Ve shodě s biblí Bůh stvořil svět, poté lidské bytosti. Jméno prvního člověka bylo Adam. Potomstvo Adama a Evy dospělo k Noemu, který měl syna jménem Šém (od něho je odvozeno slovo "semita"). Od něho vedla linie potomků až k Abrahámovi, který si vzal za ženu Sáru, ta neměla syna a tak si Abrahám vzal druhou ženu Hagar, která mu porodila syna Izmaela. Načež počala i Sára a také ona přivedla na svět syna, Izáka. Sára pak požádala Abraháma, aby Izmaela a Hagar zapudil z kmene. Až potud se korán shoduje s biblí, ale od tohoto momentu se obě podání začínají lišit. Podle koránu odešel Izmael na místo, kde později vyrostlo město Mekka, jeho potomci se rozšířili v Arábii a stali se muslimy, kdežto Izákovi potomci, kteří zůstali v Palestině, dali vzniknout národu Hebrejců, později nazývaných Židé.
Sledujeme-li Izmaelovu linii v Arábii, dostaneme se v druhé polovině 6. století po Kr. k Muhammadovi, prorokovi, skrze 
něhož dostal islám svou definitvní podobu a po něm již žádní praví proroci nenásledovali. Ve světě, do kterého se Muhammad narodil, vládla nevědomost, nedostatek hmotných statků vedl k oběcně rozšířenému lupičství, které bylo považováno za důkaz mužnosti, soudnictví se zhroutilo, neustále přiživované sváry mezi kmeny propukly v prudké střety a zločiny krevní msty, z nichž mnohé se táhly přes půl století. Muhammad, jako sirotek, byl od dětství citlivý k lidskému utrpení, byl údajně ochoten vždy pomoci druhým, zvláště slabým a chudým a jeho odpor k všeobecné nemorálnosti a cynismu doby, včetně odporu k boji, který neznal zákon, jej přivedly časem do ticha, hlubokého přemítání, samoty až do osamění v jeskyni nedaleko Mekky. a dospěl k názoru, pod vlivem zjevení v transu, že Bůh - Alláh je jeden, jediný, jedinečný a největší z bohů. Tehdy zazněla z jeskyně nejslavnější věta arabského jazyka, která později měla sjednotit celý národ a rozšířit jeho moc až k hranicím známého světa: "Lá iláha illá ´lláh!" " Není boha kromě Boha!". Muhammad po celou dobu svého života hlásal slova, která mu Bůh sděloval a která oslovovala lidský rozum. Samozřejmě reakce na jeho poselství a hlásání jednoho boha byla prudce nepřátelská, protože šlo především o ohrožení velikého finančního přínosu souvisejícího s tehdejšími návštěvami poutníků v Mecce, s jejich polyteistickou vírou a návštěvou 360 svatyní (po jedné na každý den lunárního roku), dále rozpor s morálními požadavky Muhammadova učení o skoncování s prostopášností, které se lidé oddávali, kritikou nespravedlivého sociálníhoi řádu atd.
Pomalu, ale vytrvale rostlo přesvědčení nadaných, rozhodných a úctyhodných lidí o pravdivosti jeho poselství.Za deset let jej oslavovalo jako pravého Alláhova mluvčího již několik set rodin a r.622 p. Kr. Muhammad se svými věrnými odešel na
pozvání občanů do města Jathrib, ležícího asi 280 mil severně od Mekky, protože tam jeho učení získalo velikou podporu. Podmínkou bylo jejich přísežné prohlášení, že lidé budou uctívat pouze Alláha a dodržovat předpisy islámu. Po čase se město stalo známým pod jménem Madfinat al-Nabi, Město Prorokovo a pak zkráceně Medina. Tato emigrace je muslimy považována za přelom ve světových dějinách a od jejího data se také počítá muslimský kalendář. Po příchodu do Mediny na sebe vzal Muhammad nový úkol: z proroka se stal správce města. Jeho způsob života zůstal stejně prostý a jako státník byl nesporně skvělý. Vykonával spravedlnost potřebnou pro pořádek, byl šlechetný a milosrdný i ke svým nepřátelům a občané Mediny v něm nalezli pána, kterého bylo těžko nemilovat a neposlouchat. Postupně stmelil pět různorodých a soupeřících městských kmenů, mezi nimi dva židovské, ve spořádanou konfederaci a lidé z celé Arábie začali přicházet do města, aby poznali muže, který učinil tento zázurak.
Nepřátelství Mekkánců, kterým byl Muhammad trnem v oku, vyvrcholilo v zájemný letitý boj o duchovní ovládnutí celé 
Arábie, který skončil vítěztvím Muhammada a tak se po osmi letech, jako vítěz, vrátil do Mekky. Bylo pro něj typické, že velkoryse odpustil svým dřívějším utlačovatelům, přijal hromadnou konverzi obyvatel města a čtvercovou svatyni, údajně postavenou Abrahámem, zasvětil Alláhovi. Svatyně se stala geografickým středem islámského světa. Poté se Muhammad vrátil zpět do Mediny, kde v r. 632 po Kr. zemřel. V té době ovládal již téměř celou Arábii a jeho následovníci později dobyli Arménii, Persii, Sýrii, Palestinu, Irák, Severní Afriku a Španělsko a vstoupili i do Francie. Muhammad tak v krátkém údobí svého života učinil z málo nadějného lidského materiálu země národ a založil náboženství, k němuž se dnes hlásí jedna pětina světové populace.
Zpracoval S.Flanderka, podle knihy "Světová náboženství" od Hustona Smithe
