Alternativní terapie

Potom, co se buddhismus rozdělil na směry théraváda a mahájáda, vyvíjela se théraváda vcelku jako jednotná tradice, která dodnes převažuje v zemích Jižní Asie např. ve Srí Lance, Barmě, Thajsku a Kambodže. Mahájána se však rozdělila do množství škol, z nichž nejpopulárnější je škola Neposkvrněné země, která je vírou v soucitného Buddhu, který převede své zbožné do Čisté země, jakéhosi druhu nebe. Jiné školy, např. tchien-tchaj v Číně, tendai v Japonsku, kombinovaly buddhismus s konfuciánskou zálibou ve studiu a důrazu na společenskou harmonii. Největší pozornost na Západě získaly odnože buddhismu čchan (čínsky, japonsky zen), tj. buddhismus hluboce ovlivněný taoismem a tibetská odnož buddhismu.

Zen buddhismus

V Buddhově kánonu páli je zachycena ta část učení, která byla přístupná masám, ale vnímavější Buddhovi následovníci v něm rozpoznali vyšší a hlubší nauky. Klasickým příkladem je Buddhovo kázání o květu, kdy Buddha obklopen svými žáky nepromluvil ani slovo, pouze ve zdvižené ruce držel zlatý lotus. Nikdo neporozuměl smyslu tohoto výmluvného gesta kromě Mahákašjapy, jehož tichý úsměv prozrazoval, že pochopil a kterého později Buddha také označil za svého nástupce. Hluboké porozumění, které vyvolalo onen úsměv obsahuje tajemství zenu.

Vstoupit do světa zenu se podobá Alenčině vkročení do Říše za zrcadlem. Člověk se ocitne v na hlavu postavené zemi divů, kde se vše zdá dočista bláznivé, většinou kouzelné, ale přesto bláznivé. Je to svět narážejících dialogů, temných hádanek, úžasných paradoxů, křiklavých protimluvů, prováděných v tom nejkultivovanějším, nejradostnějším a nejprostším stylu. Např. kdykoli byl jeden mistr otázán, co znamená zen, zvedl ukazováček. To bylo vše. Jiný nakopl míč, jiný tazatele pleskl atd. O co tu jde? Má to nějaký smysl? Myslí zenbuddhisté své výroky vážně? Ano, myslí to naprosto vážně. Ačkoli nemáme žádnou naději pochopit jejich myšlení úplně, protože podstatou zenu je, že se nedá zachytit slovy, můžeme se o to alespoň pokusit.

Všem nám je jasné, že jídelní lístek není jídlem samotným a mapa není územím, které zobrazuje. Charakteristickým rysem zenu je jeho zaujetí tímto rozdílem a jeho ostražitost před tím, jak často se „výživa“ ducha spokojuje pouze čtením jídelního lístku. Tomuto zkušenostnímu vhledu, důrazu na zkušenost, zůstává zen stále věrný. Jak ho lze dosáhnout? Např. metodu sekty rinzai lze objasnit na základě čtyř pojmů:

• Zazen, doslova znamená „meditace vsedě“. Převážná část zenového cvičení se odehrává v meditační síni, kde mniši sedí nepřetržitě po několik hodin v lotosové pozici, mají oči napůl zavřené, sledují slaměnou rohož pod nimi. Takto sedí dlouhé hodiny, dny a roky a snaží se dosáhnout probuzení.
• Kóan, je zvláštním rysem jejich meditace. Obecně kóan znamená problém, ovšem problémy, které zen vymýšlí jsou bizardní, např. „Jaký zvuk vydává jedna tleskající ruka? Jak vypadala vaše tvář, než se narodili vaši předkové? apod. Nám by se nejspíš chtělo odmítnout takové hádanky jako absurdní, ale to zenbuddhista učinit nesmí. Naopak na ně musí zaměřit celou svou mysl, ale ne způsobem, který my nazýváme uvažováním. Podle zenu může mysl pracovat i jinými způsoby než jen běžnou racionální cestou a právě zazen má tyto možnosti aktivovat. Zenbuddhisté nemají v úmysl rozum utišovat, naopak, nutí ho utkávat se s tím, co se z racionálního pohledu jeví jako absurdní a pomocí paradoxu se snaží provokovat, rozrušovat, dráždit a nakonec vyčerpat racionální mysl až k poznání, že myšlení není nic víc, než myšlení o něčem. Tehdy zen spoléhá na záblesk inspirace, která překlene propast mezi životem zprostředkovaným a nezprostředkovaným.
• Sanzen - je setkání mnicha se svým mistrem v soukromé „konzultaci v otázce meditace“. Je v průměru prováděno dvakrát denně a žák při něm mistrovi zopakuje kóan s nímž pracuje, předloží dosavadní odpověď, kterou mistr buď potvrdí, nebo zamítne.
• Satori - je zenová verze mystické zkušenosti, která přináší radost, pocit sjednocení a vědomí skutečností, které se vymykají běžnému jazyku. Zatímco se obvykle tyto zkušenosti pokládají za vyvrcholení náboženského hledání, zen je chápe jako výchozí bod. Zen však odmítá nechat lidského ducha, aby se do mysticismu uchýlil docela a usiluje o spojení dočasného a věčného, aby zkušenost satori mohla zaplavit každodenní život. Domýšlením náznaků obsažených v učení zenu si můžeme udělat představu, jak by vypadal „člověk, který už nemá co dalšího dělat“:
  • Shledával by život neobyčejně laskavým.
  • S tímto pocitem se dostavuje objektivní náhled na vztah sebe sama k druhým. Blaho druhých se jeví stejně důležité jako vlastní. Člověk cítí vděčnost k minulosti a odpovědnost vůči přítomnosti a budoucnosti.
  • Zen neodvádí pryč z tohoto světa, alespoň ne nadlouho. Pokročilé stupně zenu mají v sobě jakousi božskou prostotu. Nejsme-li schopni nalézt smysl života v prostých činnostech, jako je např. mytí nádobí, nenajdeme ho nikde.
  • Pocit všeobecné příjemnosti všech vjemů, tzn. že tím, jak adept přesáhne protiklady preferování a odmítnutí, je překonána i dichotomie mezi životem a smrtí.

Zen buddhismus zásadně ovlivnil všechny určující životní postoje Japonska a některé součásti jeho kultury. Především je to krajinomalba černou tuší, zahradní krajiny zenových chrámů, aranžování květin a obřad podávání čaje, které charakterizují zen v jeho vrcholné podobě.

Tibetský buddhismus

Hlavním cílem tohoto učení nebylo jen získat nevšední schopnosti při duchovních a jiných praktikách, ale tím jediným účelem byla snaha získat a šířit lásku k druhým. Vedle dvou základních stezek buddhismu existuje v tibetském buddhismu ještě stezka třetí - vadžrajána. Vznikla v Indii, odkud se rozšířila hlavně do Tibetu, kde se stala třetí nevýznamnější buddhistickou cestou. Vadžra byl původně indický bůh blesku, ale když mahajána proměnila Buddhu ve vesmírnou bytost, stal se tento bůh Buddhovým žezlem. Spojil se tak původní atribut Vádžrovi moci a připojily se přívlastky krásy a svrchovanosti. Vznikla vadžrajána, nazývaná cestou diamantové síly, síly k dosažení Buddhovi moudrosti a soucitu a diamant, jak je známo, jiné látky řeže, ale sám však být řezán nemůže.

Podstatou vadžrajány je tantra. Tento výraz má v sanskrtu dva kořeny: jeden znamená roztažení, kontinuum (rozšiřuje tedy Buddhovo učení) a druhý souvisí s tkaním, pronikáním (tantrické texty se soustřeďují na vzájemnou provázanost věcí). Tibeťané nepovažují cíl své cesty za odlišný od jiných směrů buddhismu. Originalita cesty spočívá v praktikách, které umožňují dosáhnout nirvány již v rozmezí jednoho života. Síla, která bohužel nejvíce zajímá Západ, je sex, a proto je tantra ve světě nejznámější svým posvátným využitím sexuální energie. Všechna náboženství v nějaké podobě sex do svého systému zapojují, ale pro tantru je specifická vážnost, s jakou bere sex jako svého duchovního pomocníka a otevřenost a záměrnost, s nimiž s ním pracuje. Tantrikové, povznesení nad prudernost i obscénnost, pojímají tělesné a duchovní složky milostného sexuálního aktu jako naprosto propojené. Sexuální praktiky se soustřeďují na tělo, mimo něj však také na řeč, vidění a gestikulaci. Zen a rádžajóga je považují za rozptylování a snaží se je potlačit nebo překonat. Tantrikové to sice připouštějí, ale popírají, že se tak musí dít nutně. Jsou-li používány obratně, mohou posilovat duchovní hledání. Mantry přetvářejí zvuky ve svaté formule, mudry choreograficky vedou gesta rukou a mění je posvátné tančení a mandaly předkládají zraku obrazy, jež posilují svou posvátnou krásou.

Dnes je buddhismus rozšířen ve všech asijských zemích kromě Indie. Získává si stoupence na celém světě, zatímco v zemi svého zrodu byl téměř vymýcen. Buddhismus nebyl hinduismem poražen, nýbrž se mu přizpůsobil. Hinduisté naopak uznali oprávněnost mnoha Buddhových reforem a především po objevení se mahájány byla převzata většina pozitivních doktrin buddhismu resp. myšlenek jim podobných, jako je zdůraznění lásky ke všem bytostem, nezabíjení živočichů, zrušení kastovních přehrad v náboženských záležitostech atd.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková