Alternativní terapie

Trochu z historie

Pod pojmem "baňky, baňkování" se dnes míní přikládání skleněných kulovitých nádobek se zahřátým vzduchem většinou na záda, kde se v nich při ochlazování původně teplého vzduchu vytvoří podtlak, jenž způsobí jejich přisátí na pokožku. Je to metoda velmi stará, známá již ve starověku a velmi často používaná nejen k potlačování bolestí pohybového aparátu, ale i k mírnění vnitřních obtíží. První zmínka o tomto druhu léčení pochází z Mesopotamie, kde byla vyobrazena na lékařských pečetích. Podobné pečetě používali starověcí řečtí lékaři, kteří měli dokonce baňku ve svém emblému. Zmínku o baňkách najdeme také v jednom egyptském papyru z r. 2200 před Kristem, jakož i v Ajurvédě, nejstarším lékařském indickém pojednání z roku 1500 př.n.l. O baňkování se zmiňuje i Galenus, slavný římský lékař, v roce 120 po Kristu. Paracelsus napsal v první polovině 16. století:

"Kde příroda způsobila bolest, tam nahromadila škodlivé látky. Pokud není příroda schopná sama tyto látky vyprázdnit, musí lékař udělat na těchto místech umělý otvor, aby přírodě přispěchal ku pomoci".

Baňkovalo se všemi možnými předměty, v nichž byla možnost docílit podtlaku. V Africe to byly kalebasy, v Indii upravené bambusové rourky, staří Germáni používali kravské rohy. Ve středověku byla metoda velmi rozšířená, v devatenáctém století ji propagoval významný německý lékař Hufeland, který ji systematicky aplikoval i u chorob vnitřních, např. plicních a srdečních. Počátkem století dvacátého se baňkování vrací do rukou laických terapeutů.

Co, jak, proč a kde se baňkuje

Baňky se aplikují předvším na zádech, vyjímečně i jinde. Záda pacienta nabízejí rukám lékaře či léčitele dosti jasná znamení. Oficiální školní medicína uznává příčnou segmentaci zad podle Heada, jež dává vzniknout příčným pásovitým segmentům, tzv. dermatomům. Jsou to kožní okrsky s vlastním nervovým zásobením vycházejícím z míšních obratlových segmentů. Podélnou segmentaci zad, jak ji prezentuje např. akupunktura svým systémem meridiánů, pro kterou ale nebyl nalezen anatomický podklad, školní medicína neuznává. Akupunktura je ovšem metodou, fungující spolehlivě skoro 5000 let jen s malými obměnami až dodnes.

Při onemocnění vnitřních orgánů vytvářejí se na zádech v oblasti příčné segmentace citlivá místa, která se označují jako spošťové nebo maximální body. V myšleném systému akupunktury se tyto body označují jako body poplachu, případně souhlasu. Tyto body jsou svou polohou na zádech charakteristické pro jednotlivé, poruchou postižené orgánové systémy. Jsou prsty dobře hmatné, většinou citlivé, někdy dokonce výrazně bolestivé. Běžně bychom je označili jako zatvrdliny, odborně jako gelosy. Jedná se o nahromadění škodlivin ve vazivu pod kůží nebo i hlouběji ve svalech. Přikladem budiž zatvrdlina nad rameny, kam si někdy při únavě instiktivně saháme a místo mneme. Tyto chorobně změněné okrsky tkáně, vzniklé na základě poruchy funkce vnitřního orgánu, se samy stávají dalším samostatným centrem potíží a jejich vztah k vnitřním příčinám se ztrácí. Mluví se pak o bolestech v zádech a léčí se pouze záda, většinou páteř. Tak, jako je vznik těchto kritických míst ovlivněn poruchou zevnitř, tak je naopak jejich léčením možno ovlivnit vnitřní poruchu, která k jejich vzniku původně vedla. Tím se myslí druhotné léčení i onoho spřaženého vnitřního orgánu, v případě zatvrdliny nad rameny pak krčních mandlí. Přesně ono spřažení gelos na zádech s vnitřními orgány školní medicína popírá. Právě tento princip, tyto souvislosti a jejich znalost generacemi lékařů činí metodu baňkování již po několik tisíciletí úspěšnou. Bez ohledu na pojmenování bodů lze říci, že citlivá ruka vyšetřujícího je najde leckdy mnohem dříve, než ke vzniku pacientem vnímané poruchy vůbec dojde. Už jenom z tohoto důvodu je komplexní tělesné vyšetření pacienta velmi důležité a laboratorními metodami nenahraditelné. Jeden slavný lékař, Augustus Bier, se k tomu vyjádřil takto: "Co jsme získali rentgenovým vyšetřením, to se nám ztratilo z konečků prstů."

Co se odehrává v gelose po přiložení baňky?

Pod tlakem je vtažena část kůže o podkoží do baňky a tento podtlak způsobí mimo jiné popraskání drobných cévek s malými krevními výrony, zřetelnými jako modřina. Ta je ovšem mnohem hlubší než modřina např. po úderu, nehledě na cílenost umístění baňky právě nad kritickým místem. Tento malý výron krve a lymfy do okolí gelosy i do ní samé způsobí následné zvýšení cirkulace krve v okolí gelosy s následným zvýšeným přívodem kyslíku. Prokrvení a okysličení kritických bodů - oněch zatvrdlin - způsobí odplavení škodlivin z jejich centra a po opakované správné aplikaci úlevu jak od bolesti v zádech, tak překvapivě i úpravy funkce příslušného vnitřního orgánu, na jehož ovlivění pacient ani nepomyslí. Typická je pak reakce pacienta, jenž se hlasitě diví a při kontrolách říká, že "co ho už nebolí záda, spravilo se i trávení". Někdy se diví více či méně zasvěcené okolí, které ovšem úpravu trávení považuje z principu za náhodnou, na základě přesvědčení o neexistenci výše popsaných vztaqhů mezi gelosami a vnitřními orgány. Nemá smysl o tom přesvědčovat ani pacienta, ani okolí.

Jak se v praxi baňkuje

Vzduch ve skleněné baňce se ohřeje pomocí hořícího smotku vaty, jenž se do baňky vloží. Osobně preferuji plynový zapalovač s plamenem seřízeným na maximum. Tím se vyloučí možnost, že ještě dohořívající zbytek smotku vaty sežehne pacientovu kůži. Tímto plamenem se strefím doprostřed průsvitu baňky, aniž bych se jím dotkl okrajů. Ty se ohřát nesmějí. Baňka se pak rychlým pohybem přiloží na předem přesně vyhmátnuté místo. Ohřátí vzduchu lze docílit i držením hrdla baňky nad plamenem svíčky, což je o něco pomalejší než lihovým smotkem vaty, ale za to lze svíčku nechat zapálenou a dodatečně nahřívat tu samou nebo další baňky bez větší manipulace ohněm nad pacientovými zády.

Existují i baňky s gumovým balónkem, jehož puštěním po předchozím zmáčknutí a přiložení baňky na kůži se podtlaku dosáhne taktéž. Baňka se přisaje a do svého nitra vtáhne kůži i s podkožím, v případě silného podtlaku dojde dokonce k výstupu lymfy z kožních pórů. Nechá se asi 10 - 15 minut na místě. Pacient má přitom ležet uvolněn na břiše, s hlavou na straně a pažemi podél těla. Většinou doporučuji uvolnit se i duševně a myslet na něco příjemného, neboť i pozitivní myšlení v průběhu sezení vede k lepším výsledkům. Tento postup je nekrvavý. Jedná se o tzv. suché baňkování. Pokud se nad přesně vyhmátnutou gelosou resp. přímo do ní učiní malý otvor a nad něj se posadí baňka, nasaje tato do svého nitra několik kubíků krve. Pak se jedná o baňkování krvavé, které by při intenzivnějším nasazení mohlo docílit i efekt puštění žilou. Je třeba za každou cenu zabránit vzniku jizev. Ty po vpiších sterilní jednorázovou injekční jehlou nikdy nevzniknou. Krvavý postup má své uplatnění například u migrén určitého typu, u lidí s vyšším krevním tlakem a s nadváhou a nad výrazně bolestivými, "sulcovitými", někdy teplejšími gelosami. Mluví se o tzv. krvavém baňkování nebo o "bílém puštění žilou".

Baňkami se dá i masírovat. Záda se před aplikací vydatně namaží neutrálním nebo aromatickým olejem a přisátou baňkou se pak "jezdí" v podélné ose většinou podél páteře a krouží se jí nad citlivými místy a hlavně nad gelosami, které lze takto výrazně prokrvit.

Zpracovala Ing. Tatiana Flanderková, autor článku Rudolf Zemek v časopise Phoenix