Alternativní terapie

Při chiroterapii nejde o repozici vykloubeného kloubu (navrácení do původní polohy). Manipulací lze pouze obnovit omezenou pohyblivost kloubní nebo mezi obratli. Když se přece vyjímečně stává, že se nemocný po manipulaci narovná, je tomu tak proto, že se následkem svalového spasmu (křeče) zkřivil bolestí a že se po úspěšné manipulaci bolest a spasmus upraví, takže se pacient zase může narovnat. Manipulace je v podstatě pasivní pohyb, kterým rozhýbeme kloub, který se nedostatčně pohybuje a často také bolí. Po technické stránce se musí nejdříve velmi jemně dosáhnout krajního postavení v kloubu, tzv bariery. Potom lze buď rychlým pohybem překonat barieru, přičemž často slyšíme "lupnutí", nebo při barieře vyčkat, až dojde spontánně k uvolnění. Další varientou je měkce barieru pružit. V prvním případě hovoříme o nárazové manipulaci, ve druhém o měkké mobilizaci. Dokonale provedená nárazová manipulace působí velmi rychle, méně dokonale provedená může vyvolat bolestivou reakci. Prostá mobilizace se může zdát méně účinnou - proto je doplněna důmyslnými technikami svalové relaxace, při nichž pacient spolupracuje a tím se mobilizace stává mnohem účinnější a přitom zůstává vekmi šetrnou a bez rizika. Pohyblivost kloubní je však pouze jednou z významných funkcí pohybové soustavy. Z toho plyne, že manipulací nemůžeme léčit nic jiného než poruchy způsobené omezenou pohyblivostí kloubní, nejčastěji zapříčiněnou svalovými spasmy. I tak jde o velký počet nemocných.

Základní funkcí pohybové soustavy je ovšem aktivní pohyb prováděný svalstvem a řízený nervovým systémem. Tato funkce je ještě složitější než pasivní pohyblivost kloubní a může být léčena především aktivní účastí pacienta cvičením. Dnes si mnozí uvědomují, že pravidelné cvičení nebo sportovní činnost je obecně prospěšná. Pokud ovšem jde o pacienta s poruchou funkce, takto obecně pojaté cvičení nebývá účinné a může dokonce přitěžovat. Lékař proto musí poruchu aktivní hybnosti přesně diagnostikovat a podle toho léčit cílenými cviky na podkladě stanovené diagnózy. Kromě aktivního pohybu je neméně důležité vzpřímené držení, které dokonce aktivní pohyb podmiňuje. Vzpřímené držení, charakteristické pouze pro člověka, je velmi labilní. Vyvíjí se především v kojeneckém věku.

Vše je stabilizováno nesmírně složitou a neskonale přesnou svalovou souhrou, stabilizačním systémem. Význam této stabilizační funkce svalstva se až v nynější době učíme plně poznávat a na základě nejnovějších poznatků jeho poruchy léčit. Existují dokonce specializované svalové skupiny, jejichž hlavní funkcí není tolik pohyb, nýbrž stabilizace. Tato skutečnost má přímý vliv na kloubní pohyblivost. Pokud svaly, jejichž funkcí je stabilizovat, tuto funkci nevykonávají, jiné svaly musí doslova křečovitzě omezovat kloubní pohyblivost a takto nahrazovat ztracenou stabilitu. Tyto svaly pak utvářejí bolestivé řetězce omezující pohyblivost v kloubech. Je pochopitelné, že pokud se nedaří obnovit funkci stabilizujících svalů, napravování kloubů dává často jen krátkodobé výsledky. Naopak obnovení funkce stabilizujících svalů pomocí cílených cviků odstraní záhy také omezení funkce v jednotlivých kloubech, zpravidla v celém řetězci.

Je také podstatné, že kosti, klouby a svaly jsou obklopeny měkkými tkáněmi, kůží, podkožím, vazivem a že pohybují také vnitřním orgány. Všechny tyto útvary nebo tkáně se musí pohybovat hladce, bez odporů a harmonicky s pohybovou soustavou, která pohyb utváří. Nejde o pohyby zanedbatelné. Při předklonu a záklonu se kůže na zádech i na břiše protahuje nebo zkracuje a veškeré měkké tkáně se pohybují proti kostem. Také břišní orgány musí sledovat pohyb a musí se pohybovat následkem stahů bránice či dýchání. Jde o velmi složitou funkci, která se snadno poruší. Pozorujeme pak zvýšené odpory měkkých tkání během pohybu, tkáně se proti sobě hladce neposouvají ani neprotahují. Působí pak neblaze na pohybovou soustavu, na klouby i svaly. Musíme proto poznat poruchu, tj. odpory vznikající v těchto tkáních a provádět jejich mobilizaci, podobně jako u kloubů: normalizovat barieru zamezující pohyblivosti měkkých tkání, včetně vnitřních orgánů.

Manipulační léčba se tedy neomezuje pouze na klouby, velmi významná je manipulace měkkých částí, bez níž často nelze obnovit normální pohyblivost kloubů. Úkolem odborníků, lékařů, fyzioterapeutů nemůže být pouze "napravovat" klouby, které nejsou dostatečně pohyblivé, ale poznat a potom léčit velmi složité poruchy fumkce pohybové soustavy. Tomuto cíli nemůže stačit pouze jediná metoda, kterou je manipulační léčba, ale soubor metod. Nejdůležitější je však aktivní účast pacienta na léčení pohybem a komplexh metod užívaných v rehabilitaci a také ve fyzioterapii. Analýza funkčních poruch je jeden z nejsložitějších úkolů v medicíně, kterému se důsledně věnuje jen málo pracovišť. Je ovšem nutné vždy rozlišit poruchy strukturální, patologické od poruch funkčních a také posoudit, do jaké míry lze zlepšit stav pacienta s patologickými změnami zlepšením funkce pohybové soustavy.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc v časopise Moje zdraví.