O Buddhově životě se neví mnoho. Narodil se kolem roku 563 př. Kr. v současném Nepálu. Jeho otec vládl jednomu z malých království, z nichž se skládala Indie a tak se Siddhártovi Guatamovi, což bylo Budhovo osobní a rodinné jméno, dostalo vynikající výchovy. Do jeho dvaceti let byl údajně mužem, o němž se zdálo, že má údajně všechno: pěkný vzhled, bohatství, společenské postavení, krásnou ženu a dítě a trůn, který měl brzy zdědit. Přesto ho po dvaceti letech posedla malomyslnost, která ho měla dovést k tomu, že se vzdal svého šťastného údělu. Příčinou, podle legendy o čtveru pohledů, bylo poznání, že nenajde uspokojení tělesného charakteru, že tělo nemůže uniknout nemoci, stárnutí a smrti, že slasti těla jsou pomíjející a rozhodl se hledat pravdu. Ve svém devětadvacátém roce života odešel od rodiny, odhodil své královské roucho, oholil si hlavu a vstoupil do lesa, aby hledal osvícení.
Hledání bylo nesnadné a probíhalo po dobu šesti let ve třech fázích. Nejprve vyhledal dva tehdy nejproslulejší hinduistické mistry a vzal si co mohl z jejich učení. Poté se připojil ke skupině asketů a zkusil jejich cestu. Svým odříkáním překonal své učitele, ale výsledkem bylo, že málem zemřel na zeslábnutí. Zkušenost ho poučila, že asketismus je jalový a inspirovala ho k prvnímu konstruktivnímu bodu jeho učení: k principu Střední stezky mezi extrémy asketismu a požitkářství. Poslední fázi svého hledání zasvětil Guayana hledání spojení přesného myšlení a mystické koncentrace podle hinduistické rádžajógy. Usadil se pod strom, později známý jako Bo (což je zkratka pro bodhi čili probuzení) a zařekl se, že nevstane, dokud nedosáhne cíle. Zlý duch Mára se pokoušel různými způsoby svést z jeho cesty, ale Guatama dospěl až k velkému probuzení. Na jeho místě byl Buddha.
Buddhismus tedy začíná člověkem, který na otázku „Co jsi ?“, odpověděl: „Jsem probuzený“. Tato odpověď se stala jeho titulem, protože sanskrtský kořen budh znamená probudit se a vědět. Během následujícího půlstoletí Buddha konal své poslání. Snad nejpřekvapivější na jeho osobě bylo spojení chladné, racionalistické mysli s horoucím srdcem a ohromující prostotou. Nijak se nepokoušel zatajovat svá pokušení a své slabosti, ale přesto se po celý život musel vyrovnávat s neustálými snahami o jeho zbožštění. O Buddhově talentu k vůdcovství a organizování svědčí nejen velikost mnišského řádu, který založil, ale také dokonalost kázně, nadpřirozeného vhledu do lidských charakterů, zpochybnění strnulosti bráhmanské společnosti, veřejná kázání. Před úplným vyčerpáním ho chránilo pravidelné střídání odchodů do ústraní spojených s meditací a opětovných návratů, jak v průběhu dne, tak i např. v ročních obdobích. Zemřel kolem roku 483 př. Kr. ve věku osmdesáti let na otravu jedovatými houbami.
Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková