousku i v Rusku. Antisemitismus byl živen staršími protižidovskými předsudky a církve, které je vytvořily a pěstovaly se nesnažily o jeho vymýcení. Z Ruska dokonce vyšel impuls k antisemitské kampani vydáním podvrženého dokumentu dokazujícího židovský plán na světovou nadvládu - "Protokoly sionských mudrců", který byl přeložen do mnoha jazyků a publikován ve  všech evropských zemích i v Americe. Protokoly dodnes hrají svou roli v antisemitské propagandě i když bylo jednoznačně prokázáno, že jde o podvrh. Důsledkem byla migrace Židů po celém světě, především do zapadní Evropy a do Ameriky. Po 1. světové válce byla emigrace ztížena a mnohé země postupně omezovaly vstup.

Během války došlo ke třem událostem majícím zvláštní význam v židovské historii:

• ruské revoluci, která smetla veškerou protižidovskou legislativu a byla přivítána Židy všech přesvědčení a také bolševičtí vůdci, mezi kterými byli i Židé, potvrzovali své sympatie k Židům jako obětem carského útlaku. Nevymítili však antižidovské předsudky, naopak je posílili ideologicky motivovaným bojem proti židovskému náboženství a protirevolučnímu hnutí sionistů, kteří měli silnou podporu mezi ruskými socialisty, protože chtěli vybudovat samostatný židovský stát s rovnostářskou společností osvobozenou od náboženské nadvlády, ekonomické exploatace a kletby antisemitismu. Jednotliví Židé však těžili z nových příležitostí a mnozí dosáhli vysokých postů v komunistické straně a ve vládě.
  
• britskému dobytí Palestiny, který podpořil sionistický požadavek vytvoření samostatného židovské ho státu (později stvrzený Palestinským mandátem Ligy národů) a získával silnou podporu Židů ze západu. Současně však sílil antisemitismus a po ukončení turecké nadvlády na Středním východě zesílil i arabský nacionalismus a došlo k trojhrannému sporu, ve kterém Britové neobratně manévrovali.
  
• vývoji USA jako světové velmoci, kdy američtí Židé cítili odpovědnost za evropské Židy a chtěli zlepšit jejich životní situaci. Zakládali různé podpůrné spolky, zasazovali se za oficiální politické inervence a američtí sionisté převzali zodpovědnost za světovou sionistickou exekutivu a sehráli významnou roli pro dosažení záruk za práva menšin v nových východních státech. Bohužel realita zaostávala za ideálem a jen několik států zaručilo svým židovským menšinám plnou rovnoprávnost, ale Mezinárodní garance byly důležitou pojistkou k nápravě.

Antisemitismus v Evropě trval ve dvacátých letech i nadále. Ekonomická krize z konce dvacátých let oživila tradiční předsudky a způsobila restrikce fondů určených pro charitu a pomoc. Snížila se porodnost u Židů, kteří masově opouštěli obce, konvertovali ke křesťanství anebo se prohlašovali za "nevěřící". V roce 1933 se v Německu dostali k moci národní socialisté a nacistická politika isolace, zbavování volebního práva  a nakonec vyhánění Židů, byla doprovázena pokryteckou propagandou, která maskovala nebo překrucovala skutečnost. Nacističtí vůdci byli sami překvapeni, jak snadno byla jejich antižidovská politika prosazována. Nežidovská populace, zpracovaná dlouholetou indoktrinací, přijímala události jen s malým protestem a retrospektivně se zdá být zvláštní, že nevyvolala více protestů a nevyburcovala Židy k vědomí akutního nebezpečí zvláště po roce 1935, kdy Norimberskými zákony byli zbaveni občanství. Jen pomalu se odhodlávali k emigraci a emigrantů přibývalo teprve po 9.listopadu 1938, kdy v tzv. Křišťálové noci byly vypáleny stovky synagog a zabity desítky Židů v ulicích. Nacisté vsadili na politiku vyhlazování a nikoli vyhánění. V letech 1941 až 1945 bylo nacisty a jejich kolaboranty zavražděno asi 6 milionů Židů. Nejde však jen o počet obětí, ale Židé byli cíleně zbavováni lidské důstojnosti, zavrženi jako psanci a použiti jako obětní beránci za všechny nemoci světa. Šlo o čistě racionální nenávist. Byli bezmocní, bez přátel, bez naděje, často zrazováni svými sousedy. Ti, kteří přežili, byli zlomeni, dezorientování ztrátou svých rodin, svých domovů, veškerého jim známého světa. Ztráty židovského národa jsou nevyčíslitelné. Více než jedna třetina židovského světa byla vyvražděna. Evropa, zvláště střední a východní, se stala židovskou pustinou.

V USA po válce žilo asi 5 milionů Židů, kteří představovali téměř polovinu světového Židovstva a byli jediným větším centrem židovské populace, které nebylo těžkou zkouškou války tíživěji zasaženo. Evropské židovské organizace sem přemisťovaly svá hlavní sídla, resp. své pobočky. Po válce investovali američtí Židé nevídané sumy na podporu a obnovu a sionisté stále prosazovali myšlenku  židovského národního domova. Jejich cílem bylo vytvoření Palestiny jakožto "židovského společenství"a dostávalo se jim velké podpory od Židů, kteří byli dříve neteční k ideji národního domova. Spory mezi Brity, Araby a Židy vyústily v roce 1948, kdy 14 .května, v den ohlášeného stažení Britů z Palestiny, se sešla v Tel Avivu Národní rada a vydala deklaraci o nezávislosti. Vznikl nový stát Izrael i přes odpor arabských zemí, které odmítaly uznat právo Izraele na existenci a dokonce vyvolaly útok proti novému státu. Výsledkem bylo ale sjednocení Židů ze všech stran a přijetí Izraele do OSN v roce 1949. Židé v SSSR se ale stali obětí horlivé kampaně proti "kosmopolitismu" a sionismu a desetiticíce jich byly deportováno do praconích táborů, nebo zavražděno. Dlouholetí komunisté ve vykonstruovaných procesech byli v letech 1948-1953 v období tzv. "temných let" odsuzováni za "neloajálnost"a mnoho významných židovských osobností tak bylo zlikvidováno. Naopak v tehdy západním Německu  se v roce 1951 objevila slova o povinnosti morálního a materiálního odškodnění "nevýslovných zločinů spáchaných ve jménu německého lidu" a začaly nové vztahy na poli smíření a pomoci. Válečné spory mezi Izraelem a arabskými státy však trvají dodnes.

Zpracoval S. Flanderka podle knihy Nichoalse de Langa "Svět Židů".